Marie Válková - spojená s Vyšehradem

Marie Válková pracuje v nakladatelství Vyšehrad od roku 1976, dnes jako šéfredaktorka. Mnohá setkání s pozoruhodnými osobnostmi, spisovateli, vědci či překladateli, hodnotí slovy:  „Vyšehrad se pro mne stal skutečnou univerzitou“. Na knihách ji fascinuje, jak člověk – čtenář, rozpráví s někým, kdo tu třeba už několik století není, a ohromně si s ním rozumí. Má ráda anglosaskou literaturu a vůbec svoji práci ve firmě, která letos slaví 80 let existence. Vyšehrad totiž patří k nejstarším nakladatelstvím, pokud není jediným, které od svého založení v roce 1934 vůbec nepřerušilo svoji činnost. Jeho ředitelem je od roku 1993 Pravomil Novák, který úspěšně vede firmu úskalími moderního trhu při zachování maximálního důrazu na tradiční hodnoty, kvalitu, ale i s dobrým odhadem budoucnosti knižního trhu. Ročně zde vyjde přes 80 titulů. A při té příležitosti se ptáme Marie Válkové:

Co je, alespoň ve stručnosti, za těmi desítkami let letošního osmdesátého výročí Vyšehradu?

Nakladatelství pod tímto názvem opravdu vzniklo v roce 1934, ale stopy vedou až do roku 1911, kdy vznikla společnost s názvem Českoslovanská akciová tiskárna. Později získala knihkupeckou licenci a otevřela knihkupectví Zlatý klas (jinde než jsme ho znali později) a převzala tiskárnu na Starém Městě. Mezi oběma válkami založila nakladatelství Universum, které pod vedením Ladislava Kuncíře vydávalo knihy špičkové úrovně. Jeho smysl pro krásné a kvalitní knihy byl pověstný, zasvětil jim celý život. Nakladatelství ovšem skončilo ve velké ztrátě a bylo zrušeno. Jako samostatná nová firma pak vznikl právě v roce 1934 Vyšehrad. Nakladatelství se orientovalo především na beletrii, historickou a filozofickou literaturu v duchu křesťanských hodnot, a v tom pokračuje dodnes přes různé peripetie, které přinesly politické a historické změny.

Tradice vždy zavazuje, někdy ale možná i trochu svazuje…

To ano, my, kteří tu pracujeme dnes, máme pocit určité povinnosti vůči těm, kdo byli před námi, toto nakladatelství vytvářeli a vykonali obrovský kus práce. Vždyť to byly takové osobnosti jako Bedřich Fučík, Aloys Skoumal, Ladislav Jehlička, Ladislav Kuncíř, Rudolf Voříšek, ze spolupracovníků redakce uveďme alespoň Zdeňka Kalistu, Josefa Kostohryze, Františka Křelinu, Václava Renče, Emanuela Fryntu. Vydávaní autoři, to je také plejáda jmen, která patří nedílně do české původní i překladové literatury. Mimo jiné Jakub Deml, Jan Čep, Jaroslav Durych, Graham Greene, S. Undsetová, Ch. Dickens, W. Thackeray, H. Böll, S. A. Klyčkov,. G. K. Chesterton. Už jen ta jména samotná by zaplnila zpoloviny tento rozhovor.

Jak tyto tradice v dnešním Vyšehradu rozvíjíte?

Vždy se zde stavělo na křesťanských hodnotách, Vyšehrad ale přitom vydává velmi rozmanité publikace, podstatnou část tvoří odborná literatura.  Jsme otevření nejrůznějším oborům a v našich edicích najdete i mnoho knih věnovaných judaismu, islámu i dalším náboženstvím, ale i různým filozofickým směrům.  A podobně rozmanitě zaměřenou vydáváme i beletrii, historickou literaturu či poezii, občas i knihy pro děti. A myslím, že právě filozofickou a teologickou literaturou se v takové míře u nás žádné jiné nakladatelství nezabývá.

Nejpozoruhodnějším počinem jsou teď asi moderní Dějiny světa, šestisvazková práce prestižního německého vydavatelství WBG, kterou postupně překládáme a vydáváme. Teď jsme u 4. dílu. Jsou určené zájemcům o historii, kteří se chtějí rychle zorientovat a zároveň se poměrně hodně dozvědět.  A podobně i Dějiny Evropy, což je práce britských historiků. Samozřejmě, má-li někdo hlubší zájem, hledá pak v další odborné literatuře.

Jak se podobné encyklopedie prodávají v dnešní konkurenci internetu?

Češi mají knihy rádi, shromažďují je a kochají se jimi, neradi je vyhazují. Internet má svoje místo, získáte tam první informaci, ale postupem času se naučíte, jak o té informaci i pochybovat. Písemné prameny jsou stále nezastupitelné.

A vaše „domácí“ edice Velké postavy českých dějin? Samostatné publikace jsou věnované například Elišce Přemyslovně, Petru Vokovi z Rožmberka, ale i Karlu Kramářovi, prvnímu československém premiérovi, muži Masarykovy éry, a mnoha dalším...

Když se po roce 1989 úřady přestaly zajímat o nakladatelskou činnost, byl znovu prostor svobodně připravovat knihy dle libosti. Vznikla tak příležitost pro autory i pro nás. Tato edice nahlíží na osobnosti českých dějin novým pohledem.  Některé postavy předtím vůbec zpracovány nebyly, nebo byly nutně poplatné době, v níž vyšly. Kromě ní ale máme další, velmi bohatou edici Historica, zaměřenou na dějiny všeobecně. I v ní vyšla řada pozoruhodných, českých i zahraničních prací.

