Pocity z nedávného nahlédnutí do Izraele

Ota Ulč 1 2014 Aktuality česky

Minulý měsíc jsem se z té končiny vrátil s přemnohými dojmy a důvody k produmání. Je to stát unikát, uvažme: údajně už vznikl v roce 1312 před naším letopočtem, takže i dvě tisíciletí před zrodem islámu. Král David založil Jeruzalém, v bibli lze nalézt víc než 700 zmínek o tomto historicky vzácném centru, kdežto v koránu o něm není zmínka ani jedna. Muslimové se modlí směrem k Mecce a zadkem k Jeruzalému.

Pohlédněme na dobu téměř nedávnou - zrod, velmi nesnadný porod státu Izraele v roce 1948, době začátku české neblahé zkušenosti s budováním neuskutečnitelného nesmyslu vědeckých marxistů-leninistů. Nás spolu s tehdejšími bratry Slováky bylo něco k patnácti milionům. Židů, přeživších holocast, spolu s dřívějšími přistěhovalci do země zaslíbené, bylo všeho všudy 400.000 čili asi tak nynější početní velikost Brna. Necelá půlka kalifornského okresu San Bernardino by se tam vešla... Ubohoučký kousek nevalně úrodného terénu - na nejuzším pásu šíře území pouhých devět mil čili méně kilometrů než délka pražského tramvajového spojení. A hned v první den vyhlášení státu v roce 1948, na takového ubožáčka zaútočily armády pěti arabských sousedů s vybavením zbraněmi, jemu nedostupnými...

Jenže povedl se zázrak, napadený národ, nárůdek se dovedl ubránit, s hodně však citelnou ztrátou životů ve vlastních řadách - 6.000 z celku oněch 400,000. "V porovnání s vámi," čímž domorodec mínil nás Amerikány, "by vás to bylo stálo miliony - ano, miliony životů vašich lidí, jen si to přepočítejte!" donoukal, k čemuž jsem přikyvoval.

Právě uplynulo 65 roků existence světem vesměs nevítaného státu, takže ten rok 2013 se zrovna oslavovalo jeho polokulaté výročí. Za tu nejednoduchou dobu se uskutečnilo víc než půl tuctu válečnických střetů. Nejvýznamnějším s dosud nejpermanentnějším dopadem byla v roce 1967 šest dnů trvající válka, v němž usilovatelé o smetení židovského státu utrpěli pořádnou porážku, navíc s důkladnou ztrátou svého převážně pouštního území. V následných několika letech též došlo ke značnému početnímu růstu izraelského obyvatelstva, zásluhou rostoucí porodnosti zejména v řadách ortodoxních tvorů s preferencí pro spíš středověký způsob života. Notně vypomohlo dosažené vystěhovalectví podstatné části židovského etnika ze Sovětského svazu. Došlo i k znamenitému přesunu sefardických Židů z Ethiopie s tuze tmavou pokožkou: jaký to rozdíl v porovnání s pejzatými ultranáboženskými typy v černých kaftanech, jejich mrtvolně bledé, slunci se vyhýbající vizáže!. A za nedlouhou dobu v celostátní soutěži královny krásy první cenu vyhrála ebenová Šeherezáda z horských výšin někde od Addis Abeby.

Za nemenší zázrak lze považovat zmrtvých vstání hebrejštiny, jazyka náboženského, rituálního, pramálo srozumitelného a najednou se má stát pružným nástrojem komunikace ve dvacátém století, podmínkách víc války než míru. Jak hebrejsky třeba vyjádřit "šroubovák"? Nebo "samopal" - právě takový, jaký se pohupoval na útlém zadečku osmnáctileté ethiopské příslušnice izraelské armády, jíž jsem si mlsně prohlížel na autobusovém nádraží.

Zrod, renezance národa bez precedentu . Teď na mrňavoučkém území , obehnán nenávistnými sousedy, dychtícími po jeho totálním zničení, jež vzdor velikánskému úsilí se stále nedaří. Naopak, tento vyvrhel - jak pravidelně potvrzují průzkumy veřejného mínění zejména mezi evropskou vzdělanou, politicky korektní elitou - je hodnocen jako druhá největší hrozba světovému míru. Primát ovšem ve svých pařátech drží Amerika, zloduch ten nejhanebnější. Izrael disponuje jednou z největších armád světa. Většina amerických společností v oboru high tech mají své filiálky a laboratoře v Izraeli.

