Osud Popelčin

Dana Seidlová 12 2013 Dějiny česky

Pod tímto názvem článku nehledejte pohádku. Je to úžasné pojednání o historii našeho mateřského jazyka - i o historii národa, který tímto jazykem mluví. Ale nemuselo to tak být, kdyby nebylo mnoha níže jmenovaných, na které tímto vzpomeňme. Dana Seidlová ze švýcarského Curychu, jinak také zvána svou skautskou přezdívkou Pirátka, autorka článku, je zbytečně skromná. Chvilku trvalo ji přesvědčit, že to není text, který my si mělo přečíst jen pár jejích známých. Naopak, že stojí za co největší rozšíření. A proto vy všichni, kdo milujete svůj rodný český jazyk, ale i vy, kdo na něj občas trochu hubujete, že jeho pravopis je zpropadeně složitý, počtěte si - a té krásné Popelce - češtině - vše prominete. Neměla a nemá to v té centrální Evropě, obklopena velkými jazyky, nikdy lehké...A přesto je stále mladá a krásná.

(Maf)

 

Koncem šestého století přibyli do Čech Slované. V sedmém století se jich ujal Samo (byl to francký kupec – nebo snad Kelt?) a zformoval jakousi armádu na obranu proti Avarům, kteří hrozili z jihovýchodu. Pak se pohádal s Franky na západě, popral se s nimi u Vogastisburku, co marně pátráme po tom, kde to bylo, snad i zvítězil nad jejich králem Dagobertem, ale myslím, že se s nimi nakonec udobřil.

Avšak po pětatřiceti letech zemřel, zanechav 37 potomků z pěti manželek, ale žádné nezdědilo ty vojevůdcovské vlastnosti. Avaři čelili už jiným nepřátelům. Ostatně to byli divocí nomádi a teprve Slované je naučili trochu zemědělství.

 

O osmém století nevíme zhola nic: tihle Slované totiž neuměli psát a nebyl zrovna nablízku nikdo, kdo by jejich osudy písemně zaznamenal. Ústním podáním se zachovalo mnoho pověstí, na kterých však ulpívá podezření, že jsou přikrášlené. Buď jak buď, do české kotliny přiharcovaly kmeny Slovanů, z nichž jeden měl v čele kmeta Čecha a odtud pochází jméno té naší kotliny. Hlavou  kmene se stal později Přemysl, jak všichni víme, podrobnosti ve Starých pověstech českých.

 

V devátém století to už je jiná: vynořil se tu mocný soused, Karel Veliký, který se stal spojencem papežovým a nechal se od něj korunovat na římského císaře. (Dali si slovo roku 800). Na jeho dvoře bylo dokonce vytvořeno písmo – karolinské miniskule. Ten panovník chtěl obnovit slávu říše římské, opřít se o ni, vzít si příklad z její vojenské organizace a doplnit ji složkou duchovní - šířením křesťanství za podpory papeže. Karel tedy objížděl Evropu a dobýval její území a při tom šířil  víru. Přijel též dobývat pohanskou českou kotlinu, nějak se mu to moc nedařilo, nakonec se dohodl s knížetem Křesomyslem, jenž vládl českému kmeni, že se spokojí s poplatkem - tributem pacis, což bylo ustáleným zvykem, když protivník nechtěl válčit. Těch pověstných 120 volů a 500 hřiven stříbra!

Zbožní Frankové chtěli zajisté i po dobrém obrátit českou šlechtu na křesťanskou víru a roku 845 pokřtili v Řezně čtrnáct českých velmožů, ale to k českým pohanským srdcím neproniklo. Mezitím na knížecím stolci vystřídal Křesomysla Neklan, Hostivít a Bořivoj. Ten se nechal pokřtít na Moravě od byzantského věrozvěsta Metoděje, který spolu s Cyrilem přišel kristianizovat západní Slovany. Dařilo se jim to tuze, neboť hovořili stejnou řečí, staroslověnštinou. Jak víme, Frankové si to nedali vzít, východní misionáře vypudili a obrátili svou pozornost k Čechům nejen po stránce náboženské, ale i politické. Okolnosti jim nahrály, z jihovýchodu se hrnuly hordy Maďarů, kteří rozmetali Velkou Moravu, k níž se byl dříve přimknul Bořivoj. Usiloval upřímně i se svou ženou Ludmilou o šíření křesťanství v Čechách, vystavěl první kostel – Levý Hradec. Na knížecím stolci ho vystřídal syn Spytihněv a pak jeho bratr Vratislav, jehož předčasná smrt uvolnila židli nezletilému Václavovi.

