Jak dopadly představy barona Coubertina

Ota Ulč 2 2014 Ostatní česky

Co se stalo s jeho odkazem?  Pro neinformované nebo zapomětlivé:  Pierre de Coubertin  (1863-1937), potomek francouzského aristokratického rodu z 15.století,  historik, pedagog s velkým důrazem na sportu, zejména rubgy,  osobně se musel zúčastnit obtížného běhu přes zejména byrokratické překážky, aby vzkřísil  antické sportovní zápolení . "Ne vítězství, ale účast", bylo jeho motto , v podpoře  harmonického porozumění nás pozemšťanů.  K první Olyumpiádě moderního věku došlo v Aténách roku 1896,  a prozatím  ta nejposlednější, již dvacátá druhá, se právě uskutečnila  v černomořské končině Soči,  oblíbené  adrese multivraha Josipa Visarionoviče Stalina.

"Takle sme teda dopadli!" hartusil pamětník dřívějších, nikterak zlatých časů

a spustil svou jeremiádu: na kusu prkna, krkolomné cirkusácké veletoče, přemety deset, dvacet metrů vysoko v horském povětří. To je tedy jeden extrém - tím druhým, hodně opačným, je cosi jménem curling , ve slovníku přeložené slovesem "vinout, natáčet, kadeřit, čeřit." Čímž se míní jakési postrkávání, šolíchání kotoučů na ledě. Jak trapně, aby se cítili ti šolíchatelé, kdo takovou pitomost vymyslel a dokonce z ní udělal olympijskou disciplinu? S takovým precedentem proč rovněž nepovýšit klukovský um cvrnkání kuliček?

Neopomeňme však zřetelné plusy: feministická emancipace. Něžné pokolení s hokejkou na ledě, po mužském vzoru razantně až neurvale si počínat. Na lyžích odvážlivkyně se ze svahu řítí stokilometrovou rychlostí, z můstku vzletí do stometrové dálky.

Co by asi baron zakladatel, zejména říkal hrám, jako úsilí jedinců - příspěvku k mezinárodnímu porozumění a harmonii? Místo toho spíš propuká vlastenecké vřeštění. Patriotičtí nadšenci až šovinistickou vervou posedlí. Vítězové rozvinou prapory v národních barvách a s nimi před diváky v aréně pobíhají.

V případě malých až mrňavých států jim lze přiznat polehčující okolnosti k maximálnímu výkonu zviditelnění na celičké planetě. V době jedné letní olympiády jsem vandroval končinami latinské Ameriky a zrovna dorazil do Trinidadu, jehož reprezentant ve sprintu zvítězil. Jeho desetivteřinový výkon se na televizní obrazovce opakoval po celou dobu našeho pobytu. Při jiné příležitosti, s souvislosti s olympiádou snad v Montrealu, jsme zrovna Evropou projížděli a cyklista reprezentující zemi hodinek, sýra a nezdaněných peněz vyhrál. Jeho triumf se nám z obrazovek opakovaně připomínal. Jím nejdůležitější zprávy ze světa začínaly a končily.

Takový triumf ovšem potěší zejména trpaslíky. My geronti si ještě pamatujeme Helsinki 1952 z doby ještě předtelevizní a mimořádně nemilé: pár měsíců poté rodná strana věšitelka na šibenici uškrtila svého generálního tajemníka Slánského a téměř tucet dalších významných soudruhů budovatelů vědeckého socialismu. A armádní důstojník Emil Zátopek získal tři zlaté medajle za vítězné běhání od 5 kilometrů až do maratón.

Oprávněně se tehdejší Čechoslováci radovali, ba i naparovali. Ale proč si takto musí počínat velmoci, co je pudí něco o své velikánskosti dokazovat?

Mediální zdroje jsou tím největším či aspoň nejzřetelnějším pachatelem. Takto jsem se s notným časovým zpožděním 8.srpna 1992 a ze zcela jiného prostředí vyjádřil

v rubrice Dopisů čtenářů v deníku Press & Sun-Bulletin, Binghamton, New York. U toho ediční titulek OLYMPIC PRINCIPLES FORGOTTEN IN U. S. SUPERPATRIOTIC FRENZY. Toto je doslovný český překlad:

Moderní olympijské hry započaly téměř již před sto lety (1896), aniž jsme si zvykli přijmout principy zakladatele barona Coubertina o hodnotě účasti a nikoliv o vítězství za každou cenu. Idea her jako výtečné příležitosti k mezinárodnímu porozumění se pravidelně pomíjí.: místo toho superpatriotická posedlost převládne na každém domácím dvorečku.

