Nesportovní fejeton

Eva Střížovská 2 2014 Ostatní česky

Konečně se mohu přiznat!

Před chvílí jsem dostala od našeho milého dopisovatele z USA Oty Ulče článek, ve kterém se zamýšlí nad odkazem Pierre de Coubertina, tvůrce novodobých olympijských her. Zamýšlí se nad tím, jak se jeho libý záměr změnil v cosi zcela jiného. Nemohu než souhlasit. A přiznat se:

Nikdy jsem neměla ráda soupeření, boje, rvačky. Od dětství jsem sice měla ráda pohyb, ale jaksi radostně. Chodila jsem do Sokola (než ho zrušili a pojmenovali jinak), do rytmiky, tancovat. V tělocviku jsem vynikala, také jsem moc ráda pinkala s partou volejbal. Když byly děti malé, chodila jsem na jazz gymnastiku, jezdila na kole nebo aspoň běhala po večerech v blízkém parku.

Nikdy mne však nelákalo sledovat jakékoli sporty v televizi. Když v roce 1968 Věra Čáslavská přivezla domů z Mexika své medaile, moc jsem jí to i nám přála. Ale to byla politická záležitost, stejně tak jako další rok naše hokejové vítězství nad rusáky.

Ale když vidím, jak kohouti na různých smetištích světa bojují o to, aby mohli dát miliardy peněz svých daňových poplatníků na to, aby byli jakýmisi také tvůrci té slávy s ohňostroji a uměle vybudovanými městečky (v případě Soči spíše Potěmkinovou vesnicí), se sportovci, kteří si předčasně ničí tělo víc a víc náročnou fyzickou námahou, občas i podpůrnou a jedovatou chemií, padá na mne spíš smutek než radost.

Nu, přečtěte si článek pana Ulče.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012