Borbála Dobozy - osudem se jí stala česká hudba

Martina Fialková 12 2013 Rozhovory česky

 

Potkaly jsme se letos v Budapešti. Jemná žena s krásnýma očima usedá za cembalo, které dokáže rozeznít s neuvěřitelným citem a něhou. Miluje pomalé věty Bendových sonát a vůbec českou hudbu. A plynule mluví česky. Tady v Maďarsku skoro zázrak? Ne, Borbála Dobozy má s naší zemí pevná pouta už mnoho let.

 

Začneme tradičně: Asi jste v dětství nezačínala s cembalem?

Můj tatínek byl kardiolog, primář v nemocnici. Miloval hudbu, zvláště klavírní. Sám dobře hrál, nejraději Chopina, Liszta. Maminka klavír i studovala, ovšem současně také maďarský a italský jazyk a filozofii. Bylo toho přeci jen příliš, proto pak už v hudbě nepokračovala. Později se věnovala etnografii, její výzkumy jsou mezinárodně uznávané. Je jí 92 let, ale chvála Bohu ještě stále aktivně pracuje, píše knihy a dokonce působí jako vedoucí národopisného oddělení Maďarské umělecké akademie. Oba rodiče si přáli, abych se věnovala hudbě. Proto jsem začala už v pěti letech hrát – jak jinak, na klavír.

 

Ale u něj nezůstalo. Čím to?

Na konzervatoři Bély Bartóka, kde jsem pak maturovala, jsme se učili v dějinách hudby období baroka. Poslouchali jsme hodně cembalových nahrávek, vetšinou se Zuzanou Růžičkovou. Byla i u nás velmi oblíbená, často v  Maďarsku koncertovala. Živě si pamatuji, jak cembalový tón a její interpretace na mne zapůsobily: v prvním momentě se dotkly mého srdce. Tehdy jsem zjistila, že Bach, jehož skladby jsem zatím hrála na klavír, vlastně psal pro cembalo. Od mala jsem hrála nejradši Bacha, takže to pro mne byl velice důležitý objev. Bylo jasné, že musím přejít na cembalo!

 

Není to úplně běžný nástroj. Byly pro další studium v Budapešti tehdy podmínky?

Na akademii učil hru na cembalo prof. János Sebestyén, ale jen fakultativně. Tehdy si mne poslechl – bylo mi 16 – zda má smysl, abych změnila nástroj. Moje hra se mu líbila a vyřídil u rektora, že jsem mohla navštěvovat jeho hodiny jako host. Trvalo to dva roky, ale po maturitě jsme nevěděli jak dál. Doma nebylo možné získat diplom. Uvažovala jsem, kde bych mohla ve studiu pokračovat a dozvěděla se, že paní Růžičková vyučuje cembalo jako hlavní obor v Bratislavě. K mé velké radosti mne vzala. Získala jsem i státní stipendium (to bylo možné jen do takzvaných bratrských států). Tak začala moje studia v Bratislavě.

 

To byl asi velký zlom, hlavně kvůli jazyku...

Nebylo to zpočátku jednoduché, museli jsme se tehdy učit hodně politických předmětů. Mnozí si ještě pamatují: dějiny mezinárodního dělnického hnutí, marxisticko-leninská estetika, a k tomu na Slovensku ještě i vědecký ateizmus! To vše slovensky! Po předchozí roční přípravě a letním intenzivním kurzu jsem už dost dobře mluvila, ale moc velkou radost jsem z těch pokroků neměla, protože mi to ubralo hodně času na cembalo a vůbec hudbu! Paní Růžičková v Bratislavě učila s pomocí asistenta Roberta Gráce, kvůli svým koncertům nemohla přijíždět každý týden. A koncem prvního roku mého studia definitivně úvazek odřekla. Ale přišla nová možnost. V Praze na HAMU otevřeli pro cembalo hlavní obor a mohla jsem přestoupit a pokračovat už přímo pod jejím vedením. Byla jsem první studentkou HAMU, která dostala diplom v hlavním oboru hra na cembalo. Nádherné a nezapomenutelné roky, za které jsem paní Růžičkové velice vděčná.

 

Určitě jste se v Praze setkávala i s mnoha dalšími hudebníky a seznámila se důkladně s českou hudbou...