To už jsme se dostali do desátého století, v němž si nová víra vyžádala mučednickou smrt svaté Ludmily a svatého Václava a tak se otevřela Čechům cesta do velké mezinárodní křesťanské rodiny. Mučednická smrt svatého Vojtěcha kristianizaci dovršila. Ve stínu těch vražd bylo křesťanství opravdové, vroucí.

 

Jedenácté století patří českým knížatům, kteří si ve dvanáctém století nakročí ke královskému titulu – Vratislav II., Vladislav I., Přemysl Otakar I. – ve třináctém (stvrzeno Zlatou bulou sicilskou r.1212) - ho budou právoplatně užívat i d ě d i t.

 

Na začátku čtrnáctého století zákeřná rána nájemného vraha ukončila předčasně život mladičkého krále Václava III. a s ním vymřel přemyslovský rod po meči. Osiřela už velká a bohatá země se strategickou polohou, stříbrnými doly a s fraucimorem na vdávání.

Pohotový Rudolf Habsburk předstihl ostatní kandidáty na český trůn a oženil se s ovdovělou Eliškou Rejčkou. Mlsní Habsburkové budou vždycky mít zálusk na českou korunu, do skonání světa! Leč do roka krále skolila úplavice. Po nezdařeném extempore s vládou Jindřicha Korutanského, Václavova švagra, zbývalo už jen jedno eso v rukávě zemské šlechty – Václavova sestra, osmnáctiletá princezna Eliška. Nabídli ji francouzskému králi a příštímu císaři Svaté říše římské pro syna Jana, čtrnáctiletého týnejdžra. Byl to ovšem nerovný sňatek, Eliška si jistě vytrpěla, nicnéně vzešlo z něj 7 dětí a z nich třetí, Václav, se šťastnou hvězdou na čele. Vyrostl z něj nejznamenitější český král Karel IV., pozdější císař Svaté říše římské. Mezi jeho četné zásluhy o povznesení země patří založení univerzity. Měla kosmopolitní charakter, přicházeli sem studenti a profesoři z celého tehdy známého světa. Po čase byla českých profesorů dobrá polovina, řeč latinská.

Bylo to požehnání pro říši římskou, která zahrnovala celé dnešní Německo a značná území přilehlá. Církev v čele s papežem organizovala péči o duševní i kulturní rozvoj a křesťanskou morálku. Její představitelé, církevní hodnostáři, těšili se přízni panovníka, ba přímo úctě a přepychu. V bohatství nalezli takové zalíbení, že se časem zpronevěřili svému poslání a začali obchodovat s odpustky. Kázání o skutečné cestě božího zákona vzal na sebe německý kněz Konrád Waldhauser, v českých kostelích promlouval k lidem Milíč z Kroměříže či Matěj z Janova. V Betlémské kapli držel kázáni sám děkan univerzity Jan Hus, jenž na adresu kněžstva nešetřil kritikou a svatokupectví ostře odsuzoval. Kázal i psal česky. Upravil dokonce ortografii tím, že ji obohatil o skvělá diakritická znaménka, dal psané řeči pevný řád. Ohnivými slovy kritiky mu posloužila čeština: nositelem Husových (a Wiklefových) myšlenek se tak stal český národ. Všichni víme, jak to skončilo – upálili ho na hranici.

Češi se rozhořčili, protože měli Husa v úctě, říkali si husité. V krvavých bouřích provedli první defenestraci pražskou, krále trefilo. Ale to už bylo čtyři léta po Husově smrti – co by tomu říkal? Vymiňovali si zachovávání čtyř artikulí, jež byly základem jejich vyznání, našli si znamenitého vojevůdce v Janu Žižkovi a začali ničit veškeré bohatství církve a kostelů a žádat návrat k chudobě. Byla to velmi ničivá síla, která úspěšně odolávala i pěti kruciátám. Vysloužili si hněv a pohrdání, označení „kacíři“. Nakonec po patnácti letech podlehli v památné občanské potyčce u Lipan roku 1434. Z některých podobojí, jak si říkali, vyprchal hněv, toužili po míru, jiní usoudili, že ničení nic nevyřeší a obrátili zbraň proti nejfanatičtějším husitům, táboritům.

