Neuvěřitelný compjuter lidské paměti…

1 2014 Dějiny česky

Neuvěřitelný compjuter lidské paměti… Paměti českého národa

Už více než sedmdesát let zapadlo do minulosti od jednoho temného období života stále ještě duševně mladého a svěžího člověka, pražáka… pana Pavla Kohouta. Je jedním z posledních pamětníků historie koncentračního tábora „Sonderlager“, který byl vybudován nacisty v Bystřici u Benešova v Čechách. Pan Pavel Kohout se narodil v květnu roku osmadvacátého minulého století, jako jediný syn pražské rodiny, která žila ve smíšeném manželství. Jeho maminka byla židovka. Je přítelem několika významných českých umělců, z nichž někteří sdíleli i jeho osud v Sonderlageru v Bystřici.Takto dnes vzpomíná a jeho paměť je stále živá a přesná, jako kdyby už tolik let od té zlé doby neuplynulo. Poslechněte si jeho vyprávění:

Dvacátého července roku 1944, v den atentátu na Adolfa Hitlera, byly z Prahy odtransportovány asi dvě stovky mužů, ve stáří od šestnácti do šedesáti pěti let, do městečka Bystřice u Benešova. Na bystřickém nádraží se stali vězni nacistického režimu a později byli rozděleni na dvě části. Jedna část byla ubytována na několik dnů ve vystěhovaných domech u železniční tratě v Bystřici, na zabraném území, tzv. SS Truplem-übungs-platzu. Druhá skupina byla odvedena do nedaleké vystěhované vesnice Tvoršovice a asi po dvou měsících příprav se nastěhovala do budovaného lágru v Bystřici.

Skupina vězňů, kteří zůstali v Bystřici, začala již druhý den po příjezdu „budovat“ na polnostech, v prostoru bystřického rybníka, koncentrační tábor. Prvním činem bylo důkladné oplocení lágru plotem s použitím ostnatých drátů. Dále byl vytýčen a zplanýrován velký prostor a na něm postaveno asi dvacet pět stanů. Každý pro čtyři „Budovatele“. Dalších vězňů z Čech i z Moravy rychle přibývalo a tak se pracovní tempo neustále zvyšovalo. Už v listopadu roku čtyřiačtyřicátého tábor představoval šest dostavěných dřevěných baráků stájového typu s palandami. Ve dvou barácích byly palandy po třech nad sebou, ve třech po dvou a jedna z těchto šesti staveb byla rozdělena chodbou na polovinu. Byla v ní administrativní kancelář vedoucího lágru, t. zv. lagerälteste, velmi skromně vybavená ordinace lékaře a zubaře, marodka a izolace, a také místnost pro „holiče“ a pak tam byly ubikace pro asi dvacet vězňů německé národnosti a dvacet vězňů „forarbeitrů“, což byli vedoucí pracovních skupin.

Z jakýchsi tvárnic byla postavena kuchyně a také byl vybudován typizovaný dřevěný barák, který sloužil jako jídelna. Veledůležité byly ovšem latríny. V lágru stála jedna dřevěná a dvě zděné. Byly to „velkokapacitní“ latríny! Pro nacisty bylo nezbytné vybudování appelplatzu – prostoru o rozměrech menšího fotbalového hřiště, což bylo shromáždiště pro neustálé počítání stavu vězňů i pro vyhlašování „rozsudků“ a udělování trestů před nastoupeným osazenstvem lágru.

Tak tedy takto započal svoji temnou existenci koncentrační tábor v Bystřici u Benešova pro muže ze smíšeného manželství (manželka židovka) a pro míšence I. stupně (jeden z rodičů židovského původu), zvaný tehdy úředně „Sonderlager für jüdisch versippte Arier und jüdische Mischlinge auf dem SS – Tr.üb.Pl. Böhmen“.

Maximální počet internovaných byl asi tisíc tři sta mužů různého povolání. Od vysokoškolských profesorů, právníků, lékařů, továrníků, úředníků a obchodníků, ale byli mezi nimi i řemeslníci různých profesí, bývalí studenti a učni. Byli rozděleni do devatenácti skupin, které pracovaly pod přísným dohledem příslušníků SS na různých akcích v prostoru SS cvičiště i mimo něj. Pracovalo se na stavbě železniční tratě i muničního skladu, skladiště benzinu, vykládce železničních vagonů a také na zámku Konopišti, kde bylo velitelství SS.

Jedinou mechanizací byly krumpáč, lopata a kolečko a dalším vybavením vězně pouze vlastní civilní oděv, „dřeváky“, což byly boty s dřevěnou podrážkou, veledůležitou lžící na jídlo a potom už jen dvě deky, pytel na slámu, který tvořil slamník a místo odebraných dokladů tak zvaný lagerausweis. Každý vězeň byl navíc označen žlutou páskou s černým nápisem Sonderlager. Nosila se na rukávu.

Co lze ještě dodat. I když bystřický lágr byl koncentrační tábor s lepšími podmínkami, neboť nebyl táborem vyhlazovacím byla zde s německou důkladností a vynalézavostí dokonale destruována lidská důstojnost. Lidé zde byly „odsuzováni“ například k dvaceti pěti ranám holí, zavíráni do bunkrů a jinak šikanováni. Samozřejmě, že se u celé řady bývalých vězňů po osvobození objevily těžké zdravotní potíže, často i s trvalými následky a invaliditou. I já jsem byl velmi těžce zdravotně postižen.

Na konec tohoto krátkého zavzpomínání bych chtěl zdůraznit pěkný a citlivý přístup prakticky všech tehdejších občanů města Bystřice k nám, internovaným. Nebáli se nás podpořit nejen jídlem, ale také morálně i informacemi o válečné situaci. Jedním ze statečných byl tehdejší přednosta stanice s celou rodinou i se spolupracovníky-železničáři, tehdejší bystřický lékař i majitel hostince na náměstí s rodinou. Chtěl bych jim všem poděkovat, kdyby to ještě bylo možné a velký dík vyslovit také paní a panu Českému, kteří pomohli mnohým k uskutečnění útěku.

Při příležitosti odhalení pamětní desky, jako varovného připomenutí existence bystřického Sonderlageru, bych chtěl zavzpomínat na mladého devatenáctiletého studenta, Ivo Geringera, nadaného, skromného, obětavého a velice citlivého mládence, který díky své bezmezné ohleduplnosti k nám ostatním, byl začátkem dubna roku čtyřiačtyřicátého zastřelen hlídkou SS, v nočních hodinách na útěku. Přestože mohl daleko bezpečněji utéci ze svého pracoviště na zámku Konopišti, volil cestu útěku z lágru v noci, jen proto, aby za jeho čin netrpěl a nebyl perzekuován jeho forarbeiter, vedoucí jeho pracovní skupiny. Snad je pochován někde na bystřickém hřbitově…

Pavel Kohout.

Obr.: Pohled na baráky v Sonderlageru Bystřice, snímek ze sborníku Pod Blaníkem, roč.XII, č.3

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012