Emerich Rath

Karel Pokorný 4 2003 Ostatní česky

Jsem přesvědčen o tom, že většina lidí, kteří v Praze procházejí z Příkopů na Ovocný trh „Rathovou pasáží“, vůbec netuší, proč se ta pasáž tak jmenuje,  kdo to vůbec byl  Emerich Rath. Není Rath jako Rath. Rozhodně nemá nic společného s bývalým ministrem zdravotnictví, který byl na veřejnosti „zmackován“ panem Fackem.

V této pasáži býval, od roku 1929, unikátní obchod. Mekka sportovců, všech trampů, skautíku a vůbec milovníků dobrodružství v přírodě. Pozornost upoutávaly dva velké indiánské totemy po stranách výkladu. V obchodě člověku připadalo, že se ocitl někde v zálesáckém obchodě na Divokém Západě. Všechny ty krásné předměty prodával urostlý starší muž, vždy milý a usměvavý. Všude kolem něj, i na stěnách, byly věci potřebné pro život v přírodě. Když jsme o mnoho let později v jednom překrásném „zálesáckém obchodě“ v kalifornském Yosemitském národním parku potřebovali doplnit zásoby, musel jsem si bezděky vzpomenout na pražský Rathův obchod. Vypadalo to tam skoro úplně stejně. Jako by se zastavil čas. Pocítil jsem opět to dávné napětí a objevitelské nadšení, s jakým jsme jako kluci všechno prolézali a prohlíželi. Tolik krásných věcí tam bylo, a skoro všechny jsme je my kluci nutně, velice nutně potřebovali.

Kdo byl majitelem tohoto unikátního pražského obchodu? Jaký byl jeho osud? Co se s ním stalo? Je to dost smutná historie typická pro zemi a město, kde spolu dlouhá léta žily a prolínaly se tři kultury. Pro časy, které byly.

Emerich Rath se narodil v Praze, 5. listopadu 1883 jako druhé dítě německých rodičů. Jeho otec byl obuvník, tehdy se říkalo švec. Příliš se mu nedařilo a proto se rozhodl že se celá rodina odstěhuje do Broumova, kde měl příbuzné. Ševcovství nestačilo uživit rodinu ani tam a otec byl rád, když dostal v Broumově místo ošetřovatele v soukromém sanatoriu. Malý Emerich byl v Broumově šťastný. Chodil do přírody, naučil se plavat a když v roce 1903 dostal od jednoho spolužáka, původem z Vídně, lyže , naučil se na nich brzy sám jezdit. Takže byl také jedním z prvních lyžařů (opomineme-li hrabě Harracha, který přivezl lyže do Čech už v roce 1892). Již roku 1907 se Rath zúčastnil mistrovství království českého v lyžování.Vyhrál běh na 5 km, v závodech na 10 a 50 km obsadil druhé místo.

Když bylo Emerichovi 14 let, vrátil se do Prahy. Ve známém železářství „U Rotta“ se vyučil příručím. Za první světové války narukoval do Krakova, ale byl záhy převelen do Alp, kde působil jako vojenský lyžařský instruktor. Po válce zůstal ještě nějaký čas v Bolzanu, věnoval se horolezectví, jízdě na bobech a lyžování. Odtud odešel Rath na čas do Berlína, kde se seznámil se svou pozdější manželkou, Františkou Krausovou. Vrhnul na trénink všemožných sportů : atletiky, plavání, veslování, (vesloval za slavnou osmu Hellady) pozemního a ledního hokeje, kanoistiky a rychlobruslení. Musíme si uvědomit, že tehdy nebylo nutné mít na každý druh sportu tak speciální oblečení jako dnes, boty, ochranou přilbu a jiné utensilie V roce 1905 se zúčastnil chodeckého závodu z Liberce do Ústí nad Labem. 108 kilometrů urazil za 12 a půl hodiny a závod vyhrál. Proslulé „Běchovice“ závod na deset kilometrů, běžel poprvé v roce 1904 a skončil třetí, za 40: 52 minut. Naposledy se zúčastnil tohoto závodu v roce 1954, kdy mu bylo už 71 let a přiběhl do cíle za necelou 1 hodinu.Bez třinácti sekund. Za půl století se tedy jeho čas zhoršil jen o 20 minut.

