Jak se dělá interview s prezidentem

Dne 13. března 1995 byla prezidentu Havlovi v Nizozemském Vlaardingenu udělena medaile DE GEUZENPENNING, za přítomnosti královny Beatrix a korunního prince Willema Alexandra. Účelem Sdružení Gézů (odbojové hnutí v letech 1940-1945, pojmenované po nizozemských bojovnících za svobodu proti Španělům v 16. století) je udržovat a rozvíjet demokracii a střežit ji proti veškerým formám diktatury, diskriminace a rasismu. Bylo to už třetí vysoké nizozemské vyznamenání udělené Václavu Havlovi. V roce 1986 dostal tehdejší disident PRAEMIUM ERASMIANUM, cenu udělovanou osobnostem a organizacím, které se mimořádně zasloužily o kulturní a sociání vývoj v Evropě. Osobní převzetí ceny však tehdejší režim Václavu Havlovi nepovolil a Rudé právo se zase jednou široce rozepsalo o jeho původu, prý společném s jinými kapitalistickými představiteli: šéfy AMRO-banky a petrolejářského koncernu SHELL, a jejich nenávisti k socialistickému státnímu zřízení.

V roce 1990 byla prezidentu Havlovi udělena nizozemsko-americká Rooseveltova cena ČTYŘ SVOBOD (Four Freedoms Award). Ani pro tuto cenu si prezident Havel nepřijel. Převzala ji jeho tehdejší manželka, paní Olga Havlová, která však přijela do Nizozemí původně za úplně jiným účelem. Prezident dokonce ani nesepsal děkovnou řeč. Udělal to za něho jeden z jeho tehdejších tajemníků, Alexandr Vondra, a JUDr. Lžičař, vedoucí prezidentské kanceláře (tehdy se ještě neříkalo Kancléř), ji přečetl. Měli jsme s JUDr. Lžičařem ovšem dost co dělat, abychom ,projev" v předvečer slavnosti aspoň trochu jazykově upravili. Elaborát pana Vondry (něco málo přes jednu stránku, psáno ob řádku), byl totiž plný roztodivných obratů a klišé, z nichž pro ilustraci cituji aspoň jednu větu:

V Československu vrcholí předvolební kampaň a v tomto období vzdemutých vášní je třeba dbát na udržení řítícího se vozu mladé demokracie na cestě vedoucí do Evropy. To se mi tedy před tak významným mezinárodním publikem, které očekávalo moudré formulace význačného dramatika, dost těžko tlumočilo (JUDr. Lžičař četl projev česky).

Ale ve Vlaardingenu šlo vše hladce, prezident se dostavil, projev byl dle očekávání moudrý. Na tiskové konferenci mi pak odpověděl na otázku týkající se diskriminujících výroků některých politických představitelů ČR dokonce omluvou za tyto výroky. Zdálo se mi, že je vhodná chvíle požádat pana prezidenta o interview pro krajanský časopis Polygon, který vychází ve Švýcarsku. A tím to všecko začalo. Celá anabáze trvala pět let...

Věděla jsem přirozeně, že nemá smysl žádat o interview přímo prezidenta. Po tiskové konferenci jsem se tedy obrátila na jeho mluvčího, L. Špačka (dále jen L.Š.). Vysvětlila jsem mu, o jaký časopis jde a on mi tehdy skutečně slíbil, že se rozhovor bude moci uskutečnit.

13. dubna 1995 připomínám faxem L. Š. jeho slib.

24. května 1995 mi zástupce pana L. Š. (podpis nečitelný) odpovídá, že je jim velice líto, ale že v této době mi nejsou schopni pokytnout uspokojivou odpověď. ,V souvislosti s oslavami 50. výročí od konce 2. světové války.atd., věřím však, že v budoucnu nalezneme termín pro zodpovězení Vašich otázek." (pozn. M.S.-N. : 24.května už bylo dávno po oslavách)

16. října 1995 opakuji žádost o interview.

31. října 1995 odpovídá L. Š.: ,.program pana prezidenta je připravován s několikaměsíčním předstihem a v současné době je přeplněn, prezident se v uplynulých dnech (uplynulých ??? Jde přece o budoucí týdny, pozn.M.S.-N.) zúčastnil oslav 50. výročí založení OSN, akcí spojených s 28. říjnem a cesty do Drážďan" L. Š. mi nabízí možnost zodpovědět otázky písemnou formou.