Měla jsem dobrou možnost: jednak ve výuce, ale hlavně v tom fantastickém hudebním životě! Chodili jsme minimálně třikrát týdně na koncerty, do „Dvořákovky” i do „do Smetanky” i všude možně jinde. To byly zážitky! Zuzana Růžičková hrála často s Josefem Sukem. Zažila jsem také vícekrát skvělého Václava Neumanna a všechny vaše tehdy působící špičkové hudebníky. Zajímavé, že právě v Praze jsem potkala světoznámého maďarského violoncellistu Jánose Starkera (žil v USA, nedávno zemřel). Samozřejmě jsem také znala Viktora Kalabise, manžela Zuzany Růžičkové, a hrála jeho skladby. Dokonce i jeho velmi těžký cembalový koncert jsem se naučila, i když jsem neměla možnost si ho zahrát s orchestrem. Byl to velký skladatel a pravý gentleman, velice milý člověk. Po koncertech jsme často sedávali u sklenky vína. Jeho skladby hrají nyní i moje studentky. Potvrdilo se mi tehdy, že Češi byli (a jsou) vždy známí svým výjimečným hudebním talentem.

 

Napadá mne, jak to bylo s češtinou? Bylo snadné jí rozumět, když jste se předtím učila slovensky?

Z Bratislavy jsem trochu už rozuměla, ale čeština má i hodně jiných slov a pro cizince to není snadné pochopit. Hned první den v Praze mi řekli, že musím jít na ministerstvo k jedné paní kvůli nějakým důležitým informacím. Jdu tam, zaklepu a ptám se, kde bych ji mohla najít? O patro vejš! – zní pražským dialektem. – Prosím? – O patro vejš. Vůbec jsem nerozuměla, šla do druhých dveří a znovu se ptám. – O patro vejš! Třetí pokus, zase říka někdo – O patro vejš! Už jsem skoro plakala. Co budu dělat? A najednou vidím na zdi: I. patro.  Tak to znamená: O poschodie vyššie!

Zpočátku jsem míchala obě řeči – a ty politické předměty mi nešly! Jednou přišla paní profesorka Růžičková a říká: „Borbálo, byla jsem na zasedání katedry a ptali se mne, jak je možné, že ta slečna Dobozyová každý hudební předmět udělá na jedničku, ale v politických předmětech je daleko horší? Já jim řekla – pravila s úsměvem – že se chudinka snaží, ale má jazykové potíže... Prosím vás, Borbálo, nemluvte tak dobře česky, mohla bych z toho teď mít nepříjemnosti”

 

Vy jste ale později studovala ještě v Salzburgu... Po ukončení HAMU jsem dostala příležitost ke stáži v Mozarteu. Učil tam světoznámý dirigent a violoncellista Nikolaus Harnoncourt. Jeho hodiny věnované interpretaci staré hudby na mne také měly velký vliv. Získala jsem další diplom a ještě rok studovala v Curychu pod vedením Johanna Sonnleitnera, vynikajícího cembalisty a varhaníka, známého i v Praze. Celých těch sedm let v zahraničí bylo nádherným životním obdobím. Studovat u takových osobností je určující jak po interpretační, tak i po lidské stránce. Jejich vzor inspiruje, snažíte se stále dosáhnout na vyšší úroveň, nikdy nebýt spokojen, stále se učit. A kromě toho – všude mám od té doby přátele, poznala jsem jiné národy, naučila se jazyky, dospěla k samostatnosti.

 

Vaše pražská studia znamenala určitě i větší zaměření na český repertoár, je to tak?

Je. Už tehdy mne nadchlo, kolik skladatelů má česká hudební historie, především v 17.-18. století. Jejich úžasné dílo je v Maďarsku ještě stále neznámé. A z novější cembalové tvorby kromě Kalabise miluji i Martinů. Když jsem měla jubilejní koncert k 25 letům vystupování, končila jsem jeho cembalovým koncertem. Dělám, co můžu, aby publikum v Maďarsku poznalo více z českého repertoáru, ne jen Smetanu a Dvořáka.

 

Na koncertě, kde jsem byla, jste hrála jednu ze sonát J. A. Bendy, a byl to zážitek...

