Vánoční rozhovor

Martina Fialková 12 2013 Rozhovory česky

se sbormistrem Kühnova dětského sboru, Jiřím Chválou

 

Jak jste si užil svůj gratulační koncert k 80. narozeninám v dubnu v Rudolfinu?  Sám jste jej dirigoval, takže jste vlastně slavil na pódiu…

Bylo to moc krásné. Hlavně mne potěšilo, že přišlo tolik bývalých členů, a jak vzpomínali na naši společnou práci, co jim všechno přinesla. Kromě současného sboru si mohli v několika skladbách zazpívat i bývalí členové. Zajímavé je, že se to v nich vždy probudí znovu… a tak vedle těch, kdo se dál hudbě věnovali profesionálně, zpívali i právníci, lékaři …

 

Členy sboru byly kdysi děti, jejichž jména dnes zná celá republika, některá dokonce i celý svět. Kdo například? Nejznámějším „odchovancem“ našeho sboru je asi Jiří Bělohlávek, dnešní šéfdirigent České filharmonie. Ale známými osobnostmi jsou nebo byli třeba i Zdeněk Jankovský, tenorista Národního divadla, Zdeněk Košler či Josef Hrnčíř, také dirigenti, nebo i režisér Josef Průdek, trombonista České filharmonie Zdeněk Pulec, pěvkyně Ivona Škvárová…

 

Je to sotva osm neděl, co sbor znovu získal v prestižní soutěži ve španělské Tolose první místo. Byl jste u toho? Ne, tentokrát dirigoval můj mladý spolupracovník, Petr Louženský. Já jsem účast v Tolose doporučil, protože sbor tam zvítězil už v letech 1998 a 2008 pod mým vedením. Nemůže se tam přihlásit každý sbor, vybírá se z nahrávek a k festivalu se váže i možnost dalších koncertů. V roce 1998 jsme zde získali nejen 1. cenu, ale i Grand Prix, a to v konkurenci asi 53 sborů. To byl pro nás velký triumf. A letos jsme získali první cenu potřetí, což je, myslím, docela unikátní a žádnému jinému sboru se to ještě nepovedlo.

 

Mají dnešní děti (a rodiče, kteří je přihlašují) zájem o sborový zpěv?

Mají, a při tom všem, co se dnes nabízí, si toho velmi vážím. Máme několik sborových skupin od nejmenších po nejstarší, celkem asi 600 dětí. Ty, které se dostanou do koncertního sboru, tomu musí věnovat obrovské množství času. Ideálně 3x týdně zkoušky a pak všechny koncerty a zájezdy. A to, že se mohou podívat do ciziny, už není takovým lákadlem, jako dříve. Dnes tu možnost mají zcela běžně i jinde. Jezdí samozřejmě vždy jen výběr, podle možností finančních i organizačních, takže třeba kolem 30-40 dětí a je to vždy tvrdá práce.

 

To je skoro jako ve vrcholovém sportu...                                                                                                                                                          Ano, ale tam mají rodiče navíc i vidinu nějakého finančního uplatnění, kdežto u nás není. Jde opravdu o čisté nadšení a vědomí toho, že dětem tato duchovní aktivita něco přináší.  Mám radost, když po letech vidím, jak se uplatňují v životě. A ony pak v dospělosti často říkají, že je sbor naučil nárokům – na sebe samotné, i na svoji profesi. Já sám jsem byl zejména v mladším věku velmi náročný, možná i děti mohly mít dojem, že je někdy trochu moc „drezůruji“. S odstupem času vidím, že jsem někdy i přeháněl. Ale myslím, že jim to ani tak nevadilo a teď vidí, že to nebylo zbytečné.

 

Která turné byla pro vás i pro děti nějak zvlášť zajímavá a proč? Sbor je často žádán i do zahraničí právě i v nadcházejícím adventním čase. Moc krásný byl třeba zájezd do jižní Itálie a na Sicílii. Působila tam zvláštní jižní atmosféra Vánoc s pasoucími se ovečkami na zelených lukách, dozrávající mandarinky. Byl to pro nás neznámý kolorit, který se blížil tomu originálnímu „betlémskému“. Anebo zájezd do francouzského Avignonu, kde hudební život tehdy organizoval abbé Georges Durand. Měl krásnou představu, že bychom měli v tamním chrámu Notre Dame zpívat Rybovu Českou mši vánoční – a to se i uskutečnilo, pan abbé se toho ale bohužel nedožil. Zpívali jsme ji pak i v Avignonu, v Aix En Provence…                                                                                                                                                                     Další zajímavé koncerty byly v Norimberku v době vánočních trhů. Asi třikrát jsme měli s norimberskými symfoniky vánoční program.  A rád bych ještě vzpomenul cestu do New Yorku v roce 2001, těsně po Vánocích. Sbor tam zpíval v Carnegie Hall, v katedrále sv. Patrika a jinde, v krásných kostýmech na motivy českých krojů, navržených paní Alenou Hoblovou (píše též články do našich novin – pozn. red.). Všude byly ještě znát emoce z 11. září předtím. Prožili jsme v New Yorku i Silvestra. Přes množství rozzářených světel tam panovala zvláštní, jakoby utlumená atmosféra.