Sportovní discipliny, v nichž Američané nevynikají (kopaná, judo, zápas ve volném stylu, vzpěračství, kajak, atd.) se úplně pomíjí - jakoby neexistovaly. Místo toho jsme krmeni reprízami groteskně nerovného basketbalovéhoho utkání (116 : 48 bodů) U.S.A. proti Angole, k důkazu jak báječní my jsme.

Večerní vysílání 28. července se vyčerpalo reportáží o výkonu zdatně si počínajících amerických gymnastek. Den poté bylo vystoupení mužů. Ti ale zklamali a divák měl k dispozici pouhých deset minut před půlnocí.

Ještě jeden příklad: plavání, finale na 100 metrů ve volném stylu, učast osmi finalistek. Ty se ale jen vteřinu mihly na obrazovce, neboť kamery se soustředily jen na Američanku Jenny Thomsonovou (detajlní záběry : hlava, ramena, ruce, podpaží).

Komentátor básnil o Jenny a její cestě ke zlatu, Jenny, Jenny. Během závodu, záběry víc na Jenny než na všechny soutěžící. Jenže se stalo, že Číňanka Zhuang Yong byla natolik nestydatá a arogantní, že nad naší Jenny zvítězila. Kamera na takovou provokaci zareagovala, absolutním pominutím vítězky.

Tohle nebyl jediný případ tak malicherného počínání. Zřejmě to ale nikomu nevadilo. Olympijská idea fairness a mezinárodního porozumění se zda být mrtvá a pohřbená jako její zakladatelel Courbertin. Můj podpis, povolání, adresa.

- - -

V Soči jako při předchozích olympijských událostech je každodenní zveřejňování tabulek, kolik která země těch medajlí posbírala. Bez ohledu na relevantní kriteria - rozsah území, ekonomický výkon, průměrná životnost a zejména ovšem počet obyvatelstva. Jestliže severoameričtí sousedé USA a Kanada získají stejný počet zlata, stříbra, bronzu a přitom see liší počtem obyvatel v poměru téměř 1 : 10, jaký si z toho udělat závěr? Jak měřit USA (300 mil.) a Norsko (5 mil.), stejným počtem omedajlované?

Charles Gati, původním jménem Gutfreund, můj bývalý maďarský kolega v New Yorku, uspěl s uveřejněním prima poťouchlé studie v American Policical Science Review, nejvýznamnějším časopisu tohoto oboru, kde dokázal , že v porovnání počtu obyvatel a medailí, státem s nejznamenitějším olympijským výkonem je Mongolsko - se sporým počtem obyvatel, ale se zdatnými zápasníky a vzpěrači metrákových břemen.

- - -

Dosavadní , hodně zkrácená inventura:

Atény, 1896 - začáteční iniciativa k celosvětové harmonii

Berlin, 1936 - Jesse Owens a Hitlerova personální potupa

Poválečná studená válka, od rasismu povýšení ke komunismu.

Mexico City, 1968 - zaťaté pěsti černošských vítězů

Mnichov, 1972 - premiéra mohamedánského terorismu.

Moskva 1980 - politicky motivovaný bojkot

Los Angeles, 1984 - totéž s opačným obsazením.

Konec studené války, nikoliv začátek globálního dorozumění.

Soči - 2014. Hrozba džihádem, fanatismem nenávistným, ničivým, nihilistickým, milovat smrt víc než život, tak vyřkl nejen Osama bin Ladin, jenž se svého kýženého cíle již dočkal. Taliban v Afghánistánu a Pakistánu, též se projevující zabíjením zdravotního personálu, poněvadž usiluje očkovat a tím i zachraňovat děti před nákazou obrny, děsivého neduhu.

Hrozby třaskavými odvetami, jež se prozatím podařilo zmařit.

Dochází k velkému jásaní v metropolích, zvítězivších v soutěži na uspořádání budoucích olympijských spektáklů. Nevyhnutelná je realita hrůzných finančních výdajů. Momentálně 50 miliard USD.

- - -

Nejblíž ke Coubertinově odkazu se asi zachoval lyžař v disciplině zvládnout v terénu velikánskou, mnohakilometrovou vzdálenost. Při předjíždění jednoho z účastníků postřehl jeho potíže s lyžemi, jejich vázáním. Ač jiné národnosti, zastavil a umožnil mu z obtíží vyváznout - ovšem s vědomím ztráty vlastního času. Ale se zachováním správného olympijského ducha, tak jak si idealistický baron představoval.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012