Mikrobioložka Karlík ze Sokola Paříž

Lednové Hovory bez hranic v pražské Městské knihovně se letos nesly v tématu Neviditelných obětí komunismu – Čechů ve Francii, jejichž osudy zaznamenával student Aleš Bartoš z Liberce. Mezi jmény uvedenými v jeho práci jsem zahlédla profesorku Helenu Kopeckou. Dobře ji znají mikrobiologové po celém světě – úspěšná vědkyně, ale také sokolka a skautka žije ve Francii už od roku 1968. Její portrét naleznete rovněž v encyklopedickém díle Sto českých vědců v exilu (Academia, 2011). Po invazi „spřátelených vojsk“ sbalila Helena Kopecká své dva malé syny, opustila s nimi rodnou hroudu i zázemí, aby rodině v cizí zemi zorganizovala nový styl života. Nejen že se přitom prosadila v konkurenčním prostředí světa vědy, ona se navíc aktivně zapojila do krajanského společenského života. Její životní příběh vypovídající o statečnosti, vytrvalosti, pracovitosti i obrovské lidskosti pro vás přebíráme z Akademického bulletinu, pro který mi v roce 2011 poskytla následující rozhovor po konferenci o českém vědeckém exilu v Praze (původní verzi najdete na http://abicko.avcr.cz/2011/07/03/vedci.html).

Moji rodiče byli cestovatelé. Dokonce se brali v Americe, kam otce poslali na studia skauti. Maminka se v 18 letech nalodila v Hamburku na zaoceánskou loď, a když přistáli v americkém přístavu, kapitán mé velice avantgardní rodiče oddal. Žili tam asi dva roky, vydělávali si na studia, myli nádobí, pracovali na farmách. Otec nám vyprávěl o indiánech, jak měl chřestýše pod postelí, jak jim mývalové chodili pít mléko. 
Babička byla nejstarší dcera Leopolda Heyrovského, rektora Karlovy univerzity (toho jsem ale neznala). Jaroslav Heyrovský (nositel Nobelovy ceny za objev polarografie) byl jeho nejmladší syn, který se dost pozdě ženil, takže jsme vyrůstali s jeho dětmi Michaelem a Jitkou. Prastrýce jsem vždycky obdivovala, měl ohromný humor, jaký se málokdy vidí. Vždy se mluvilo o polarografii a on většinu života strávil v ústavu. Měl opravdu štěstí, že mu byla jeho manželka Marie skutečnou oporou. Jednou jsem řekla, že ona by si zasloužila půlku té Nobelovy ceny.

Po gymnáziu jste nemohla studovat vysokou školu – vysněnou medicínu. Byl to Jaroslav Heyrovský, kdo vám poradil, abyste nastoupila jako laborantka v pozdějším mikrobiologickém ústavu. Molekulární biologie jako obor teprve začínala, nahlédla jste do praxe…

Práce tam odpovídala mojí touze dělat medicínu, která pro mne byla nedostupná. Naštěstí! Později jsem si uvědomila, že bych byla špatná doktorka. V laboratoři jsem se naučila veškerým základům počínaje mytím nádobí, které musí být sterilní. Později jsem začala externě studovat spolu s kolegy, kteří také nesměli studovat. Všichni měli za sebou nějakou praxi.

To už jste byla vdaná a měla syna. Tehdy nebylo zvykem, aby muži příliš pomáhali v domácnosti. Jaké to bylo studovat externě s malým dítětem?

Bylo to velice těžké období mého života. Neměli jsme prostředky, manžel neměl pro mé studium příliš velké pochopení, říkal, že mi stačí být laborantka. Musela jsem si vše velmi dobře zorganizovat: ráno prát a vyvářet plínky, odpoledne jsem se učila, když syn spal, na procházky s ním do Letenských sadů jsem si nosila skripta. Manžel nechtěl mít s mým studiem nic společného. Však také naše manželství po 14 letech ztroskotalo.

Co vás na mikrobiologii nejvíc přitahovalo? Zasloužila jste se o některé lékařské metodiky, o techniky k analýze vody…

Vždy mne přitahovaly lékařské aspekty – chtěla jsem studovat medicínu, být doktorkou. Moje metody vznikly původně pro detekci hlavně meningitid u dětí. Vypracovali jsme rychlou metodu, jak vyloučit nebo zjistit, jestli jsou původcem enteroviry, na kterých jsem léta pracovala v Pasteurově ústavu. Pokud se u nemocného děťátka prokázalo, že jeho nemoc způsobily enteroviry, proti nimž nemáme lék, nechalo se v klidu. Když za tři čtyři dni horečka odezněla, bylo v pořádku.