V celosvětovém hodnocení nejkvalitnějších učilišť světa, publikovaném univerzitou Jiao Tong v Šanghaji, v tabulce těch 500 nejkvalitnějších, včetně těch nejbohatších, není ani jedna muslimská. Státy ať už s teokratickým režimem nebo sekulární diktaturou, vedou v analfabetismu, též nejmenším rozpočtem na vědecký výzkum. Porovnejme s izraelskýmí výdaji na takový rozvoj ducha. Porovnejme s množstvím dosažených Nobelových cen ve vědách a umění, kde ovšem není co k porovnávání..

Což ovšem nebránilo Baracku Husseinovi Obamovi v jeho nyní tolik proslulém projevu v Kahiře, velebícím islám jako ten nejznamemitější přínos světové civilizaci.

Ve vědách, umění, filantropii, toleranci, emancipaci žen, boji proti otrokářství. Rovněž

jsem se ale nic nedozvěděl, že za druhé světové války následovníci Alláha přece velice fandili Adolfu Hitlerovi a nikoliv Židům.

Poněkud jsem si troufl zde se zmínit o některých nehoráznostech, i do poloslepých očí bijících, na což většina případných zájemců nijak zvlášť nereaguje, jako by snad nebyly postřehnutelné a tudíž bezbolestně pominutelné a vlastně neexistující.

Měl jsem tam na místě příležitost si popovídat o takových starostech s osobností nezcela neznámého jména a proto mnou zde nejmenovanou.

Započali jsme Kaddáfím, nyní již definitivním nebožtíkem, jeho někdejším libováním si o arabské plodnosti - zbrani k nepřebití. Jak že oni se znamenitě rozmnožují. Bylo jich jen pár tisíc, když je Židé vyhnali ze svých domovů, teď už jsou jich miliony v uprchlických lágrech, o ně - na rozdíl od jiných uprchlíků ve světě - se stará speciální organizace OSN. Cílem není je někde permanemtmě usadit, ale do původních domovů jejich předků se vrátit, Židy tak žijící vyhnat, zlikdivovat.

Zde nejmenovaný partner mě přerušil: "My jsme je nevyhnali, oni odcházeli dobrovolně, na pokyn jejich předáků, aby nebyli v cestě, až dojde k naší likvidaci, o níž byli přesvědšeni, že se povede. Tehdy odhadem dobrovolně odešlo 630.000 Arabů.

Ale z arabského území velmi nedobrovolně vyhnali milion tamějších židovských usedlíků. Ti k nám ožebračení přišli, my je nenacpali do lágrů, ale integrovali je jako regulérní občany. Na rozdíl od těch arabských dobrovolných odešlých: zdalipak víte, že slovo "Palestina," "Palestiňané" až do roku 1967, nikdo neslyšel? To neexistovalo. Ale po porážce se z politicky výhodných důvodů takto uměle vytvořil tento národ, za jehož práva se musí bojovat. Ale do včerejška Palestincem nebyl, poněvadž nikdo nebyl, nikdo se za něj nepokládal - byli to přece Jordánci, Syřané, Iráčané, takoví."

"Koncem šedesátých let v našem rodném kraji rozkvetlo úsilí o pošetilost, tehdy známou jako pražské jaro, docílit socialismus s lidskou tváří. A teď nedávno

se jaksi zplodilo "arabské jaro." Může se demokracie v prostředí tak důkladně nedemokratickém vůbec někdy povést?" Taková byla má otázka.

Vyslechl jsem izraelské vysvětlení: "Záleží na definici demokracie. Jestliže se tím míní vláda většiny, může pak mít takovou demokracii s autoritativní, i diktátorskou vládou. Toto "arabské jaro" rozhodně neznamenalo pro křesťany v Egyptě víc svobody, než kolik jí měli za nyní svrženého Mubaraka. To volání, že "všichni lidé chtějí svobodu" se sice hezky poslouchá, ale míní se tím co? Má to být svoboda jen pro mě nebo také někoho jiného, co třeba pro všechny ostatní? Nacisté si za Hitlera přece vesměs libovali, cítili se svobodní, a komunisté v tě vaší někdejší lidové demokracii se jako komunisté také cítili svobodní - i za Stalina.. Mluvit o demokracii má smysl pouze v kontextu, jehož součástí je zásadní podmínka a tou je ovšem tolerance. Vezměte emancipaci žen. Sice jsou muslimské státy, v jejichž čele je žena, ale žádný takový stát ovšem neexistuje na Středním Východě - mezi Araby a také mezi Peršany, samozřejmě.