15. února 1996, po konzultacích s vydavatelem Polygonu a jeho spolupracovníky se rozhodujeme tuto možnost nepřijmout, vzhledem k tomu, že by nešlo o rozhovor spontánní, tj. rozdíl mezi otázkami předem připravenými a otázkami, které vyplynou z předchozích odpovědí.Především si však myslíme, že v případě písemných odpovědí by neodpovídal sám prezident. (To poslední ovšem L.Š. nepíši). Opakuji žádost o ,živé" interview.

29. března 1996 odpovídá paní H. K., vedoucí Tiskového odboru: ,.program pana prezidenta je v současné době přeplněn: návštěva kanadského guvernéra Le Blanca a návštěva královny Alžběty II. (obě návštěvy proběhly už předtím, v polovině března, pozn.M. S.-N.). jsme bohužel nuceni Vám sdělit, že v dohledné době nebude realizace Vámi požadovaného interview možná.."2 29. dubna 1996 apeluji na L. Š., aby žádost o interview pro Polygon byla brána vážně. Pokud existují nějaké zásadní důvody, proč by prezident nemohl nebo nechtěl interview Polygonu poskytnout, ať jsou mně sděleny. Tento dopis nebyl nikdy zodpovězen. Zkouším to tedy jinak.

Od své přítelkyně, starostky jihomoravské obce, se v říjnu 1996 dozvídám, že bude členkou prezidentova doprovodu při jeho návštěvě v Jihomoravském kraji. Prosím ji tedy, aby prezidentovi předala můj krátký dopis se žádostí o interview pro Polygon, vyjmenovávám jeho kmenové autory a podotýkám, že časopis odebírají krajané v téměř padesáti zemích světa. Přítelkyni se nepodaří můj dopis předat, ale pomůže mi jinak: zmíní se o mé žádosti svému dobrému známému, vlivnému pracovníku prezidentské kanceláře - a ten se kdesi přimluví. Telefonicky je mi sděleno, že se budu moci zúčastnit 28. listopadu 1996 prezidentovy návštěvy do ,jednoho českého města" -dále nespecifikováno, z bezpečnostních důvodů. Připravuji si otázky a zařizuji si letenku a ubytování v ČR. K rozhovoru ale nedojde.

Ve druhé polovině listopadu je prezident Havel hospitalizován a podrobí se operaci rakoviny plic. 2 25. února 1997 čtu v nizozemském tisku, že prezident Havel přijel se svou čerstvou chotí na krátkou neoficiální návštěvu do Belgie a že bydlí ve Spa v hotelu La Heid des Pairs. Posílám mu fax, cituji krátkou část svého překladu básničky, o který mě požádal L. Š. a kterou přednesla holandská školačka při udělení medaile DE GEUZENPENNING ve Vlaardingenu, kdy mi bylo interview slíbeno.

Žádná odpověď.

2 14. dubna 1997 brzy ráno mi telefonuje český velvyslanec z Haagu a žádá mě o okamžitý překlad svého bleskového telegramu pro nizozemskou královnu Beatrix. Tento telegram obsahuje velvyslancovo sdělení, že prezident a jeho choť navštívili Nizozemské království ke kratšímu soukromému pobytu a krátký osobní dopis prezidenta Havla Jejímu Veličenstvu. Z dopisu se dozvídám místo pobytu prezidenta a jeho choti. Je to adresa mého dobrého známého krajana! Ten určitě moji žádost prezidentovi předá.

Vytáčím známé číslo. Proti zdejšímu zvyku se neozve jméno volaného, ale chraplavé ,haló". Rychle uvažuji, zda se ozval zahradník, nebo jestli v domě něco opravují řemeslníci ? Ptám se tedy po svém známém. Odpověď mě prakticky omráčí. ,Ne, tady Havel, jestli sháníte pana., tak to musíte zavolat později." Honem se orientuji, představuji se a říkám, pane prezidente, já ale vlastně sháním vás. Konečně se snad budu moci s vámi osobně domluvit. Snažím se krátce a jasně představit Polygon a žádám o interview. Pan prezident chvíli uvažuje. Pak říká: ,Víte, já vám to teď nemůžu slíbit, musím se poradit se ženou. Zavolejte mi za dvě hodiny." Vykoktávám poděkování. Volám přesně za dvě hodiny. Pak ještě několikrát, ale už se na to číslo nikdy během následujících dvou dnů nedovolám. (Můj dobrý známý se pak divil, proč já se divím.)

Dávám si tedy pauzu. Ale pak mi to stejně nedá. Že bych se na prezidenta dostala přes jeho manželku? Když s ní zřejmě mnohé konzultuje ? Co kdybych tedy napřed požádala o interview ji? Pak by třeba panu prezidentovi poradila?