Jiří Antonín Benda je mým velkým oblíbencem od počátku studií. Hraju jeho sonáty, sonatiny, cembalové koncerty doma i v zahraničí. Jeho dílo se stalo i tématem mé letos dokončené disertační práce Georg Anton Benda a jeho cembalové sonáty. Tradice, pozadí, duch doby. Zabývám se v ní historickými událostmi a vývojem hudby od 10. až do konce 18. století. Také českou hudební emigrací a nejvýznamnějšími skladateli a instrumentalisty 17.- 18. stol. Dalším tématem je „Konzervatoř Evropy”, čili jak vznikla ona známá muzikalita českého národa. Dále se zabývám Bendou, dosti podrobně. Moc mne toto téma zajímalo a těšilo. Sehnala jsem si množství literatury i v zahraničí a samozřejmě v Praze. K mé radosti jedna z oponentek napsala, že „z celé disertace proudí láska k českému národu a k české kultuře”. Mohla jsem tak alespoň vrátit něco z toho, co mi dala má pražská studia.

 

Bude možné si vaši disertační práci přečíst i v češtině?

Mohla by snad skutečně vyjít jako dvojjazyčná publikace, česky a maďarsky, s překladem chce pomoci Éva Molnár, významná bohemistka. V maďarštině zatím k tématu neexistuje žádná literatura.

 

Spolupracujete také se spolkem Bohemia v Budapešti. V roce 2009 tento spolek připravil ve spolupráci s dalšími několikadenní "český prolog" k největšímu budapešťskému hudebnímu festivalu. I toho jste se zúčastnila? Festival začal zahájením rozsáhlé výstavy z děl Alfonse Muchy, v Budapešti to byla událost. Vystoupili pak například Symfonický orchestr Českého rozhlasu, baletní soubor Národního divadla, houslista Jaroslav Šonský, také Jana Koubková, skvělá Musica Florea pod vedením Marka Štryncla nebo Ensemble Martinů. I já jsem byla přizvána. Hrála jsem skladby J. A. Bendy a B. Martinů, který měl ten rok výročí.

 

Čí to vlastně byl nápad, prosadit toto „české zahájení” Budapešťského jara?

Tady musím zmínit právě Évu Molnár, která má hlavní zásluhu, že se tehdy celý tak rozsáhlý český program uskutečnil. Je členkou vedení a duší Přátelského kruhu Bohemia. Lze říci, že svůj život zasvětila české kultuře. Překládá knihy, organizuje výstavy, všestranné kulturní události, zájezdy do Česka. Drží pohromadě zde žijící Čechy (ačkoli ona sama je Maďarka) a všechny další lidi, kteří tu mají rádi českou kulturu a Českou republiku.

 

Letos jste si zahrála s dalším českým hudebníkem...

Právě díky Evě jsem poznala už v roce 2009 Jaroslava Šonského. Tento houslista a hudební organizátor sice žije ve Švédsku, ale tehdy se výrazně podílel na vyjednání té české akce na Budapešťském jaru (a pomohlo i České centrum, Dr. Gál). Říkali jsme si, že by bylo hezké si spolu zahrát. Letos přišla možnost – 20. výročí založení Bohemie. Součástí oslav byl i náš společný koncert v Českém centru Budapešť. Skladby mistrů 18. století a nechyběl samozřejmě ani J. A. Benda. Vždy se těším na koncerty, kde mohu hrát s českými muzikanty. Jde to samo, máme většinou podobnou představu o interpretaci i temperament.

 

Při vašich rozsáhlých zkušenostech na pódiu – vyučujete také? V mladším věku bylo na prvním místě koncertování. V poslední době se to úplně změnilo. Učím na budapešťské Hudební akademii Ference Liszta a nejdůležitější je pro mne, abych odevzdávala, co jsem získala a již také své vlastní zkušenosti. Mým hlavním cílem je nyní naučit studenty, jak se dostat k duchu cembala. Jak docílit zpívající, citlivé, velmi výrazné interpretace. Toto realizovat na mechanickém instrumentu není snadné. Cembalo – jako varhany – má registry, samozřejmě bez možností dynamiky, ale její iluzi přesto můžeme dosáhnout. Máme k tomu speciální úhozové a jiné umělecké výrazové prostředky. A ty si musí dobrý cembalista osvojit, jinak přijde přezdívka „šicí stroj”. Teoretici doby baroka psali, že hudebník musí vzbudit vášně posluchačů. Kdo to nezvládne, nemůže se nazývat hudebníkem.

 

Nedávno jste posuzovala výkony mladých cembalistů i v pražskojarní soutěži. Jaké to bylo, podívat se znovu do Prahy?