Tato demokracie arabského jara vůbec nebyla k prospěchu ženské emancipace a rovněž vůbec nebyl racionální důvod něco takového předpokládat."

Na přetřes přišlo téma z hlediska zájmu Izraele to nejožehavější. Toť ovšem vztah izraelsko-americký, zejména v kontextu s Iránem a jeho potenciálem jaderného inferna. Nelze mít pochyby o averzi, nelásce, pořádné porci vzájemného pohrdání

jeho vzájemných představitelů.

Nelze pochybovat, že Obama je přece vždy první, kdo přispěchá s omluvami za americké prý nepřijatelné počínání (jako například nedostatečné zdůrazňování respektu vůči muslimům, za americkou aroganci, která se projevuje prohřešky být dismissive čí derisive. (Obamův předchúdce George W.Bush se určitě nikdy nevyjádřil disrespectfully vůči mohamedánské víře a nikdo víc na světě než právě on se přičinil v potírání epidemie AIDS ve Třetím světě.) Obama rozhodně má víc pochopení a shovívavá slova pro státy nepřátelsky laděné než vůči vlastním spojencům. Těm evropským dává přednost je označovat pouze jako "partnery."

Mluvčí State Departmentu v jednání o iránských ambicích zhotovit svou vlastní nukleární zbraň opakuje ujištění, převládající v Bílém domě, že "my stále věříme, že obě strany jednají v dobré víře." Totéž přesvědčení zůstává nezvykláno nynější změnou, poté, co v prezidentské roli nebezpečného potrhlíka Ahmadinežáda vystřídal Hasan Rouhani, zakládající otec islámské republiky a tuze blízký spojenec ajatolláha Chomejniho. Není o něm známo, že by se někdy jednoznačně byl distancoval od programu, nejakutnějšího úsilí předchůdce Admadinežáda zničit, totálně vyradýrovat stát Izrael, oficiálně toliko označovaný jako "sionist entity."

Obamovo občasné ujišťování, že nelze vylučovat jakékoliv řešení - včetně tedy válečného střetu - nikdo nebere vážně. Rozhodně tomu nevěří Egypt, Jordánsko, Emiráty, Saúdská Arábie. Ta již dala souhlas izraelskému letectvu k přeletu vlastního vzdušného prostoru, za účelem kýžené iniciativy zásáhnout a zničit nukleární potenciál na iránském území. Vzdor všem dosavadním sankcím, Teherán zůstává centrem šíitských iniciativ ve světě - jeho role v Sýrii, Libanonu, počínání Hezbollahu kdekoliv.

Velice k produmání doporučuji studii "A Raid on Iran?" autora Uri Sadota,

research associate at the Council on Foreign Relations (The Weekly Standard, 30.12.2013: 22-24,) s podtitulkem o izraelské vojenské mašinerii, jak již přesvědčivě dokázala řadou svých triumfů, skládajících se ze tří částí: surprise, deception, innovation - překvapení, klam, novota. Jednou z velkých výhod izraelských branných sil je podceňování jeho nepřáteli. Posuďme výsledek 1967 šestidenního utkání s pěti útočícími státy a též izraelský jednonoční 1976 přepad na ugandském letišti v Entebbe.. Též 1981 bombardování iráckého nukleárního reaktoru, 1982 Beka Valley leteckou bitvu, a prozatím poslední 2007 útok na plutonium reaktor v Syrii.

Za nejznamenitější výkon pokládám vyřešení letecké bitvy v údolí Beka. Izrael započal expedicí bezpilotových letadel (unmanned protodrones), které vyvolaly důkladnou odvetnou reakci syrských radarů. 9.června letecká bitva vzplála, trvala pár hodin. S tímto výsledkem: sestřeleno 90 syrských MIGů, zničeno 17 ze 19 raketových baterií. Izraelské ztráty = Nula. Ano, vyplatí se být takto podceňován.

Každopádně, taková izraelská iniciativa znamená značné riziko. Ovšem ještě značnějším by bylo spoléhat na Washington, takového bývalého spojence, že by užitečně jednal.

Vřele jsme se rozloučili.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012