Jak se dá dnes charakterizovat, co je dobrý historický román – můj oblíbený žánr, ale i mnoha jiných? Vždy nad knihou přemýšlím, jestli jsou různá setkání některých historických osobností, tak jak je autor svádí dohromady, jeho spisovatelskou licencí nebo se opravdu uskutečnila.

Dnes se historické romány píší úplně jinak, než jsme byli zvyklí. Dnešní historický román je nejsilnější v angloamerické literatuře a je napsán svižným tempem, pokud možno jako akční film. Slušné historické romány nabízí i německá literatura. Autoři si dávají velký pozor, aby se nedopustili faktických chyb a nepřekrucovali dané skutečnosti. To si v éře internetu nemohou dovolit.  U nás nyní budeme vydávat pozoruhodné romány z antického prostředí, z 1. stol. před Kristem britského autora Bena Kanea. Já osobně považuji za nejlepší český historický román Kámen a bolest Karla Schulze. Pokud to není vůbec nejlepší český román.

Pojďme naopak do budoucnosti. Vyšehrad se také čím dál víc věnuje vydávání e-knih. A přicházejí zprávy, že díky nim začínají číst i lidé, kteří dřív moc nečetli.

Jistě, vidíme to také. Lidé si totiž rádi hrají. Se čtečkami, chytrými telefony a podobnou technikou vlastně dostali nové hračky. Je to určitě dobře. A pro odbornou literaturu je to vlastně znamenitá pomůcka. Ten trend určitě poroste, ale tištěná kniha rozhodně nezahyne. Čtenáři budou mít určitou část formou e-knih ve svých čtečkách a další knihy doma v knihovně.

A nevzrůstá díky e-knihám naopak poptávka po krásných tištěných knihách, které budou mít kvalitní vazbu, dobrou ilustraci a grafickou úpravu? Jako protiklad k těm elektronickým nebo také k donedávna rozšířeným a levnějším paperbackům, které nyní ustupují?  Je to přesně tak. Zejména dražší knihy dnes musí být po grafické stránce vypravené opravdu dokonale. A na tom naše nakladatelství staví. Kromě velkých, výpravných publikací je naší tradicí například edice drobných literárních skvostů či poezie ilustrovaná vždy významným výtvarníkem. Nedávno v ní vyšla například Píseň písní s ilustracemi Jaroslava Šerých.

Vyšehrad také nominuje často své knihy do soutěže Magnesia Litera i do jiných soutěží. Které byly oceněny. A kterých u vás vydaných knih z poslední doby si nejvíce ceníte?

Pokud jde o pravidelně udělované ceny, byl naším nejúspěšnějším rok 2008, kdy se stala nejkrásnější českou knihou Tanečnice Manon, soubor prací Antoina de Exupéry. V kategorii Objev roku byla nominována Martina Lustigová s knihou Karel Kramář. Letos se budeme o ocenění ucházet s několika tituly, z nichž si nejvíce slibujeme od knih Emil Holub Martina Šámala, Gloria i Gaudium Přemysla Ruta, japonské poezie Odstíny smutku, případně knihy o Antonínu Dvořákovi.

Jakým směrem se dnes ubírá zájem čtenářů? Sledujete nějaké výrazné změny?

Vkus čtenářů se mění s dobou a my na to musíme reagovat. Takže třeba i Vyšehrad začal vydávat thrillery – ale i tady se snažíme o výběr kvalitních titulů. Stejné je to i s detektivkami. Naším kmenovým autorem je Peter Tremayne, jehož detektivní příběhy se sestrou Fidelmou se odehrávají v Irsku 7. století a nelibují si v surovostech a krvavých lázních.

Změny jsou v nákladech. Dřív tu existovalo mnohem méně nakladatelství. V 90. letech pak vznikly spousty nových nebo byla obnovena nakladatelství stará a všechna vychrlila obrovské množství knih. Jenže čtenářská obec zůstává početně stejná.  Čeština je luxusní jazyk pro 10 milionů lidí. Kolik z nich vlastně čte? A teď cituji svoji dávnou kolegyni:  „Intelektuál knihy nejenom čte, ale i kupuje…“ Máme ale čtenáře nejrůznějšího vzdělání i věku a mě vždy potěší, když se i v zapadlé vesnici najde čtenář, který žije bohatým duševním životem – díky knihám.

Někdy mám dojem, že se literatura dostala do obrácené situace. Dříve ovlivňovala film, který z ní čerpal, ale dnes se naopak podle úspěšných filmů následně vydávají knihy, často podivné úrovně.

Tak jako se prolínají nejrůznější literární žánry, prolíná a ovlivňuje se tvorba filmová a literární. Vždy ovšem budou dobří autoři a dobří filmaři a pak ti ostatní, a všichni najdou své čtenáře a diváky. A v literatuře vždy bude mít své místo klasický, pečlivě vystavěný a obratně napsaný příběh.  Není tu možnost vizuálních efektů, vše závisí na představivosti čtenáře, a proto je vypravěčství, které tuto fantazii živí, naprostým základem.  Zaujmout jen slovem je vždy složitější než obrazem. Ale lidé milují příběhy a na tom se nic nezmění. A je jenom dobře, pokud je autor vypráví krásným, nápaditým jazykem.  Ale není třeba se vyhýbat ani jiným formám a podobám jazyka, když to příběh vyžaduje. Bohatost a vyjadřovací rozmanitost češtiny je totiž úžasná.

Martina Fialková

Rozhovor vznikl pro Listy Prahy 1