Mezi našimi v Klokánii

Venda Šebrlová 1 2014 Knihy česky

Tato knížka Evy Střížovské měla notně odrbané rohy brzy poté co vyšla. Protože jsem ji s sebou tahala v kabelce a četla v pražské hromadné dopravě. Neměla jsem v ní záložku, protože můžete číst kdekoli ji otevřete. Před vašima očima se prolíná krajina, osudy lidí a Eviny zcela soukromé zážitky z putování Austrálií.

„Když jsem vystupovala z autobusu v centru města a nikdo mne tam nečekal, vzpomněla jsem si na novinářku Hanku Vondráčkovou, jak mi před odjezdem říkala: Já tě obdivuju. (To ona říká už šest let.) To se vůbec nebojíš? To budeš cestovat úplně sama? A do neznáma? Co když zabloudíš nebo něco nevyjde? Chvíli jsem se procházela po autobusovém nádraží a říkala si: klid, klídek, mám přece telefonní číslo na Kováříčky, snad i v Adelaidě mají telefonní budky...“

Samozřejmě, že si Jaroslav Kováříček pro ni dojel. Eva ho znala jako hudebního vědce, který v Austrálii propaguje v rozhlasových pořadech českou hudbu. Bylo to jeden z mnoha a mnoha podivuhodných setkání s našimi krajany. Někteří emigrovali po válce a pak houfně po nástupu komunistů, další vlna připlula přes oceán vinou srpna 1968.

Protože všude je chleba o dvou kůrkách (i když jinak chutná), popisuje autorka složité osudy Čechů na druhém konci světa. Údajně se ten první objevil na kontinentě v 18. století – Tadeáš Haenke byl botanikem ve službách rakouského císaře Josefa II. a účastnil se vědecké expedice na lodích španělského vojenského námořnictva. S pomocí odsouzenců tam nasbíral mnoho květin a rostlin, které v Evropě nikdo neznal. A prvním Čechem, co se v Austrálii usadil, byl zloděj tkanin Mark Blucher (deportovaný z Anglie) a nejznámějším českých osadníkem z počátku 19. století byl MUDr. Jan Lhotský (ten připlul z Evropy s mezipřistáním v Brazílii) a v roce 1832 otevřel v Sydney první zoologické muzeum. (A vidíte, už zase upozorňuji na zajímavosti! Vůbec, kapitola První Češi v Austrálii je skvostným příkladem, jak si Eva dokáže najít fascinující fakta!)

Náš součastník Jan Kroupa naopak emigroval v roce 1968 (což o je pár desítek let později), ale taky se prosadil. Ovšem, z počátku měl v Melbourne současně několik zaměstnání – učil na technice, němčinu, latinu, češtinu – a především také pracoval u firmy Bosch a dovážel její zboží na pátý kontinent. A takových úspěšných a šťastných lidí potkala autorka hodně. Jistě, že ne každý se dokáže prosadit - ale v Česku je také hodně lidí, co nevědí jak užitečně žít!

Hodně našich krajanů je už staršího věku. Stát ale podporuje etnické menšiny, takže si kluby organizují výlety, projekce, prožívají spolu svátky. Když se s nimi Eva Střížovská setkala, „Byli veselí, plni zvědavosti, co jim mohu sdělit, plní názorů a nápadů. Duchovně mladíci a mladice.“.

Taková mladice je i autorka Klokánie. Zatímco já jsem se bála bloudění v londýnském metru, ona vezme bágl a jede. Jde sice z náručí do náručí (a je jedno, jestli v rodinách amerických nebo australských), ale stejně... Nedávno se vrátila z Kalifornie.

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012