 

A jiné, nevánoční zážitky? Zajímavá byla také produkce dětské terezínské opery Brundibár v Terezíně, Berlíně, Varšavě a v Praze, za účasti pamětníků z Terezína a s izraelským dirigentem, kterou jsme nastudovali společně se sbory z Německa a Polska.                                                                                                                                                                      V roce 1996 jsme vyjeli poprvé do Japonska. To byl pro nás velký objev, úplně neznámá kultura a přitom lidé mající vřelý vztah k české hudbě. A to pořád trvá, byli jsme tam od té doby už mnohokrát, koncerty zcela vyprodané. To znamená pro sbor vždy velkou vzpruhu. Natáčeli jsme tam i tři CD a ta se prodávala mezi tím nejlepším světovým výběrem.

 

V jakém jazyce zpívá sbor v Japonsku? V originále, jak byla která hudba napsaná. Zpívali jsme i s několika tamními sbory. A představte si, že i skladby jejich skladatelů, vycházející z japonské hudby, která je rytmicky a intonačně úplně jiná. Zajímavé bylo, jak to naše děti rychle pochopily. Ony se naučily i moderovat celý pořad, brebentily tu japonštinu, že jsem je musel obdivovat…

 

Je známo, že je tam velmi dobře přijímána česká symfonická hudba, Dvořák nebo Smetana. Co jsou ale v Japonsku sborové hity?

Například Dvořákovy Moravské dvojzpěvy nebo Largo z Novosvětské na anglický text. Ale měli jsme velký úspěch i se skladbou Sen Vltavy, což je taková fantazie (autor?)…………. beze slov, jen na vokály, právě na motiv Smetanovy Vltavy, která je tam velmi populární. A líbila se i díla Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka. Samozřejmě se zpívá světový repertoár, Mozart, Händel, Rosini. V Japonsku jsme provedli i premiéru skladby Otmara Máchy Zvířátka a loupežníci nebo Svitu národních písní a tanců na motivy Václava Trojana, obojí opět s kostýmy paní Hoblové.

 

Když se v takovém programu tančí, berete s sebou ještě další děti z nějakého tanečního souboru?

Kdepak, tančí také naše děti, a divila byste se, jak se to pod vedením zkušených choreografů dokážou naučit.

 

Na zkouškách i na cestách se určitě vytvářejí mnohá přátelství, děti spolu hodně prožijí… A ta přátelství většinou vydrží velmi dlouho, často celý život. Vidím to, když bývalí členové přijedou na různá naše setkání a koncerty i zdaleka a přijede jich velký počet, někteří i ze zahraničí.

 

Možná je pro mnohé z nich obtížné rozloučit se se zpíváním, když dospějí a nevěnují se dál hudbě profesionálně. Mají nějakou další možnost?

Jistě, existuje například komorní sbor Canti di Praga, který je složen právě z dřívějších členů Kühnova dětského sboru, ale mnozí zpívají i v jiných sborech. A jak jsem už zmínil, mohou si zazpívat i na našich různých výročních koncertech, jako byl ten „můj“ letos v dubnu nebo už před rokem koncert k 80. výročí založení sboru.

 

A co členové vaší rodiny, zpívali někteří nebo zpívají ve sboru? Obě mé děti si to užily. Vnoučka mám zatím jen jednoho, je malý a velmi nadaný, tak uvidíme…

 

Ke sborovému zpívání a k Vánocům neodmyslitelně patří koledy. Čím to, že ty naše, české, jsou tak zvláštní, úplně jiné oproti koledám jiných národů? Jsou velmi invenční, melodické, veselé, některé mají až taneční projev. A nikde neexistuje takový fenomén, jako je hudba Jana Jakuba Ryby, do které se tolik lidová hudba prolíná. Ale české koledy tvoří české Vánoce nerozlučně s mnoha dalšími fenomény – Ladovými vánočními kresbami, s betlémy, s českou přírodou…

Ještě před rokem 1989 jsme jezdili v tomto čase zpívat hodně i mimo Prahu. V rozhlase ani v televizi se tehdy české koledy neobjevovaly, propagovaly se spíš umělé vánoční písně. Ale my jsme koledy na všech těch menších městech zpívali a lidé byli nadšeni, byla to krásná atmosféra. Zvláštní je, že po roce 1989 nějak to kouzlo vyprchalo. Celý ten způsob života je teď úplně jiný…

 

Co nyní čeká Kühnův dětský sbor? Období adventu a Vánoc je i pro sbor vždy velké vypětí, jen letos máme do konce roku asi 20 koncertů různých složek sboru a k tomu naši členové účinkují i v představeních Louskáčka v Národním divadle. Z těch nejdůležitějších jsou to čtyři adventní koncerty v Národním divadle a 25. 12. koncert ve Státní opeře.

 

Jak trávíte Vánoce vy sám? Jako všichni muzikanti. Každý z nás je v tom období velmi zaměstnán, ale jsou to krásné povinnosti. Takže dlužím rodině, nemám čas shánět dárky ani si užít nějaký vánoční klid a mír. Ale když se chvilička najde, je v ní to kouzlo vánočního času a mám to moc rád.

 

Martina Fialková

Rozhovor vznikl pro Listy Prahy 1, kde byl zveřejněn v kratší verzi - zde si jej můžete přečíst v původní délce.

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012