Zamyšlení nad tradicí zdobit školní třídy obrazem prezidenta

1 2003 Aktuality česky
obálka čísla

Myšlenka dát k zamyšlení veřejnosti svůj názor na to, že každou školní třídu včetně mateřských školek zdobí obraz hlavy státu, je značně starého data. Pro mě to byl ,brouk v hlavě", který se občas vehementně hlásil spatřit světlo světa. Poprvé se v mysli objevil při návštěvě tehdy ještě Polské lidové republiky. V době tuhé normalizace jsme u sousedů navštívili řadu škol v Krakově a okolí. Kromě svobodnějšího klimatu než byl u nás, milého přijetí pány kolegy, jsem si všimla že ve školních zařízeních visel státní znak Polska, krásná vesele působící červenobílá orlice a nikde ani jediný obraz nepříliš povzbudivé tváře tehdejší hlavy státu.

Ježto mám dosti prudkou povahu, tak záhy po návratu domů jsme měli jednání historiků na půdě Karlovy univerzity. Závěrem byla diskuse. Barvitě jsem ve svém diskusním příspěvku popsala příjemný dojem, který na mě udělal státní znak umístěný ve školních třídách. Jako správná hospodyně jsem svoje vystoupení doplnila poukazem na to, kolik by státní pokladna ušetřila, kdyby se po změně v prezidentském úřadu nemusely měnit tisíce portrétů. Poněvadž jednání bylo na akademické půdě, tak přes normalizaci jsem navíc dodala. Krom toho nejsou vždy osobnosti volené do prezidentské funkce právě povzbuzujícím vzorem ani přes snahu fotografů se nedaří zdolat strnulost oficiálního portrétu. Co asi cítí naše děti, které se hodiny, dny a léta dívají na stále stejnou tvář? Závěrem jsem popsala krásu našeho státního znaku. Stříbrný dvojocasý lev ve skoku se zlatými drápy, červeným vyplazeným jazykem a královskou korunou, vše umístěno na červeném podkladu štítu. Lev patří k nejvýznamnějším figurám v heraldice a nadto dvojocasý. Po mém vystoupení jsem byla obviněna z toho, že chci zavádět odpudivý polský nacionalismus na zřejmě dokonale proletářsky internacionalizovanou normalizační půdu ČSSR. Zbytek auditoria po obvinění z nacionalismu na mou adresu zaraženě mlčel. Pravda, nic se mi nestalo, ale myšlenka nahradit ve školách nic neříkající portrét hlavy státu naším krásným znakem - který má svůj původ hluboko ve středověku, první zmínka pochází z poloviny 12. století, předtím Přemyslovci měli ve znaku tzv. plamínkovou orlici, která zůstala ve znaku sv. Václava - v mé hlavě zůstala. S velikou naléhavostí se objevila v těchto dnech před nastávajícími volbami prezidenta. S mrazením v zádech sleduji nechutné čachrování o osobu budoucí hlavy státu. Představa, že po většinu života prožitého v totalitním režimu může vzniknout myšlenka, že v čele státu bude bývalý komunista ať už ten, který se kál nebo ten, kdo vstoupil do KSČ kvůli kariéře, mě děsí. A to, že nebohé děti budou nuceny hledět zase na kamennou nic neříkající tvář z odporného kupčení stran a politiků zvoleného prezidenta mě přivedla k tomu, abych znovu přišla s návrhem změnit aspoň ve školních zařízeních tradici podle praxe u našich polských sousedů. Zdá se mi pěkná i praktická. Státní znaky se nemění přece jenom tak často, i když i tady byla místo koruny rudá hvězda a místo štítu pavéza. A toho stříbrného lva ve skoku máme více než 800 let. Je to pěkně dlouhá jistota ve světě tak nejistém. Byla bych ráda, milí čtenáři, kdybyste projevili libovolnou formou svůj názor na můj vlastně u sousedů praktikovaný zvyk. Ostatně trochu toho polského vlastenectví by nám neuškodilo. Co myslíte? Přeji vše dobré do nového roku.

Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012