Rozdíly bez obtíží postřehnutí

Ota Ulč 1 2014 Ostatní česky

Začnu zmínkou  o dávných dobách svého mládí:  rok 1945, konec  veliké války,  přijeli osvoboditelé a značně se lišili. Jedni rozdávali žvýkačky, druzí kradli hodinky.

Inu, nejsme stejní a nikdy nebudeme. V záležitostech rodičovské autority bez rozdílu rasy, národnosti, prosperity, společenského postavení, Amerika si už po dlouhou řadu let počíná jako unikát, jehož prapodivnost postřehl bývalý krátkodobý vladař Edward VIII., nikterak pozoruhodný myslitel: že to je země, kde děti dirigují své rodiče . Vědecky výchovně pak vylepšeno Dr. Benjaminem Spockem, prosazovatelem přesvědčení nikdy dětem nic nezakazovat a tak je ušetřit od případného traumatu. (Nicméně, jeho takto ohleduplně vychovaný potomek spáchal sebevraždu.) Nastala éra oné permissive society, rozkvetla v přemnohých podobách. Posléze u opačného břehu Atlantiku jsem pak měl plno příležitostí pozorovat důsledky takto výchovného počínání - pětiletý spratek rozlévající coca colu na perském koberci, okopávající hosty, vřeštící nelibostí, když by někd0o si troufl ho slovem pokárat.

Jen s jednou výjimkou, jíž je Švýcarsko, USA utratí per capita na každého žáčka, studenta, největší množství peněz. (Zdroj: OECD – Organization for Economic Cooperation änd Development), obrovské miliardové částky vyhozeny, školáci zavalováni kompjútry, laptopy, printery, všemožnými moderními nádherami. Dosažené výsledky jsou ale nijak úchvatné, jak například zjistila mezinárodní porovnávající organizace PISA (Program for International Student Assessment). Na prvním místě se umístnilo žactvo z Šanghaje (v matematice 556 bodů z možných 600), a za ním těsně Jižní Korea, Hongkong a Singapur, následováno Kanadou, Japonskem a Austrálií. Teprve pak se umístnily evropské země, nejlíp Norsko, nejhůř Rakousko a tam někde na 17. místě USA, z toho v přírodních vědách 23., a matematice až ubozí 31. (487 bodů).

Ještě níž pak Turecko a pod ním Rusko a latinsko-americké země.. Žádná zmínka o zemích afrických či arabských..

V USA zejména černošské žactvo po dvanácti letech výuky odchází s podvodnými diplomy, se znalostmi odpovídající úrovni z páté či šesté třídy základní školy. Politicky korektní reformátoři přispěchají s vysvětlením: vina státu, nedostatek potřebných financí. Jenže od roku 1965 Amerika investovala triliony dolarů do nedosažitelného utopického cíle rovnosti výsledků. V propočtu výloh na každého žáka New York City je zpravidla na prvním místě. S těmito výkony v matematice: mezi černochy jich obstojí 40%, Hispánci 46%, běloši 75%, Asiaté 83%. Což mě jednou přimělo k poťouchlému švejkovskému doporučení mezi námi kantory, mým odkazem na skutečnost, že třeba na Taiwanu a v Jižní Koreji výlohy na vzdělání jsou daleko nižší a výsledky daleko lepší, a z toho pak mým vyplývajícím dotazem, zda by tedy nebylo nejvhodnějším řešením zdejší vyhazování peněz pořádně omezit.

Výteční pedagogové a publicisté jako například černoch Walter Williams, profesor ekonomie ve Virginii, přiznává, že jeho největším zklamáním v životě je pohrdavý postoj amerických černochů k principům občanských svobod a naopak jejich důvěra a spoléhání na vládu, ta ať se o ně postará. Stát ale selhává v roli vychovatele, jak dokazují bídné výsledky v černošských řadách. Ti z žáků, kteří se skutečně snaží nějaké vzdělání dosáhnout, jsou vystaveni obvinění, že to jsou „Uncle Toms“, zrádci své rasy.