Tragické vyústění té bitvy jim  otevřelo dveře na bazilejské klání, kde se budou na chvíli (na chvíli!) cítit jako rovnocenný partner s katolíky. Zrodí se kompaktáta, ideový základ českého dvojvěří.

Král Václav nebyl právě obratný politik a jeho bratr Zikmund, který ho vystřídal na královském trůně a dotáhl to až na císaře pochopil, že ke katolickému Římu vede pupeční šňůra a jeden bez druhého nemůže existovat. Lid ho nazval „šelmou ryšavou“a po šestnácti letech akceptoval opožděně jeho královský titul.

 

Po Zikmundově smrti dosedl na uprázdněný stolec jeho zeť Albrecht Habsburk – kdo jiný. Do roka si ho našla kmotřička smrt. A nespasil ho ani jeho pohrobek, kterého v sedmnácti letech skolila leukemie. O České země se staral správce a pozdější král Jiří Poděbradský. Zvolen byl zemským sněmem, vyznáním byl utrakvista, jak se tehdy říkalo husitům, ale spravedlivě vážil oběma stranám, katolíkům i straně podobojí. Hájil ovšem kompaktáta, doufal v papežské uznání dvojvěří, nelaskavý papež ho místo toho proklel a poslal naň kruciátu.

 

Daleko nejzhoubnější byla však izolace českých zemí a Poděbrad si nevěděl jiné rady, než obětovat svého syna jako pokračovatele dynastie a navrhnout svým nástupcem Jagellonce, polského katolíka, zdálo se však mírného, jenž by možná k českým kališníkům, jak se jim také říkalo, našel cestu? Vladislav Jagello vskutku pak po jedné té krvavé vzpouře kališníků proti intrikujícím katolíkům  -té druhé pražské defenestraci r.1483 - sjednal mír, klid však zemi nepřinesl. Zvítězila alespoň čeština ve veřejném životě: zápisy do zemských desek od let 1480-95  v Čechách i na Moravě konány v češtině, zakázáno přijímat cizince do cechů, postupovat jim statky – od roku 1500 je nutno mluvit česky!

Moudrost krále Jiříka dosvědčuje jeho pokus sjednotit evropské státy v boji proti tureckému nebezpečí, ale pohrdání ultrakvistickými Čechy mělo přednost. O půlstoletí později, roku 1526 se Turci opravdu pustí do války, u Moháče přijde český král Ludvík Jagellonský o život, Ferdinand Habsburk prchne. A nebude to poslední zápas s Turky, na ten si ještě počkáme, Jiříku!

 

Na český trůn dosedne – Ferdinand II., rakouský monarcha. Říkalo se tomu personální unie. Země koruny české na čtyři století zmizí z mapy světa. Teď jsme se však přehoupli do šestnáctého století, kdy se objeví na mezinárodní scéně různí názoroví odštěpenci: vedle ultrakvistů je to Chelčického Jednota bratrská, třebaže spíše v ilegalitě, a nově protestanti, kalvinisti, novokřtěnci a jiní. Nový český král se samozřejmě taky vyšplhal časem na císařský trůn, vláda to byla pevné ruky, srdce katolického. Když vytáhl proti luteránům, Češi se zdráhali, povstali. Jejich vzpouru udusil krátký proces: čtyři popravy odbojných husitů.

 

Šestnácté století patřilo bouřlivým náboženským nepokojům ve světě.

Martin Luther rozvířil notně náboženské vody, reformace si vyžádala protireformaci na katolické straně. Ferdinand si našel posilu: povolal do Prahy jezuity. Zavedli vojenský řád, chopili se školství. Politické hrátky (intriky) způsobily, že kompaktáta nahradil požadavek České konfese. Stvrzena byla po dlouhých tahanicích Rudolfem II. Tento dokument, Rudolfův majestát, který si čeští stavové na císaři vynutili, potvrzoval r. 1609  lidem náboženskou svobodu.

 

Oživení, které přineslo přenesení Rudolfova dvora do Prahy, po třiceti letech jeho panování ustalo, nahradili je však noví cizinci. Na obranu před takto vzniklým jazykovým babylonem vydáno bylo památné Snešení z roku 1615, kterým se úředním jazykem ustanovila čeština a občanem země se mohl stát jen občan české řeči znalý. Byla to veleslavínská čeština, vydala už mnoho plodů.

