Ničení knih

Vyšel překlad dosud jediné publikace o světové historii systematického a záměrného ničení knih neboli "bibliokaustu"

"Tam, kde se pálí knihy, dojde nakonec také na pálení lidí."

(Heinrich Heine)

"Kdo zabíjí člověka, zabíjí rozumnou bytost; kdo však zabíjí dobrou knihu, zabíjí rozum sám."

"John Milton"

"Každá spálená kniha ozáří svět..."

(R. W. Emerson)

"Horší než knihy pálit je, když se nečtou."

(Josif Brodskij)

Na jaře a v létě roku 1933 došlo zejména v univerzitních městech po celém Německu k veřejnému pálení knih, jejichž autory vinili nacisté z šíření "protiněmeckého ducha". V plamenech se ocitla díla Einsteina, Freuda, bratří Mannů, Zweiga, Feuchtwangera, Sinclaira, Hemingwaye, Zoly, později i Kische, Kafky, Broda, Olbrachta, Haška a dalších intelektuálů, vědců a osobností ze světa kultury, z nichž mnozí byli židovského původu. Pálení děl světové vzdělanosti přihlížely, kromě univerzitních studentů (což odporuje klišé, že ničitelé knih jsou nevzdělanci), kteří spolu s nacistickými funkcionáři (zejména Goebelsem a Rosenbergem) akci iniciovali, také tisícihlavé davy nadšenců. Dopad tohoto pálení knih byl v celém světě obrovský a s jeho kritikou veřejně vystoupila řada vzdělanců. Sigmund Freud tehdy při rozhovoru s novináři sarkasticky poznamenal, že knihy žhnoucí na hranicích vlastně představují pokrok v lidských dějinách: "Ve středověku by tam upálili mě. Dnes jim stačí mé knihy." V této době také došlo k zavedení nového pojmu "bibliokaust", tedy spojení biblio a kaustos, slova vytvořeného podobně jako holokaust.

Osmdesát let poté buď náhodou nebo záměrně vychází zásluhou brněnského vydavatelství Host také český překlad ze španělského originálu světového bestselleru "Obecné dějiny ničení knih / Od sumerských tabulek po digitální éru", mistrovského díla plného dat, informací a otazníků, po jejímž přečtení zůstane u čtenářů pocit lítosti, že celý text (byť více než šestiset stránkový) již dočetl, ale také prožitek děsu ze zjištění, nakolik dokážou být lidé barbarští. Autor obsáhlé publikace Fernando Báez (nar. 1963) je venezuelský básník, esejista, romanopisec a bibliofil, který získal doktorát z knihovnictví a následně působil na prestižní Andské univerzitě v Méridě; jeho krátké působení v čele Národní knihovny Venezuely ukončil nástup nového presidenta Hugo Cháveze. Vedle autorství mnoha knih ("Překladatel z Cambridge", "Kulturní drancování Latinské Ameriky", "Ztracené krásy světa") se proslavil jednak svými překlady řady děl z klasické řečtiny, jednak svou tvorbou zaměřenou na téma novodobého ničení knih. Jde především o knihu "Kulturní destrukce Iráku" pojednávající o vlivu invaze do této země na místní kulturu, kvůli které je dodnes (od roku 2004) vnímán v USA jako persona non grata. Na mistrovském díle (dočkalo se již více než třiceti vydání v sedmnácti jazycích) o "genocidě knih" v různých končinách světa a v rozsáhlém časovém rozmezí, jeho tvůrce pracoval a sbíral materiál dvanáct let a dalších šest let se zabýval opravami a korekcemi historických či literárních nepřesností.