Cítila jsem to jako poctu, že mne paní profesorka Růžičková doporučila řediteli Pražského jara, Romanu Bělorovi. Porota spolupracovala velmi dobře, nebyly spory, o jakých se v hudebních soutěžích často mluví, všichni byli spokojeni s výsledkem. Finále soutěže se konalo v Dvořákově síni. Samozřejme, že se dostavily vzpomínky na zážitky z koncertů, které jsem tam vyslechla! Měla jsem velkou radost ze shledání s paní profesorkou po tolika letech. Je stále energická a aktivní.

 

Kdykoli jsem v Praze, prožívám znovu v duchu vysokoškolská léta. Potkávám přátele, podnikám nostalgické procházky, navštívila jsem dokonce i kolej, kde jsem bydlela.

 

Měla jsem možnost v Budapešti navštívit jeden z koncertů Bachova týdne. Je to, zdá se, tak trochu „kultovní událost”. Podílíte se na jeho organizaci – jak dlouho už? V roce 1990 jsem poznala výjimečného umělce, profesora Salamona Kampa. Málokdo ví tolik o Bachovském umění jako on. Po hudební i teoretické stránce, ale i z teologického hlediska. Je to dirigent a hudební vědec, a také zemský hudební ředitel evangelické církve,  působí v krásném evangelickém kostele na Deák tér (náměstí) v srdci Budapešti. V roce 1990 přišel s myšlenkou, že tam zorganizuje tak zvaný Bachův týden, tj. sedm koncertů od pondělí do neděle: sólové, komorní, orchestrální i sborové. Jeho výborný pěvecký sbor „Lutheránia” zakončí festival vždy kantátovým večerem. Zpočátku si všichni mysleli, že sedm koncertů po sobě nepřitáhne dostatek lidí. On ale věděl, že to bude jinak. Už v prvním roce bylo plno každý večer, i když ještě Bachův týden neměl skoro žádnou propagaci. Bylo vidět, že lidé Bachovu hudbu potřebují, a je povinností v tomto pokračovat. Byl to pro mne úžasný podnět a profesoru Kampovi jsem hned nabídla pomoc v organizaci.

 

Příští ročník bude jubilejní, s úctyhodným číslem 25. Kdy se uskuteční? Třeba se najdou i zájemci o návštěvu z Česka... Bude to od 2. do 8. června 2014. K jubileu Bachova týdne připravujeme krásný program, na  úvod i na závěr zazní Mše h moll. Dělám tu práci velmi ráda. Bach je obrovský zdroj síly, jeho hudba znamená daleko víc, než nádherné harmonie: hovoří o skutečných hodnotách našeho bytí, proto je i po staletích stále aktualní. V dnešním světě sledujeme, jak jsou hodnoty stavěny na hlavu, ve všech oborech života potkáváme tolik chatrnosti. Proto má ještě větší význam, když se lidé mohou zabývat dokonalým uměním. Já osobně beru jako velké privilegium, že mohu Bacha hrát, učit, že je to moje povolání. Chválabohu, uvažuje tak i mnoho dalších lidí…

 

Opakuje se tedy úspěch počátečních ročníků?

Opakuje. Věřím, že z Bachových grandiózních děl lze načerpat hodně síly. Bach pomůže přežít těžké období anebo unést svůj kříž. Proto stojí stovky posluchačů hodiny u Janových pašijí, na Mši h-moll. V nabitém kostele i přes 1 500 lidí poslouchá úplně potichu, i pro nás interprety je celá atmosféra velkým zážitkem. Co je velmi důležité: vstup je volný, dveře jsou pro každého otevřené…

Proto ale samozřejmě potřebujeme sponzory. Vystupují u nás nejlepší umělci a vždy jsou mezi nimi i zahraniční hosté. Z České republiky hráli na Bachově týdnu například houslistka Adéla Štajnochrová, violoncellistka Hana Fleková a varhaník Lukáš Vendl.

 

Před třemi lety jste nahrála známé Goldbergovy variace. I toto CD má silný český kontext.