 

Když dosedl na trůn bigotní Ferdinand II. Štyrský, začali si katolíci vyskakovat. Bořili a zavírali protestantské kostely, vytlačovali stranu podobojí z jejích pozic. To nehorázné bezpráví rozpálilo ultrakvisty do běla, provedli třetí defenestraci pražskou. Katoličtí místodržící dopadli bez újmy na kupku hnoje, ale incident se stal doutnákem, z něhož vyšlehl plamen třicetileté války. Strana podobojí se nachystala k boji. Krále Ferdinanda nahradila Fridrichem Falckým, nekatolickým saským kurfiřtem. Ten však vzal do zaječích, jakmile uslyšel od Bílé Hory rány z děla. Český lid, který mu dal hanlivé přízvisko Zimní král, musel vzít zavděk opět Ferdinandem. Ten si pomstu na odbojném lidu jaksepatří vychutnal. Poprava sedmadvaceti pánů byla věru okázalá, sťaté hlavy pověšeny na Staroměstskou mosteckou věž. Strašlivá pomsta, která se nám připomněla o 320 let později řáděním heydrichových mstitelů...

Kde nastala chyba, jaká byla příčina bělohorské katastrofy? Byla to nedostatečná svornost, lehkomyslnost, peněžitá tíseň, která odradila žoldáky, nevhodný výběr vzdorokrále, byl to snad skomírající plamen ultrakvistické víry, který odolal katolickému extremizmu, jak bychom dnes řekli? Těžko říci. Třicetiletá válka, národ na kolenou. Perpetuum silentium na tři sta let. Šlo o víru nebo o moc? Pokořen byl i český jazyk.

 

Vylidněna česká a moravská země, zpustošena k nepoznání: na 36.000 nekatolických rodin odešlo ze země, přemnozí vykrváceli v bojích, jiní uhynuli hladem, morem či epidemickou nákazou, která po válečných výbojích lidi kosila. Šlechta přestoupila dílem na katolickou víru, někteří rovněž opustili  zemi. Habsburk dosazoval na zkonfiskovaná panství cizince německé i jiné národnosti, často vysloužilé vojáky i cizí šlechtu. Lid, který zůstal, upadl v poddanství. Zemi opustit nesměl, protože pracovních sil se nedostávalo. Byl vystaven tvrdé katolizaci, někdy i pomocí mučidel. Nucen k poddanské robotě,  nesměl se ženit či vdávat ani dát děti do učení bez svolení vrchnosti, nesměl se stěhovat. A to že nebylo nevolnictví? A z druhé strany ho tisknul vyhladovělý stát, který vybíral kontribuci na své vojenské eskapády.

Protireformace. Nevýslovné ponížení českého lidu, jeho víry a jeho jazyka. Čeština se postupně vytratila z veřejného života, ze škol. Zbývaly jen školy jezuitské, které měly za úkol utvrdit chlapce v katolické víře, v latině, němčině. Vzdělanci zahynuli za války nebo odešli a nových nebylo a nebude. Ti, kteří zůstali, chřadnou útiskem, nedostatkem vzdělání a bídou.

 

V osmdesátých letech sedmnáctého století sedával v tichu klášterní kobky katolický kněz Bohuslav Balbín a psal. Jeho srdce překypovalo bolestí, kterou svěřoval papíru a příteli jedinému, knězi Tomáši Pešinovi z Čechorodu. Oko cenzorovo to psaní vidět nesmělo! Vyznával se totiž z lásky ke své mateřštině.

Nahlédněme do toho spisku: Kněz cituje Snešení z roku 1616: „Nařizujíť stavové, že při právích nemá býti jinak mluveno, pře vedeny, slyšány, příčiny přijímány a souzeny býti, než to vše jazykem českým. Neboť jazyk prý svatého Václava a patronův svatých v království celém platí a panuje.“ Tak hořekoval potajmu český kněz. To nařízení mělo totiž platnost pouhé dva roky.

Celá ta vášnivá obhajoba, psaná latinsky a čítající 58 stran byla sepsána roku 1673. Na veřejnost se dostala po stu letech roku 1775. A vlastně to nebyla úplná veřejnost, pouze cenzurou proklouzlý spisek – hajdy s ním zpátky pod zámek, křičí z Vídně. Pozdě. Otevřela se Pandořina skříňka. Touha po jazyku starodávném. Sto let stará, leč stále platná. Jen doba se změnila – vánek osvícenství, který proudil otevřenými okny Marie Terezie.