V šestnácti letech přišel do styku s vegetariánským hnutím a rozhodl se, že bude také vegetarián, nekuřák a abstinent. Toto své rozhodnutí dodržel po celý život. Vegetariánské organizace ve světě se o něm dodnes zmiňují, například španělská Vegetariana Canaria ho v historickém přehledu sportovců - vegetariánů řadí k atletům takových jmen, jako Paavo Nurmi, Abebe Bikila a Edwin Moses.

Byl opravdu náruživým sportovcem a zajímal se o všemožné druhy sportu, neustále hledal nějaký další, nový sport. Byl členem  několika klubů, českých i německých, byl ve Slávii Praha, v Lyžařském závodním klubu, kde se stal později prvním tajemníkem. Kdyby se mělo psát o všech sportech, ve kterých vynikal, mohlo by to vzbudit podezření, že se jedná o Járu Cimrmana.

Byl též vynikajícím běžcem na dlouhé tratě, vyhrál několik závodů na 50 a 100 kilometrů. Roku 1912 se stal mistrem Německa v boxu, v kategorii těžké váhy. Celkem získal kolem 500 různých mistrovských titulů. Zajímavé je, že startoval jak za Německo, tak za Rakousko a po založení republiky za Československo. V roce 1908 se zúčastnil olympiády v Londýně, ve Stockholmu běžel v roce 1912 marathón. Zúčastnil se také nešťastného mezinárodního lyžařského závodů v Krkonoších, v březnu roku 1913, kdy při náhlé změně počasí, ve vánici a mlze zahynul závodník Bohumil Hanč a při pokusu pomoci mu i jeho přítel Vrbata.. Rath, jeden z šesti závodníků, který sám tento závod pro strašné počasí vzdal, byl jedním ze tři lidí, kteří se s nasazením vlastního života pokoušeli Hanče zachránit. Sám při tomto pokusu málem zahynul. Celý příběh je popsán v knize Miroslava Rampa : „Drama na Zlatém návrší.“ Ve filmu „Synové hor“, natočeném v roce 1956 , není o Rathovi, který se s nasazením vlastního života pokoušel Hanče zachránit pochopitelně ani zmínka. Bývalý živnostník a na indexu byl tabu.

V roce 1914 na mistrovství Evropy v ledním hokeji , které se konalo v Berlíně, měly nastoupit čtyři země: Německo, Belgie, Švýcarsko a Čechy. Potom, co Švýcarsko odřeklo, bylo jako čtvrté mužstvo do soutěže povoláno hokejové mužstvo Berliner SC. Rath tehdy nastoupil za české mužstvo, přestože byl hráčem onoho berlínského, tedy německého mužstva. Češi to mistrovství tenkrát vyhráli. Vítězství oslavovali v berlínské restauraci Čecha pana Krátkého, samozřejmě za účasti Emericha Ratha a jeho maželky. Pro dnešní dobu je to možná trochu nepochopitelný propletenec.

V roce 1920 startoval za Československo v marathónu. Závodně plaval, zápasil, hrál rugby, na skládacím kajaku sjel řeku Tiberu z Citta di Castello do Říma (což je 460km !) za šest dní. Dále sjel v roce 1921 také řeku Etsch z Bolzana do Verony. Na počest zahájení Olympiády v Paříži, roku 1924, kam byl delegován jako zpravodaj, sjel na kajaku po Seině 360 km. Za tento výkon dostal od barona Pierra de Courbentina diplom.

Tento opravdu všestranný sportovec se vrátil v roce 1923 do Prahy, krátce pracoval ještě u Rotta v nově zřízeném oddělení sportovních potřeb, ale v roce 1929 si otevřel vlastní obchod se sportovními, tábornickými a trampskými potřebami.

V té době se začínalo jezdit do přírody, rozvíjelo se trampské hnutí a romantika zálesáckého života vstoupila se všemi svými elementy do života mladých, většinou tehdy, v době hospodářské krize nezaměstnaných, lidí. Jezdilo se stanovat, spalo se i „pod širákem“.