- - -

ak hodně jinačí jsou rozdíly v porovnání s českým světem a jeho tamější menšinou romskou, dříve známou jako cikánskou? E-mailem jsem teď nedávno z Prahy obdržel statistické údaje týkající se této početně mohutnící menšiny: 30% manželství mezi příbuznými; 19% žen rodí už ve věku 16 roků a během života mají v průměru 4 potraty; 60% chovanců v dětských domovech jsou romské národnosti; 51% romských dětí je ve zvláštních školách; 32,7% má vzdělání základní; 2,5% středoškolské; 0,8 % vysokoškolské; 85% dospělých Romů je nezaměstnaných; 30% se živí ilegálním způsobem; Romové se 75% podílejí na veškeré kriminalitě ve státě; 60% dospělých vězňů jsou Romové. Růst jejich populace: každých 14 let se počet tohoto etnika zdvojnásobí. 1945 - 10.000, 1973 - 40.000. 1987 - 80.000, 2001 - 160.000, 2015 - 320.000. Předpokládám, že nemenším tempem bude mohutnět mravní rozhořčení eurobyrokratů v Bruselu, kaceřujících český národ, jeho rasismus, málo tolerance, pochopení.

Chyběla však data či aspoň odhady o školní docházce, disciplině, píli, poctivosti

dětí romských a vietnamských a roli jejich rodičů. V této souvislosti si zmínku zaslouží

vlivný týdeník Time . Ve svém vydání 31.ledna 2011 na obálce zveřejnil asijskou holčičkou na housle hrající a s očima na velké matce a u toho velká písmena THE TRUTH ABOUT TIGER MOMS o pravdě tygřích matek: Kniha Battle Hymn of the Tiger Mother, memoáry jedné takové tygřice se staly bestsellerem, rozdmychavším celonárodní debatu, s nemalou dávkou politicky korektního rozhořčení. Autorkou je Amy Chua, profesorka práva na univerzitě Yale (alma mater jak Billa, tak Hillary Clintonových), v USA sice narozená, ale z Číny, původní domoviny jejích rodičů, přivezenými a na svých dvou dcerách důkladně uplatňovanými výchovnými principy... Ukázka, uveřejněná ve vlivném deníku Wall Street Journal (z názvem „Why Chinese Mothers Are Superior“) způsobila značný zájem, notnou nevoli, v televizní show zpovídající reportérka četla hodnocení z řad diváků, že přísná matka je monster („zrůda, netvor“), že její zacházení s vlastními dětmi je outrageous („odporné, nesnesitelné“). Autorka profesorka, cepující své dvě dcery (nyní ve věku 15 a 18) od ranného dětství, několik hodin denně hrou buď na housle nebo piano, školní příprava sedm dní v týdnu, a jako jedinou školní známku, kterou uznává, je ovšem „A“ , výtečná jednička. Tato velenáročná matka neváhá oplácet svým americkým vrstevnicím zmínkou o jejich bezbřehé toleranci, s dopadem, že děti všeho všudy stráví víc času civěním na televizi, pohrouženy do plytkých elektronických her, než užitečným studiem.. ¨

Důkladný konflikt tradic a zkušenosti: přemnozí Američané, jakkoli rozhořčení nad autoritářským způsobem asijské výchovy, se dostávají do defenzivy, s oprávněnými pocity obav, jak v globálním soutěžení neprohrát proti takto zoceleným protivníkům. Zvlášť znepokojující je zjištění, že mladá generace, prošlá tak spartánkou asijskou výchovou, nereaguje úprkem k lenošení, případně i k drogám, nýbrž na vlastní kůži zažitou zkušenost míní předávat svým vlastním budoucím potomkům – rovněž k  jejich prospěchu. A místo teď dominujícího stavu americké permissiveness, když vše, i ty největší nehoráznosti, lze omluvit, leckde jakoby se začal vracet původní pionýrský duch – tvrdá práce, vytrvalost a žádná trpělivost pro výmluvy – nejen na čínských, ale i amerických adresách. Dlouhá obtížná cesta tedy na obzoru.

