Plk. Ing. Stanislav Rejthar

1 2014 Ostatní česky

Stanislav Rejthar se narodil 28. 10. 1911 v Kuroslepech na Moravě. Vystudoval reálné gymnázium v Brně a po studiích na Vojenské akademii v Hranicích a leteckém učilišti v Prostějově nastoupil v roce 1937 jako poručík letectva u 5. pluku v Brně. Po zániku druhé republiky a okupaci českých zemí odešel do zahraničního odboje. 23. června 1939 uprchl do Polska, odkud pro nezájem Poláků o službu čs. vojáků pokračoval do Francie. Po kapitulaci Francie 17. června 1940 se mu spolu s dalšími vojáky a civilisty podařilo Francii opustit a na palubě lodi Ary Scheffer 23. června 1940 přistál v Anglii, kde vstoupil do RAF.

Po výcviku působil nejprve jako letecký instruktor pro nově přicházející piloty, kteří se zapojovali do letecké obrany Británie. 30. června 1942 byl zařazen k 313. čs. stíhací peruti (heslo peruti bylo „Jeden jestřáb mnoho vran rozhání“). Týden před zařazením do 313. perutě se v Oxfordu oženil s Vlastou Horníčkovou, Češkou, s níž se seznámil ve Francii.

Bojových operací se účastnil až do 2. dubna 1943, kdy byl jeho Spitfire při návratu z bojového úkolu nad Francií protiletadlovou palbou zasažen do motoru a kormidla. Podařilo se mu ještě přeletět Lamanšský průliv, ale na britském území havaroval. Byl zraněný, ale přežil. Po několikaměsíčním léčení páteře se vrátil ke své stíhací peruti a již 24. září 1943 se společně s americkými bombardéry Mitchell zúčastnil operace Ramrod 87.

Na konci roku 1943 se Stanislav Rejthar přihlásil do nově vznikajícího čs. leteckého pluku v SSSR, do něhož bylo z 80 dobrovolníků vybráno 21 letců. V únoru 1944 se tato skupina letců pod vedením Františka Fajtla vydává přes Gibraltar, Egypt, Palestinu, Irák a Írán do SSSR, kde je z ní v květnu 1944 vytvořen 1. čs. samostatný letecký pluk. Velitelem byl určen škpt. František Fajtl, náčelníkem štábu škpt. Stanislav Rejthar.

17. září 1944 přistály dvě perutě sovětských stíhaček Lavočkinů na polním letišti Zolná blízko Zvolena, kde byla vztyčena československá vlajka. V týlu nepřítele má Stanislav Rejthar na starosti zásobování, veškerý pozemní personál, pozemní i protivzdušnou obranu letiště, přípravu vojenských leteckých akcí během povstání, ale i komunikaci s velením tří armád: československé (gen. Svoboda), sovětské (gen. Krasovský) a povstalecké (gen. Golian a gen. Viest). Po porážce Slovenského národního povstání zůstal dobrovolně na Slovensku s těmi, kteří pro nedostatečný počet letounů neměli čím odletět do zázemí. Od Františka Fajtla převzal velení a se zbytkem pilotů a pozemního personálu se pokusil probít z obklíčení.

Během ústupu do hor (tzv. Pochod bílou smrtí) umrzlo několik desítek mužů. Po rozpuštění zbytku 2. čs. paradesantní brigády gen. Přikryla utvořil Stanislav Rejthar v listopadu 1944 vlastní partyzánskou skupinu, která operovala v okolí obce Horná Lehota až do poloviny února 1945, kdy se jí podařilo prorazit frontu a připojit se k 1. čs. armádnímu sboru gen. Svobody.

V březnu 1945 byl Stanislav Rejthar povýšen do hodnosti majora, 12. května se v rodných Kuroslepech setká s matkou a dvěma bratry, kteří byli všichni během války vězněni v internačním táboře ve Svatobořicích. O měsíc později se konečně setká s manželkou Vlastou a synem Slávkem, kteří o něm až do února 1945 neměli žádné zprávy (dcera Olička se narodí v roce 1946). Od října 1945 do července 1946 absolvoval Vysokou válečnou školu, směr operační, a 1. října 1946 byl povýšen do hodnosti podplukovníka generálního štábu. V roce 1947 absolvoval kurz vyšších zpravodajských důstojníků v Milovicích, kde též přednášel dva předměty: součinnost letectva s pozemními vojsky a vyhodnocování leteckých snímků.

V červnu 1948 byl v Brně zatčen a převezen do Prahy do Vojenské věznice Praha (tzv. Domečku), odkud byl po několika výsleších pro nedostatek důkazů propuštěn. V roce 1950 byl propuštěn z armády. Následující roky probíhaly ve znamení nekonečné řady výslechů StB a perzekuce celé rodiny. Stanislav Rejthar nalezl zaměstnání pouze jako jeřábník při stavbě neratovického sídliště. V roce 1964 prodělal první infarkt a odešel do invalidního důchodu. Téhož roku se začala politická situace pro západní letce měnit a Stanislav Rejthar byl společně s Františkem Fajtlem rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka v záloze. Po několika dalších infarktech 20. listopadu 1977 Stanislav Rejthar zemřel ve věku nedožitých 66 let. 28. listopadu byl na pražských Olšanech pohřben v britské uniformě RAF. V roce 2009 mu byla udělena Cena příběhů bezpráví (Společnost Člověk v tísni), a to na základě návrhu studentů Arcibiskupského gymnázia v Praze, kteří se seznámili s pamětmi Dobří vojáci padli… (Praha 1999, 2002 a 2011), v nichž Stanislav Rejthar symbolicky shrnul hodnoty, za něž byl během 2. světové války mnohokrát ochoten položit vlastní život, a o které ho jeho vlast po roce 1948 nikdy nedovedla připravit: „Jsem voják, k tomu jsem se v mládí sám rozhodl. A jako voják nabídl jsem vlasti svůj život. Vlast měla právo odejmout mi vše – zdraví, budoucnost i štěstí. Zbyla mi nyní jen má čest a tu si chci udržet celou, bez poskvrny, neboť ona je dědictvím mých dětí!“

Mgr. Pavel Bezděk, vnuk

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012