Od chvíle, kdy lidé získali schopnost přemýšlet, snaží se svoje myšlenky, ideje, přesvědčení, nápady, plány či úmysly nejrůznějšími způsoby zaznamenat na různorodé dostupné materiály. Avšak po stejně dlouhou dobu jsou písemné záznamy nuceny svádět tvrdý boj o přežití, potýkat se s plynutím času, přírodními živly i ničivou silou samotného člověka. Knihy, o nichž hovoří tato kronika hanebností, jsou z 60 % ničeny naprosto promyšleně a pramálo záleží na tom, zda se jedná o sumerské tabulky nebo o hebrejské knihy spálené v roce 2002 francouzským knihovníkem. Stávají se obětí především plamenů, válek a zejména lidské posedlosti - fanatických politiků, církevních hodnostářů i dogmatické ostražitosti cenzury. Problém spočívá v tom, že ti, kdo ničí knihy, potvrzují postoj přítomný ve všech kulturách: všechny lidské bytosti dělí svět na "my" a "oni", přičemž první skupina vylučuje druhou. Tato negace druhého vždy vedla k cenzuře a odepření práva na informace. Zbylých 40 % knih bylo poškozeno z mnoha různých příčin, z nichž nejčastější jsou přírodní katastrofy (požáry, hurikány, povodně - připomenuty jsou také ty "naše" v roce 1997, zemětřesení, cyklony, monzumy atd.), nehody (požáry, ztroskotání lodí aj.), zvířata (myši, hmyz), kulturní proměny (zánik určitého jazyka, změna literární módy) a samotný materiál (přítomnost kyselin v papíru ničí dodnes miliony děl).

Existuje mnoho prací o dějinách knih, čtení nebo o bibliofiliích, avšak doposud žádná se nezabývala zánikem knih. O to významnější je tato práce dr. Báeze, rozdělená do tří rozsáhlých částí (Starověk, Od byzance k devatenáctému století, Dvacáté století a počátky jednadvacátého století), doplněných obsáhlým poznámkovým aparátem (prameny a literatura, jmenný rejstřík). Pro dílčí přihlížení obsahu ještě několik názvů podkapitol: Vzestup a pád Alexandrijské knihovny, Radikální počátky křesťanství, Pochybná horlivost středověku, Kodexy spálené v Mexiku, Inkvizice, Od revolucí k pronásledování, Odsouzení astrologů, Nacistický bibliokaust, Bomby dopadají na knihovny, Od přirozených nepřátel knih k institucionálním, Terorismus a elektronická válka etc. Ve stati o cenzuře a pálení knih v bývalém Sovětském svazu jsou také citována slova Václava Havla z projevu před kubánskými emigranty na Floridě v roce 2000, poukazující na uhlazený jazyk, do něhož se halilo cenzorské názvosloví v období hrůzovlád: "Systém existenčních persekucí, zákazů, donašečů, povinných voleb, fízlování, cenzury a posléze koncentračních táborů je zahalen do krásného jazyka, který se neštítíl nazývat porobu vyšší formou svobody, samostatné myšlení službou imperialismu, lidskou podnikavost ožebračováním druhých, lidská práva výmyslem buržoasie." Českému čtenáři bude asi chybět širší zmínka o kazateli, misionáři, netolerantním cenzorovi a náboženském spisovateli jezuitovi Matěji Antonínu Koniášovi, známého jako "pater Koniáš". Jeho boj proti protestanské literatuře vedl k zabavení značného množství kmih (30 000 podle pečlivě vedených záznamů), z nichž některé byly teatrálně spáleny. Především díky Aloisu Jiráskovi (román Temno) se stal u nás symbolem tmářství a útlaku české kultury. Během komunistického režimu byla jeho činnost nadměrně zveličována a překrucována, aby poškodila obraz římskokatolické církve.

Použitím termínu "obecné" chtěl autor naznačit, že kniha má fragmentární charakter. Proto ji také není nutné číst popořádku, svým způsobem je jakousi antologií. Můžeme v ní bez výčitek náhodně listovat a hledat ochranu před ztrátou paměti. Italský filozof, spisovatel, teoretik umění, medialista a vysokoškolský učitel Umberto Eco ve své recenzi napsal: "Při čtení této knihy vás mrazí".