 

Stoletým časem prošlo mnoho vzpour proti nesnesitelnému útisku nevolnickému: V roce 1680 po takové rebelii vydán robotní patent, jenž však úlevu nepřinesl, spíše ji nařízením stvrdil. Budou tedy po vzpourách následovat patenty: v roce 1717, 1738, 1771, 1775. Ale také nepokoje místní, oslyšené. Nebo tragicky končící, jako vzpoura Chodů, Psohlavců, zaplacená životem popraveného Jana Koziny Sladkého.

Kulturní temno připravil i smutně proslulý Koniáš spálením nekatolických knih.

 

V roce 1740 dosedla na trůn osvícená panovnice Marie Terezie. Až se zbaví agresivních sousedů, zatočí s přežalostným stavem školství. Povinná školní docházka znamenala zmnožení triviálek, které učily děti triviu – psaní, čtení a počítání –a které byly až dosud jen v každé desáté obci: jediné vzdělání pro české děti. První gymnazium (německé) v Praze bylo otevřeno v roce 1772, vzorová škola, zvaná hlavní, zahájila o tři roky později. Latinu nahradila němčina. Češi – nic, rozumí se. Jezuitský řád upadl v nemilost, byl zrušen, ale výuka zůstala v péči kléru, protože jiných pedagogů se nedostávalo. Tedy piaristé, ti se taky modlí. Ale české školy? K čemu? Vždyť jsou to jen poddaní. Dominantní postavení němčiny se osvícenstvím upevnilo.

Pro chlapce, vyrostlé v ryze českém prostředí byl vstup na německou školu značný hendikep. Připadali si hloupí, často odříkávali německý text, kterému nerozuměli. Zpívali české písně, kterým je naučily matky. Svěřili jim své srdce, své city. Byli zaostalí, nevědomí. Bylo to v pořádku? Ne, přišlo, co přijít muselo: Celoevropské hnutí, které otřáslo i rakouskou absolutistickou monarchií,  dodalo osvícencům sebevědomí a odvahy – v Čechách se zrodil duch obrozenectví.

Jenže pak to zase všechno zpackal Napoleon, jehož konec znamenal restauraci starých pořádků i v Rakousku, zpátečnický režim. Ne, absolutismus hned tak nepustí opratě a teprve krvavé nepokoje roku 1848, jejichž plameny přeskakovaly z místa na místo, přinesly konec robotě, úlevu dělnictvu, příslib konstituce. První české gymnazium – Akademické v Praze. Ale nepředbíhejme.

 

Česká řeč jako Šípková Růženka procitla po sto padesáti letech ze spánku. Probudil ji J.M. Pelcl, filolog, spolu s dávno mrtvým knězem Bohuslavem Balbínem - tu českou Popelku, mateřštinu. Oni snad ani netušili, ti zatvrzelí katoličtí Habsburkové, jak ubližují národu tím, že mu vzali řeč a vzdělání.

Ve dvacátých letech devatenáctého století  byly nalezeny starobylé pergameny – Rukopis zelenohorský a královedvorský – jejich vznik kladen do 13., snad i do 9. století a tímto inspiračním pramenem opájeni zdobili přední čeští umělci naši Popelku kulturními poklady – za všechny jmenujme  Smetanovu Libuši.  O pravost Rukopisů vedla se váda, jež občas vzplanula v celonárodní bitvu, zasáhl do ní i profesor Masaryk. I když se ukázalo, po stopadesáti letech, že ten zlatý poklad je falzum ze  „zlata kočičího“, českou řeč zdobilo zlato ryzí.

Naší Popelce se začalo dařit dobře: Brzy si našla své ctitele: Josefa Dobrovského, věhlasného profesora staroslověnštiny. Na nově zřízenou univerzitní stolici češtiny usedl J.M. Pelcl. Týž Pelcl, který o sedmnáct let dříve v augustiniánském klášteře objevil Balbínovu Obranu. A ctitelů přibývalo: V další generaci to bude Josef Jungmann, tvůrce jazykové garderoby, znamenitého slovníku česko-německého, přijdou přátelé ze Slovenska, Pavel Josef Šafařík a Ján Kollár, z Moravy sem přibyl František Palacký, příští historik a politik. A z kola si Popelku přebere pro divadelní scénu Václav Klicpera, otec české Thalie. Dvořil se jí i náš první novinář Václav Kramerius. Archivář a básník Karel Jaromír Erben ji nazval něžně drobnolistým kvítkem, Božena Němcová proslavila tu „mateřídoušku“ pohádkami pro české děti, Karel Hynek Mácha jí vyznal lásku ve svém Máji.