Goldbergovými variacemi jsem v Praze absolvovala. Držela jsem si je pak stále na svém repertoáru a můj sen byl, jednou je nahrát. Znám se už od studií s Petrem Šeflem, vynikajícím oborníkem. Roky jezdil do Maďarska opravovat cembala. I můj instrument dal vždy do perfektního stavu a připravoval k nahrávce. S Jánem Bečičkou a Stanislavem Hüttlem vyrábějí cembala na nejvyšší úrovni. Postavili také jednu výjimečně zdařilou kopii podle Michaela Mietkeho. Tohoto berlínského výrobce znal osobně J. S. Bach, vážil si ho a koupil od něj instrument. Petr Šefl mi nabídl, abych nahrála Variace na tomto, pro Bachovy skladby ideálním nástroji. K tomu našel skvělého partnera, Tomáše Janečka v zastoupení firmy Nibiru, která měla o nahrávku zájem. Uskutečnili jsme ji na zámku v Nebílovech a tím se splnil můj sen. Měla jsem obrovskou radost, že CD vyšlo právě v Praze a jsem za to všem těmto lidem vděčná.

Goldbergovy variace jsou vrcholem cembalové – a vlastně celé klávesové literatury. Monumentální dílo, shrnující nejdůležitější národní (německé, francouzské, italské) slohy a formy. Korunuje umění variace. Potkává se v nich staré a nové, hluboká bolest i radost. Je vždy obrovským zážitkem zabývat se touto obsahově i technicky nejbohatší cembalovou kompozicí.

Hrajete na krásně zdobený nástroj s lahodným zvukem. Na koncertech jej návštěvníci obdivují. Jakého je původu?

Je to kopie francouzského nástroje (François Etienne Blanchet, Paris, 1733). Postavil je pro mne německý mistr Eckehart Merzdorf, přesně podle mých přání. Chtěla jsem trochu tmavší, melancholický zvuk a i to se mu skutečně podařilo. Je také velmi důležité, jak instrument vypadá, musí to být i potěšení pro oči. V 17. – 18. století najdeme luxusně vystavěná cembala, zdobená nejslavnějšími umělci. A každý krásný nástroj ještě více inspiruje…

 

Navštívila jsem u vás obrovský obchod s hudebninami, o jakém se nám v Praze ani nesní. Jaký je vůbec hudební život v Budapešti?

Myslím, že velmi bohatý. Už asi před osmi lety se otevřely dveře nového Paláce umění. Velký Bartókův sál v něm hodnotili v USA jako nejlepší koncertní síň na světě. Je totiž možné měnit jeho akustiku podle toho, zda hraje sólista nebo velký orchestr. Opravdu je tam slyšet všude a všechno neuvěřitelně dobře. Teď jsme se konečně dočkali 20. října, kdy byla po třech letech znovu otevřena Hudební akademie Ference Liszta. Učili tam Béla Bartók, Zoltán Kodály, Ernő Dohnányi, Jenő Hubay.... Pro maďarský hudební život to byla událost. Cítím se vyznamenaná, že tam také učím.

Celá přes 130 let stará budova, překrásná eklektická památka, byla rekonstruována do nejmenších detailů, výzdoba uvedena do originálního stavu. Měla jsem to velké štěstí, že jsem mohla vystupovat hned na prvním koncertě po otevření. Ten pocit, hrát tam, kde koncertovali největší umělci světa od Oistracha přes Menuhina či Horowitze až k Richtěrovi, to se nedá popsat. V Budapešti jsou i další krásné sály a velmi intenzivní koncertní život je i v kostelech.

 

Na závěr opět jedna obligátní otázka: Co zajímavého vás čeká v této sezoně?

Na podzim jsem hrála v Bartókově sálu cembalový koncert Francisa Poulenca se symfonickým orchestrem. Moc jsem se na to těšila, je to velmi zajímavá a působivá kompozice s překrásnou pomalou větou – to je pro mne vždy důležité. Mám i recitál, kde zazní také sonáta od Josefa Štepána. A dostala jsem pozvání do Výmaru, hrát, učit a přednášet na téma mé disertační práce. Takže i nadále žiji intenzivně českou hudbou…

 

Tak vám k tomu přeji mnoho dalších krásných příležitostí.

 

Borbála Dobozy koncertovala v celé Evropě i v USA, nahrála řadu rozhlasových, televizních i CD-nahrávek, z nichž její první album (Gottlieb Muffat: Componimentimusicali per il Cembalo) získala v roce 1992 v Hamburku Cenu německých kritiků (Preis der Deutschen Schallplattenkritik). V roce 2011  jí bylo uděleno nejvyšší maďarské hudební vyznamenání, Lisztova cena, a v roce 2012 byla vyznamenána Řádem kříže.

 

Martina Fialková

Foto: Oto Záchár

Mírně zkrácená verze vyšla v tištěném časopise Harmonie 12/2013, pro který rozhovor vznikl.

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012