Nebála jste se, že byste mohla něco přinést domů a nakazit vlastní děti?

To víte, že bála – ale to by člověk nemohl vůbec nic dělat! Když si zpětně uvědomuju, že jsme pracovali pořád s radioaktivními látkami, bez nějaké velké ochrany jako se používá dnes – žádné štíty a rukavice, nebyly digestoře. Barvili jsme gely, máčeli v tom ruce, nikdo nevěděl, že je látka rakovinotvorná. Připomeňme Marii Curie Sklodowskou…

Když v osmašedesátém obsadila vojska Varšavské smlouvy Československo, rozhodla jste se k emigraci. Byla jste sama se dvěma dětmi – měla jste předem dohodnuté místo? Na kongresu o vědeckém exilu jste vzpomínala, že Francouzi neměli povědomí, co se v Československu stalo.

Vůbec ne. Už předtím jsem se dostala na kurz molekulární biologie do Francie a cestou zpátky jsem se stavila u profesora Giorgia Bernardiho, kterého jsem znala jenom z literatury a věděla jsem, že má ve Štrasburku laboratoř. Moje práce ho zaujala a nabídl mi, abych k němu po dokončení teze nastoupila na postdoktorandskou stáž. Pak přišla šedesátá léta a já se rozhodla odjet – a proč ne k Bernardimu, o čemž on ale nevěděl. Tak jsem naložila do Trabanta děti, dva kufry a vyrazili jsme. V Rakousku nám všichni mávali, nabízeli mapy a ovoce, v Německu také; přijeli jsme do Francie – tam nikdo nic nevěděl – na líčení, co se u nás děje, odpovídali, že taky měli revoluci, ale to si jen studenti vykopali dlažební kostky a postavili barikády… Francouze ostatní svět moc nezajímá.

Žena, matka s dvěma dětmi, živitelka rodiny, vědkyně – to vše v jedné osobě. Startovní čára, bod nula: synové šli do francouzských škol; musela jste být přísná a pevná maminka…
Bylo to hrozné. Nedalo se jinak, než být konsekventní: jela jsem s pouhými 20 dolary v kapse, které mi půjčil kolega vrátivší se z Ameriky. Kluci viděli v Rakousku autíčka a žebronili, že je chtějí, ale nic se nekupovalo! Přijeli jsme do prostředí, které jsme neznali, někdo mi půjčil 500 franků; bylo záři, kluci nastoupili do místních škol. Starší syn, tehdy 12letý, na sebe vzal úlohu vůdce rodiny a ohromně mi pomáhal. Hledali jsme byt – bez peněz to bylo obtížné – procházeli jsme trapnými situacemi. Slíbené dvouleté stipendium představovalo asi 500 franků na měsíc, což bylo ubohé.

Nelze vůbec srovnávat s dnešními podmínkami. Navíc jste jako žena musela odvést daleko více práce, abyste prokázala kvalitu. Jak dlouho trvalo, než jste se sžila s novým prostředím a prosadila se?

Řekla bych dva roky, než mě začali uznávat, než jsem ukázala, že pracuji a umím, i když jsem „odněkud“ z Československa. Moje laborantka v ústavu mi jednou prozradila, že ji překvapilo moje normální oblečení, protože čekala, že přijedu v kroji. Taky se divila, že jsem mluvila francouzsky i anglicky. Strašně mě podceňovali. Až postupně zjistili, že jsou Čechoslováci normální, že máme velký kulturní přehled a známe jejich zemi možná víc než kdokoli jiný. Člověk je musel pořád přesvědčovat.
V Československu jsem posléze byla odsouzena na 18 měsíců, protože jsem odvezla dva potenciální vojáky. Obloukem jsme se vyhýbali vyslanectví v Paříži, kam teď chodím velmi ráda…

Od roku 1977 jste dva a půl roku působila ve Stanfordu – určitě vás lákalo zůstat v Americe…

Jistěže lákalo. Dostala jsem dokonce výjimečnou nabídku – pětiletou smlouvu. Do USA mě pozval profesor Henry Kaplan, když se dozvěděl o mém vědeckém zájmu. Na Stanford university začal jako první léčit Hodgkinovu nemoc a byl to nejlepší šéf, jakého jsem kdy měla, s osvíceným přístupem: „Dělejte, co uznáte za vhodné, a ukažte mi, co to může dát.“ Když se po roce projevily výsledky, živě se zajímal, co jsem objevila. 
Jenže mi v té době přišla nabídka z Pasteurova ústavu, která pro mě byla lákavější a hlavně jistější. Ve Francii už jsem měla vybudovanou pracovní i životní pozici, což je strašně důležité. V Kalifornii se mi moc líbilo, ale nakonec zvítězilo, že byl starší syn ve Francii na vojně a měl nastoupit na vysokou školu.