Zatím drobky ústavy – oktrojírky se vznášely nad hospodářským úspěchem rodícího se průmyslu.

 

Po krůčcích získávali vzdělání, po špetkách dostávali svobody rozhodování, po chvilkách jim bylo dopřáváno sluchu. Vrchnost uznala potřebu znalosti českého jazyka pro kněze i pro lékaře: hodiny českého jazyka byly zaváděny na gymnaziích i na univerzitě v Praze. V druhém největším českém městě, ve Vídni, české školy nebyly. Češi tam chodili za prací, brzy jich tam bylo sto, dvě stě, tři sta tisíc. Mnoho synků a kuchařek tam zůstalo, germanizovali se. Školy žádné. První se otevřela v hlavním rakouském městě až r.1882. Ne, tady Tě, Popelko, nemilují.

Také v Praze, té Praze, která hostila ve čtrnáctém století první univerzitu ve střední Evropě, zahlaholila opět čeština jejím rozdělením na českou a německou: byla po staletích první a jediná.

Ale všechno se zdálo být na dobré cestě: Češi se cítili v rakouské monarchii doma. Některým se podařilo vystudovat německou školu a uplatnili se. Vznikala smíšená manželství, obě kultury se navzájem obohacovaly. Jen ten zákon o rovnoprávnosti obou řečí, nemčiny a češtiny, vydaný roku 1880 nebyl pravdivý: stále ještě Popelka občas přebírala hrách.

Pro  německého byrokrata existoval jen německý pořádek. Těžko snášel, že v české Praze je i české gymnazium, výdobytek bouří roku 1848. Když policie zjistila, že rozjívení sextáni vydávají česky psaný plátek, byla z toho bouře ve sklenici vody a český ředitel byl suspendován. Když v devadesátých letech podal český stipendista referát o studijní cestě v řeči české, byl mu vrácen a musel psát německy. Vždyť renezance Karlovy univerzity, založené v Praze r. 1348 nastala rozdělením německé až r. 1882. Asymetrie vzájemných vztahů nevzdělaných českých poddaných a cizokrajných pánů už dávno nahradila personální unii rovnocených států – Rakouska, Zemí koruny české a Uher.

 

Češi vedli stále svou mantru o státoprávním pořádku pro Země koruny české, snili o rovnocenném postavení a – slovy Palackého – spatřovali v rakouské monarchii ochránce slovanských menšin proti germánské přesilovce. Rakouský byrokrat chápal tu rovnost svérázným způsobem, jak shora předvedeno a ten přezíravý způsob vydal hořký květ zakalených vztahů.

 

V každé větší obci v republice našli bychom pomník, věnovaný památce na vojáky, padlé v první světové válce. Bylo jich sto třicet tisíc. Jejich krev vykoupila ukončení onoho nerovného vztahu. Nový svobodný stát, Československá republika, opírala se o stotisícovou armádu dobrovolníků – legionářů, o svého nově zvoleného prezidenta a o duši národa, řeč, zakletou spolu s kulturními poklady, zpěvy a s hudbou v mošničce naší statečné Popelky.

 

Není už odstrkované Popelky. Je královnou, bohyní, jak by ji nazval Pavel Eisner - na úřadech, v soudních síních, na školách, kterých neustále přibývá.

Ze záhrobí k nám promlouvá dobrotivý a spravedlivý kněz Bohuslav Balbín:

„Neobviňuji žádného jazyka, všechny miluji. Toliko zastávám, že nelidským je zločinem nenávidět jazyka, jehož vlast od věků užívala.“

Chrámem zbožného uctívání a tvrzí naděje stala se Pavlu Eisnerovi, jenž s ní, tou milovanou  češtinou prožíval utrpení za druhé světové války.

Takové byly osudy naší Popelky, české řeči, duše národa.

 

Dana Seidlová, listopad 2013

Pozn. redakce: Autorka je osobností našeho dokumentu České kořeny ve Švýcarsku, více o ní se dočtete například i zde: http://www.cesky-dialog.net/clanek/5346-piratka-z-zurychu-vzpomina/

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012