- - -

Ledacos se změnilo, zřetelný je politicky korektní posun od odpovědnosti jedince na rostoucí roli státu, ten ať se postará. A přesně po třech rocích od vydání týdeníku Time, zabývajícím se knihou přísné matky Amy Chua, týž zdroj se vrací k téže pachatelce, tentokrát s manželem Jed Rubenfeldem židovského původu, spoluautorúm neméně provokativního díla The Triple Package (s dlouhým podtitulem How Three Unlikely Traits Explain the Rise and Fall of Cultural Groups in America). Tentokrát terčem není zkázonosný mudrc Benjamin Spock, ale soustředění na etnické skupiny, v Americe zvlášť úspěšně si počínající: nejen Asiaté - nejpočetnější Číňané, Indové, Korejci, ale Kubánci, přistěhovalci z Nigérie, Iránu, Libanonu. A na opačném konci řebříčku výkonů jsou Mexikáni, jakož i domácí Amerikáni - a to nejen černoši s oficiálním označením Afro-Americans, ale i majitelé bledé pokožky (např. Appalachians).

Politicky obezřetná redakce se musela vypořádat s dilematem: kurážné spoluautory nelze zatratit jednoduchým obviněním z rasismu, když mezi úspěšnými jsou i Nigeřané a mezi neúspěšnými nejedna bělošská skupina. Nutno též vybrat správného řízného kritika, jímž se stal mně prozatím neznámý Suketu Mehta, Američan

Ind narozený v Kalkutě (jíž jsem kdysi jedovatě charakterizoval jako místo nejhanebnější na východ od Auschwitzu).

Mehta svůj podrobný esej uvedl velkými písmeny THE SUPERIORITY COMPLEX - čili arogantní pýcha, posedlost nadřazeností, že kniha se snaží výsvětlit , proč některé skupiny přistěhovalců v Americe jsou nebo nejsou úspěšní. Načež následuje věta začínající potřebným slůvkem BUT - naším českým ALE , kdy se uspokojení z vlastního výkonu stává rasismem. ("But when does cultural pride cross over into rasism?")

Mehta v první větě cituje doporučení svého dědečka, aby byl pyšný na svůj indický původ: v USA 38% všech lékařů jsou Indové, taktéž 36% všech zaměstnanců NASA, 34% velikána MICROSOFT. Kritéria kulturní nadřazenosti prošla již několika fázemi - od rasy k třídě, společenskému postavení - k inteligenčnímu kvocientu, poté k náboženství a nyní kultuře. Této skutečnosti si je politicky korektně citlivý vnuk vědom, ale nikdy by nepřipustil přirovnávání k daleko méně úspěšným skupinám.

Leckdo si ale troufá tak činit, nelichotivě se vyjádřit,"což je něco nemyslitelného v polite (zdvořilé, slušné, kultivované) society. Černošský vědec Thomas Sowell, Hoover Institute, pokládá některé kultury (zejména muslimskou) jako neslučitelné se západními hodnotami. Nemenšího neprominutelného provinění se dopouští harvardský profesor Samuel Huntington knihou The Clash of Civilizations, svým varováním před kulturou latinskou.

Mehta se slovem nezmínil o skutečnosti, že vzdor všem výhodám, privilegiím Affirmative Action ve prospěch černochů, jejich průměrná vzdělanost je mizerná, kriminalita nijak neutuchá, a nynější tristní stav převážné většiny dětí rodících se mimo manželství, recenzent přisuzuje neblahému dědictví z doby otrokářské před téměř dvěma stoletími. Vzdor skutečnosti, že před pouhým půl stoletím černošské rodiny fungovaly, nemanželských dětí se rodilo míň než deset procent a teď je jich přes sedmdesát procent, s všemi následnými výsledky vyrůstání v prostředí bez rodičovské autority.

V rodné české zemi již nežiji řadu desetiletí, takže nevim, zda zmínka o počínání romského etnika by tamější mudrcové vylučovali jako něco nemyslitelného v polite society. A porovnání s výkony školáků vietnamského původu za rasistickou provokaci.

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012