Reminiscence: O plnosti lidství

2 2014 Ostatní česky

Realita našeho života je dílem každodenních skutků, činů, procesů chování, jednání i konání, kvality vztahů mezi lidmi navzájem a chápání slov jako je: láska, krása, zlo, dobro, sobectví, či altruismus. Předmětem a cílem mého zamyšlení je ukázat na velmi bohatý a košatý potenciál lidství od minulosti k přítomnosti, nyní prizmatem lidských mentalit do současného stavu dějů a věcí, které podstatně mění náš život a vyžadují různá přitakání hodnotám „odjinud“ směrem k budoucnosti. Pojem reminiscence budiž chápán jako „ohlas“ minulosti a cesta přítomnosti k budoucnosti a dospění k pravdě.

Dobro a zlo sídlí v lidech

Podle mého pozorování, lidé přirozeně odmítají přijmout existenci zla, smrti a nepohody. Tím tyto jednotlivé reality neodstraní, neodmyslí je, nepromění v jiné příznivější kvality. Spíš tomu nepříznivému nechávají plně svobodný život vedle dobra, krásy a iluzorních jistot. Chápejme dobro a zlo jako meta-pojmy, do kterých se jak nezávisle tak i závisle na sobě v nejrůznějších propletencích vztahů rodí taková ta semi-dobra a semi-zla. Jsou to vzájemné úlitby tzv. realitě – vnitřní kompromis, relativizování jindy neotřesitelných daností a definitivně uzavřených definic, které do praxe myšlení a vnímání přinesly rámce, do nichž se zasazovaly další obsahy, a tak se lépe posuzovaly, zda je to dobro nebo až zase na tak velké dobro apod.

Realita je to „tady a teď a co potom“

Jiní tomu říkají – vidět svět reálnýma očima a přijmout ho, jaký je sám o sobě. Pro zbavení se současných úzkostí z neuchopitelných proměn světa v jistém časovém horizontu je hezké vidět všechno z výšky. Jeho obrysy, ale ne už detaily. Snad, možná to pomůže co je absolutní a neodvratné a co je možné obejít, omluvit, a tím tak posunout hranice dospělosti – či jinak řečeno – vlastního dospění k definitivnímu osobnímu postoji k problému, který vnitřně řešíme, a který rozřešit musíme. A tím přicházíme k zase, v této dočasnosti, k fundamentálním otázkám: čím je smysl života pro každého z nás, kde a jak se tvoří osobní osud, co je dobře a špatně v hloubce či mělkosti rozhodování, kde a jak začíná kvalita našich lidských, tedy skutečně autentických postojů a citů. Protože autentičnost postoje „tady a teď“ a vyjádření „co po tom“ jsou důležitá pro posun společnosti i jednotlivců na cestě k pokračování a zachování duchovního i fyzického života.

Naše úniky do úniků druhých lidí – existenční a existencionální obavy

Poezie je nejvyšším stupněm krásna, vyjadřovaný nejen formou, rytmem a zvláštním mysteriem vznášejícího se ducha, ale také tím, že dokáže vázat smysly lidí na skutečná projevování a proměny lidského života v těch nejhlubších studních lidsky omezeného chápání smyslu života, etiky vztahů ke světu, k Bohu, k dobru, ale také ke zlu, k druhým lidem, k lásce všeobjímající i erotické. Je to stav mysli v určitém rozpoložení, který pomíjí nebo se proměňuje. I vnitřní život člověka má své počátky, konce i pravdy. Vlastní úniky do světa krásna, jak ho vnímáme svým duchem, jsou však jen unikáním do světa unikajících před realitou v určitém čase a rozpoložení mysli. Protože každý člověk pod tlakem vyvolaného strachu se snaží uniknout do své vlastní dimenze, odkud přichází náhle pocit blaženosti, který si nelze vynutit a který je ohromným darem rozpolceného nitra. Tu nelze získat ani nejkrásnějšími prostředky, pokud není nastaveno nitro pro jeho plné přijetí. A blaženost, to je zažívání nezaslouženého štěstí, které by jinak možná člověk prožíval, kdyby se stále nezaobíral iluzí nejistoty, z které pochází existenční a existencionální obava, kterou se snaží překonávat postoji, zděděnými, ale nevyhodnocenými co do jejich adekvátnosti.

Pilát se ptal Ježíše – a kde je pravda?

Ideál Božího království, který stále pulsuje ve slupce profánního světa, je právě v té cestě člověka poznávajícího, odhalujícího, rozlišujícího a autenticky hovořícího o sobě jazykem, v němž neuniká k tomu, „ale co když“ – není to území, ale pohybující se mínění, které vychází z vědomí lidí o sobě a výpovědí o svém štěstí a postavení ve světě duchovním a zároveň fyzickém, protože člověk je transcendentální bytost, nadaná svobodnou vůlí se rozhodovat. Život, pokud má být naplněn, vyžaduje zralost, dospělost, plnost lidství. Čas ukáže, jak rozhodnutí lidé pojmou za své, ale zdá se, že chápou svou rozhodující postavení k odpovědnosti za tento svět, do kterého se budou rodit noví lidé.

Irena Novotná

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012