Budovaly se svépomocí chaty v okolí Prahy, hlavně na Sázavě, kde si postavil svůj srub také Emerich Rath. Na pozemcích okolo měl volejbalové hřiště, lehkoatletickou dráhu a místo pro trénink skoku a vrhu koulí. Velice brzo se tomuto místu začalo říkat Rathův ranč. Návštěvník, který se zde ocitl, si připadal jako v kanadské divočině. Totemy, pravé indiánské teepee, uvnitř srubu různé indiánské atributy a sám Rath zde chodil v indiánském oblečení, celý rok, i ve sněhu bos - byl pochopitelně také členem spolku otužilců . U táborového ohně se zpívalo a vyprávělo a všichni respektovali Rathův požadavek abstinence. Je zajímavé, že i nyní je možno se o Emerichu Rathovi dočíst v mnoha mezinárodních publikacích, zabývajících se vegetariánstvím a zdravou výživou.

Po celou válku ukrýval ve svém obchodě, ve skladu židovského přítele Borise Efenbergera, kterému po skončení války ještě pomohl odjet do Švédska. Proto směl jako antifašista zůstat po válce v Československu. Bylo to dost nešťastné privilegium.

Až do roku 1948 byl jeho obchod střediskem trampů a skautů, kteří zde nacházeli spoustu potřebných věcí. Z přebytků americké armády získal Rath na tehdejší dobu vzácné kapokové spací pytle, Us-torny (které v pozdějších létech policie na nádraží v Bráníku trampům zabavovala), stanové dílce, nože ( sám jsem si kdysi u něj koupil za těžce našetřené peníze pravý Bowie nůž), sněžnice, zálesácké oblečení, tak zvané kanadské kabáty, boty „kanady“, ozdobné kovbojské pásky, pravé stetsony, skautské klobouky, zkrátka ráj, výzva k cestě za dobrodružstvím.

Ale rok 1948 udělal všemu konec. Rathův obchod byl uzavřen, pro ohrožování mládeže a propagaci amerického způsobu života, jakož i tehdy již zakázaného skautingu. Emerich Rath byl na rok poslán do „výchovného zařízení“ ve sv. Janu pod Skalou. Po propuštění už svůj obchod vůbec nenašel, komunisté prostě většinu věcí rozkradli a obchod zavřeli. Rathovi byl přiznán důchod, celých 370 korun. Jeho manželka zemřela a Rath se živil jako metař a pomocný dělník na stavbách.

V roce 1960 dostal Rath od Mezinárodního Olympijského výboru osobní pozvání na Olympiádu do Říma. Těšil se, že tam pojede na kole a na zpáteční cestě udělá o olympiádě ještě několik přednášek ve Švýcarsku, Rakousku a Francii. Emerich Rath totiž mluvil plynně česky, německy, italsky, francouzsky, polsky a rusky. Ale „byla tehdy taková doba“, jak se s oblibou dnes říká. Do „kapitalistické ciziny“ cestovali jen ti režimem oblíbení. Jaké muselo být Emerichovo zklamání, když mu československé komunistické úřady tuto cestu, jistě jednu z posledních, kterou by byl v životě podnikl, nepovolily. Nebylo to „v zájmu republiky“.

Na sklonku života se odstěhoval do Broumova, kde bydlel nějaký čas u svého bratrance,který ho k sobě pozval, ale starý strom, jak známo, lze jen těžko přesadit. Potom, co se s bratrancem nepohodli, žil jako bezdomovec, spal na lavičkách a na ulici, myl se v kašně. Policie ho proto násilně převezla do domova důchodců. Zbývaly mu už jen čtyři měsíce života. Zemřel 21.prosince 1962. Šedivý vlk, jak mu říkali jeho přátelé, odešel do věčných lovišť.

Dnes ho v Broumově, na domě v Soukenické ulici, kde prožil své dětství, připomíná pamětní deska. S jeho jménem, daty narození a úmrtí a třemi prostými slovy :

Olympionik, všestranný sportovec, Evropan

K. A. Pokorný, Nizozemsko

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012