Česká filharmonie mění tradici

Maf 1 2014 Kultura česky

Novoroční koncert k zahájení Roku české hudby

 

Dosud bylo zvykem, že čeští filharmonici se loučili se starým rokem slavnostním koncertem na Silvestra a na Nový rok, 1. ledna pak měli volno. Ne tak letos. Tradiční silvestrovský koncert byl posunut do prvního dne nového roku, a tak byl v Rudolfinu v Praze oficiálně zahájen letošní Rok české hudby. Stalo se tak pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, šéfdirigenta našeho nejprestižnějšího orchestru, který si pod jeho vedením po vleklých peripetiích posledních méně šťastných let znovu dobývá skutečně světové pozice. (Jiří Bělohlávek je také čestným prezidentem Roku české hudby.) Novoroční koncert byl složen z řady zajímavých skladeb kratšího rozsahu. Jeho dramaturgie byla volena jak s ohledem na nejširší publikum, které mělo možnost sledovat událost v přímém přenosu v České televizi, tak vyhověla i vkusu obeznámenější hudební veřejnosti. K této příležitosti je nutno akceptovat cílený mix, aby se do programu dostali všichni nejvýznamnější i někteří další jubilanti letošního roku, zakončeného čtyřkou. Takové bývají s ohledem na množství těchto hudebních osobností právem již tradičně označovány jako Roky české hudby.

 

Začínalo se Pohádkou – tedy částí velmi známého opusu Josefa Suka (* 1874), kterou já osobně velmi miluji. Hudba zněla velebně, dramaticky i líbezně, s nádechem těžko popsatelného tajemna.. tak jak má.

Pokračovalo se Koncertem pro flétnu, hoboj a orchestr pražského rodáka Ignáce Moschelese (1794), půvabným klasicistním dílkem v beethovenovském duchu, pro mnohé posluchače možná velmi příjemným překvapením. Zde se zaskvěli sólisté Radomír Pivoda (flétna) a Ivan Séquardt (hoboj)

Následovala půvabná Serenáda č. 2 Bohuslava Martinů, od jehož úmrtí uplyne letos 55 let – dílko psané pro housle a violy.   Vrcholem první půle večera se ovšem staly Milostné písně Antonína Dvořáka (+ 1904) v podání světově známé mezzosopranistky Magdaleny Kožené – a pozor, poprvé v historii v úpravě s doprovodem orchestru. Novou instrumentaci zpracoval na přání pěvkyně skladatel Jiří Teml, též přítomný na koncertě, přesně ve Dvořákovském stylu. Jak skladatel, tak pěvkyně byli odměněni bouřlivým potleskem zcela zaplněného Rudolfina.

Důstojným a krásným zakončením této části koncertu pak byla Česká píseň Bedřicha Smetany, kterou s filharmoniky přednesl Pražský filharmonický sbor.

Celým programem prováděl velmi zajímavě David Mareček, ředitel ČF. V publiku jsme měli možnost zahlédnout i Sira Simona Rattla, šéfdirigenta Berlínské filharmonie a také partnera Magdaleny Kožené. Oba tito světově významní hudebníci jsou patrony Roku české hudby.

 

O přestávce před druhou polovinou koncertu pak ČT připravila pro diváky krátký rozhovor k tématu s Jiřím Bělohlávkem, Magdalenou Koženou a Davidem Marečkem. Ten s potěšením informoval, že o přímé přenosy z pražského novoročního koncertu již pro příště projevily zájem i zahraniční televizní stanice, což je velmi potěšující. Praha tak bude konkurovat velmi sledovaným a oblíbeným tradičním novoročním koncertům Vídeňských filharmoniků.

Dalším programem v pauze byl ještě krátký dokument natočený v roce 1994 s dirigentem Rafaelem Kubelíkem, který se vyjadřoval o obrovské síle hudby, ale také o povinnosti opravdových umělců, sloužit nejen svým uměním, ale i osobním příkladem, postojem a vyznávat univerzální humanistické hodnoty a ideály.

 

Druhá půle koncertu přinesla další vrcholné zážitky. Magdalena Kožená se vrátila na pódium aby zazpívala v originálním francouzském nářečí Písně z Auvergne (aranžmá Joseph Canteloube), do kterých vložila všechen svůj šarm. Písně inspirované lidovými popěvky v jejím podání vytvořily emocemi nabitou atmosféru. Tu dále ještě rozvířila velmi známá – technicky i výrazově náročná skladba Cikán Maurice Ravela v podání mladého prvního houslisty ČF Josefa Špačka. Sklidil za svůj strhující, výrazově velmi barevný výkon, podobně jako Magdalena Kožená, ohromující aplaus, a to i od svých kolegů na pódiu.

Program zvolnil a převedl do noblesy a elegance Walse triste dalšího jubilanta, Oskara Nedbala (*1874). I následující skladba, Svita z opery Liška Bystrouška Leoše Janáčka (*1854) připomněla výročí moravského génia. Orchestr tuto apoteózu přírody a života (i smrti) zahrál pod Bělohlávkovým vedením velmi pravdivě a velebně.

Závěr slavnostního koncertu obstaral Vjezd gladiátorů skladatele Julia Fučíka, a byl to velmi triumfální vjezd do nového roku – výsledek byl zaručen a Rudolfinem se rozlehl dlouho trvající velký aplaus pro všechny účinkující večera.

Hudební kritička Věra Drápelová napsala: „Pro orchestr nepředstavovaly skladby neobvyklou výzvu, přesto bylo sympatické, že dirigent Bělohlávek všechny pečlivě tvaroval.“ Já dodávám, že do tvaru velmi působivého. Nová tradice novoročního koncertu byla založena, všichni nejdůležitější jubilanti důstojně připomenuti. Bylo by krásné, být při tom osobně, myslela jsem si při sledování České televize – ale i tak to byl výjimečný zážitek.

 

Maf

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012