Dozvídám se, že v rámci výstavy EUROPALIA 98 navštíví prezidentský pár Brusel. Píši na českou ambasádu a ptám se, zda by byla možnost položit jim během jejich programu několik otázek. Jako odpověď dostávám několik pozvánek a jedu tedy do Bruselu 15. října 1998 na vernisáž výstavy fotografa J. Jírů: Pět let na Hradě, kterou zahajuje paní Havlová.

Je nabito. Paní Havlová sedí za jakýmsi širokým stolem, který ji chrání před náporem publika, po jejím boku její osobní tajemník MUDr. M. Rýc. Vidím L. Š. a ptám se, jestli budu mít možnost s paní Havlovou promluvit. Vylučuje to a odkazuje mě na jejího tajemníka. Při odchodu paní Havlové se mi podaří se panu tajemníkovi představit a požádat ho viz výše. Odpoví mi, abych si podala písemnou žádost. Což činím obratem. MUDr. Rýc mě žádá, abych poslala otázky předem, paní Havlová pak posoudí, zda na ně odpoví. Současně mě žádá o zaslaní několika čísel Polygonu, aby paní Havlová mohla posoudit rovněž kvalitu našeho časopisu.

Posílám otázky a sděluji panu tajemníkovi, že Polygon je již od roku 1990 pravidelně zasílán na adresu pana prezidenta na Hradě, takže všechny výtisky má k disposici v archivu. Pan tajemník můj návrh zajít si do archivu odmítá jako ,sci-fi" a obává se, že když mu výtisky nebudu schopna dodat přímo, bude moje žádost bez šancí na kladné vyřízení. Vydavatel Polygonu, pan L. Friede, jede náhodou do Prahy a uvolí se, že výtisky dodá MUDr. Rýcovi přímo na Hrad. Chce je nechat v sekretariátě, ale tam mu řekou, aby chvilku počkal, že pan tajemník si pro ně přijde osobně. Ta chvíle se protáhne téměř na hodinu.

Pak je panu Friedemu řečeno, že pan tajemník odešel s paní Havlovou na oběd. Pan tajemník mi později ještě poděkuje za doručení časopisu a sdělí, že ,.manželka prezidenta republiky poskytnutí rozhovoru pro futuro nevylučuje, ale v současné době je natolik časově zaneprázdněná, že jej nelze realizovat." Tak skončil pokus dostat se k prezidentovi přes jeho manželku.

1. února 1999 posílám, po téměř dvou letech, opět žádost o interview L. Š.

5. února 1999 mi telefonuje pracovnice tiskového odboru kanceláře prezidenta republiky a nabízí mi dvě možnosti: mohu položit svoje otázky během návštěvy prezidenta při jeho státní návštěvě ve Francii (začátek března), kde se mohu zúčastnit tiskové konference s ostatními českými žurnalisty, nebo při vnitrostátní návštěvě ve třetí dekádě března v jednom českém městě (z bezpečnostních důvodů zatím nespecifikováno), kde mohu tuto návštěvu ,dokumentovat". Samozřejmě pojedu do Čech! Zatím neuvažuji o tom, co znamená slovo ,dokumentovat", ale píši, faxuji a e-mailuji význačným i nevýznačným exilovým přátelům, jakou otázku by prezidentovi položili. (Ne že bych si sama nedokázala otázky vymyslet, mám jich už spoustu, ale spoustu také mohu vyhodit, protože za čtyři roky většina z nich už není aktuální, česká i světová politická situace se stále mění. Ostatně mi připadá zajímavější, když se budou ptát především čtenáři.) Přátelé odpovídají, otázky se hrnou.

12. února 1999 posílám pracovnici tiskového odboru fax a žádám ji o další pokyny.

Žádná odpověď.

28. února 1999 posílám pracovnici tiskového odboru další fax: musím si včas zařídit volno na fakultě, letenku, ubytování v Čechách, auto a pod.( pořád ještě nevím přesné datum a o které město se jedná).

Ptám se také, do jaké míry se budu moci pohybpvat v blízkosti prezidenta, resp. při jaké příležitosti mu budu moci položit otázky pro Polygon, jinými slovy, co je míněno ,dokumentací vnitrostátní návštěvy".

Žádná odpověď.

2. března 1999 posílám další fax pracovnici tiskového odboru, kde píši o velkém počtu otázek, které jsem dostala od čtenářů Polygonu a žádám ji o jakoukoliv konkrétní zprávu.