Profesně jste se etablovala, od roku 1972 jste se také stala členkou pařížského Sokola, kam jste chodila cvičit s dětmi každou sobotu odpoledne, ať chtěly nebo nechtěly.

V Sokole jsem cvičila od malička. Byla jsem nadšená, když jsem asi tři roky po příchodu do Francie objevila tamní Sokol a dodneška jsem mu věrná. Máme asi stovku členů – ti patří do druhé třetí generace Čechů, z nichž největší jádro tvořili ekonomičtí emigranti, kteří přišli mezi světovými válkami za prací.

Zúčastnila jste se všech sokolských sletů, jak motivujete vaše pařížské sokoly?

Slety jsou vždy zářným bodem, který shromáždí víc lidí a aktivuje je. Je to vlna, která vynese aktivitu, ale potom zase opadne. Na všech sletech jsme cvičili, organizovali jsme slety i v zahraničí – tam vždy znamenaly velkou akci. A od roku 2000 jezdíme do Česka.

Už asi deset let jste místostarostkou Sokola, ale do jeho čela se neženete…

Náčelnicí jsem byla, ještě než jsem odjela do Ameriky. Pak jsem působila i jako náčelnice dorostu celého zahraničního Sokola. Mám Sokol ráda a mrzí mě, jak pomalu odumírá, asi se s tím nedá nic dělat. Máme už asi 10 let za člena jednoho Francouze, který vypracoval internetový systém komunikace sokolských dětí v různých jazycích – S.L.I.C.E. Teď hledáme někoho, kdo by o takové mezinárodní pojítko mezi dětmi měl zájem v češtině.

Ve Švýcarsku působila velká skupina českých skautů, vy sama jste měla přezdívku Karlík. Skautovala jste ve Švýcarsku a dokonce letošní laureátka ceny SVU paní Dana Seidlová (viz AB 6/2011) je vaše velká přítelkyně.

Měla přezdívku Pirátka. Její maminka byla Helena Guthová, její tchán Guth-Jarkovský – báječná rodina. Danka a její manžel pořádali mezinárodní skautské tábory pro české děti, které se tam sjížděly z Rakouska, Anglie, Holandska, Švédska a jezdili tam i moji kluci. Když uplynul turnus pro děti, pokračoval tábor pro rodiče.

Nyní – v důchodu – pracujete pro Světovou zdravotnickou organizaci WHO na eradikaci poliomyelitidy, neboli vymýcení dětské obrny. O některých nemocech se předpokládalo, že už byly vymýceny, ale teď se začínají znovu objevovat. Jak je to tedy s dětskou obrnou?

Dětská obrna je kontrolovatelná očkováním. Československo bylo mezi prvními zeměmi, kde se vyzkoušela Sabinova vakcína. Můj syn byl očkován už v roce 1957. V Československu se dětská obrna nevyskytovala od roku 1962. Pokud jste očkována, cirkulující viry vám neublíží. Jsem velkou zastánkyní očkování - je nesmyslné, aby se někteří lidé v Evropě proti němu stavěli. Problémy s poliomyelitidou existují v Indii, Africe, Afghánistánu a Pákistánu. Lidé v těchto zemích nemají přístup k informacím a nenechají děti očkovat. V Nigérii byl odpor z náboženských důvodů, tvrdili tam, že se vakcínou přenáší AIDS, ženy se sterilizují a podobné nesmysly. Jakmile však hlavní autorita nařídila, že se očkovat bude, poliomyelitida vymizela. Všechno jsou tedy nejen otázky zdravotnické, ale hlavně ekonomické, náboženské, etnické…
V mé profesi je neustále nutné sledovat vývoj metod, očkování, vakcín. Ačkoli jsme jen připravovali terén lékařům, myslím si, že teorie s praxí musí jít ruku v ruce. Ačkoli je to velmi důležité, často se na to zapomíná. Někdo něco objeví, ale nejdůležitější je, zda to bude mít nějaký dopad, aplikaci. K tomu se musí spolupracovat! Já jsem spolupracovala se spoustou lékařů, s mnoha nemocnicemi a lékařskými i jinými výzkumnými ústavy.