Vzpomínka na Zdeňka Hajného

Blanka Kubešová 3 2014 Kultura česky

a jeho cesty ke světlu

V sobotu v ranních hodinách zemřel grafik, malíř a výtvarník, pan Zdeněk Hajný. Ráda bych trochu zavzpomínala...

Zdeněk Hajný byl umělec mimořádného kalibru a bezpochyby výjimečná, silná osobnost. Kdo jednou navštívil galerii Cesta ke světlu v Praze na Chodově, toho přemohl obrovský dojem a obdiv, a ty byly tak silné, že v něm uvízly dost možná na celý život. Proto věřím, že práce tohoto umělce žije dál mezi námi a skoro se mi příčí mluvit o něm v čase minulém.

V galerii na mne vždy dýchlo kouzlo a jedinečnost, mystika jednotlivých pláten a každého objektu. Vize, které tu Zdeněk Hajný vnímavému diváku předkládal, navozovaly stav hlubokého zamyšlení. Vysvětlit, co to způsobovalo, v čem vězela originalita jeho pláten, by musel odborník. Za sebe jako laika mohu říct jen tolik, že jeho obrazy zasahovaly naráz všechny smysly, včetně vnitřního vidění a intuice. Jakýmisi podpůrnými, pomocnými elementy byla přesně volená hudba a tolik důležité - pro každý obraz jiné a jen jeho určité, specifické osvětlení. Všechno dohromady způsobovalo, že Zdeněk Hajný působil jako nějaký novodobý světlonoš, vizionář, který v člověku zažehoval a burcoval jeho podvědomí a nabízel mu nové možnosti existence. Nevnucoval se, pouze nabízel novou cestu.

Vzpomínám na unikátní projekt tepajícího srdce z granátu, ametystu a křišťálu, který jako by každého zvlášť přímo spojoval s univerzem a napájel energií ze světa nad námi. Vedle pocitu harmonie, hlubokého klidu a celkové psychické regenerace měl návštěvník pocit, že se navrací k řádu světa, který byl násilně narušen, že se stáváme částicí celku, která každá sama o sobě má tady na Zemi svůj smysl. Bylo jen na každém jedinci, jak si s pocity poradí, jak je dokáže i později v osamění nebo naopak každodenním náporu v sobě dál rozvíjet a aktivizovat a proměnit ve svou osobní „cestu ke světlu.“

Při první návštěvě jsem odcházela z galerie s dárkem - knihou Mil.Krále provázenou reprodukcemi Zd.Hajného, „Moje cesta k pravdě“. Oba umělci se v ní každý ve svém oboru pokoušeli podat důkaz boží existence a života po smrti. Z galerie jsem si odnášela i kalendář reprodukcí, který mě pak provázel i během celého příštího roku jako bezpečný ukazatel, důkaz, že nadhorizont a nadsmyslová rovina komunikace existuje.

Na Zdeňka Hajného budu vždy vzpomínat pod dojmem jeho práce, která tu zůstává a jsem si jistá, že se mnou i mnoho dalších návštěvníků a obdivovatelů galerie. V nejednom z nás zažehl chuť vyjít na jeho „cestu ke světlu“. Děkujeme!

Foto Václa Židek

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012