3. března 1999 dopoledne telefonuji L. Š., ale není přítomen. Domlouvám si prostřednictvím pracovnice jeho sekretariátu telefonický rozhovor s ním na odpoledne. V telefonu mi L. Š. vykládá to, co jsem již několikrát četla (jde o standardní odpověď, která má přesné znění jako ta poslední: ,...měsíčně mám na stole kolem stovky žádostí z celého světa, ale dotace z prezidentova programu je zhruba pětiprocentní. Znamená to, že devadesát pět procent žádostí nemůžeme uspokojit. Mezi těmi pěti či či šesti médii měsíčně, která vybereme, musíme upřednostnit především televize a listy zemí, kam prezident míří na státní návštěvu nebo jejichž nejvyšší představitelé přijíždějí nám.přednost mají vždy media s co nejširším dosahem (Polygon čtou krajané ,jen" v padesáti zemích, pozn. M. S.-N.) a mimořádným vlivem... V rozboru L. Š, bychom se tedy v ,pomyslném žebříčku" dostali tak na desáté až dvacáté místo, čili naprosto bez šance...

Ohrazuji se, že mi byla slíbena ,dokumentace" návštěvy. L. Š říká, že mohu přijet, ale budu se muset pohybovat s ostatními novináři a otázky budu moci položit jen na tiskové konferenci. Marně oponuji, že moje otázky nebudou zajímat české novináře a naše čtenáře nebudou zajímat otázky jejich. A kolik jich asi tak v tom davu budu moci položit? Vidím na dálku, jak L.Š. ,krčí rameny": to je váš problém.

5. března 1999 dostávám od L. Š. dopis datovaný 1.března 1999 (razítko na obálce je 3. 3. 1999), ve kterém se praví viz výše, ale hlavně: Musím Vám sdělit, že Vaší žádosti o rozhovor pro Polygon nebudeme moci vyhovět, protože pořadí prezidentových povinností ji odsouvá za hranice reálných možností prezidentova programu.

Tečka. Musím to tedy vzdát.

Na jaře roku 2000 jsem dostala pozvánku na Konferenci zahraničních Čechů, konanou pod záštitou prezidenta od 1. do 5. října 2000 v Praze. V úterý 3. října byla na odpoledním programu prohlídka neveřejných prostor Pražského hradu a setkání s prezidentem republiky Václavem Havlem. Teď a nebo nikdy, napadlo mě. Připravila jsem si otázky (po kolikáté už), napsala jsem opět L. Š. a požádala jsem ho, zda bych mohla s panem prezidentem uskutečnit krátký rozhovor buď před nebo po setkání s krajany. A udělala jsem zásadní chybu. V euforii jsem nabídla, že mohu otázky poslat předem. L.Š. mi odpověděl následovně: , .nechceme narušit termín, ve kterém se prezident republiky setká s účastníky Konference zahraničních Čechů a Vy sama jste ochotna zaslat Vaše otázky předem, navrhujeme písemné vypracování 2-3 odpovědí prezidentem republiky..." - nezbylo mi tedy nic jiného než tedy otázky poslat. Ale umínila jsem si, že se k prezidentovi proderu, i když jsem si dovedla představit ty davy, které ho budou obklopovat. V úterý ráno jsem si připravila diktafon, fotoaparát... a otevřela jsem noviny.

Stálo v nich, že prezident republiky náhle onemocněl a nebude se ten den moci zúčastnit plánovaného setkání s účastníky Konference zahraničních Čechů...

Poznámka. Jestli někoho zajímá, proč jsem se tak snažila rozhovor uskutečnit, tady je hlavní důvod: chtěla jsem zjisit, jestli prezident skutečně tolik dbá o krajany, jak všude a často prohlašuje. Pak jistě dá přednost krajanskému periodiku před nějakými Times z Krokodýlích ostrovů. Od začátku jsem si myslela, že to udělá, když se krajanům dokonce za výroky některých politiků omluvil, že to chce jen nějaký čas. A pak tu byla také zkušenost s Milošem Zemanem. Nemíním zde tyto dva politiky srovnávat jinak než v poskytování rozhovorů. O interview jsem premiera Zemana požádala prostřednictvím České ambasády v Nizozemí krátce před jeho příjezdem na státní návštěvu. Pan Zeman měl za sebou perný den a před sebou ještě pernější (návštěva obou komor parlamentu a rozhovory s poslanci, s nizozemským premiérem a několika ministry, setkání s královnou Beatrix atd.). Po odpolední recepci na ambasádě, kde rozmlouval několik hodin s krajany, mi večer poskytl víc než hodinové interview, a kdybych měla ještě více otázek, klidně by pokračoval dál.

Z (ne)uskutečněného interview s prezidentem Havlem mám tedy, řekněme, smíšené pocity...