Před 130 lety se narodil "vynálezce" gulagu

Bohumil Tesařík 11 2013 Dějiny česky

Před 130 lety se narodil "vynálezce" gulagu - muž v pozadí N. A. Frenkel

(Pohled do historie budování gigantických staveb v bývalém Sovětském svazu ve 20. století)

"Mnozí z těch, co žijí, by zasloužili smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by zasloužili žít."

(John Ronald Reuel Tolkin, anglický spisovatel, filolog, profesor na Oxfordské univerzitě, autor Hobita a Pána prstenů)

"Z trestance musíme dostat všechno v prvních třech měsících - pak ho už nepotřebujeme." Toto vodítko pro zacházení s vězni nevymyslel ani Hitler ani Stalin, Himmler nebo Berija, ale téměř neznámý sovětský zločinec první poloviny minulého století, Naftalij Aronovič Frenkel. Proslavil se jako jeden z hlavních budovatelů a organizátorů systému koncentračních a pracovních táborů Gulag, které se později staly pevnou součástí celého reálného socialismu. Gulagy nebyly jen místem pobytu pro nevinně odsouzené za trestné činy, které nespáchali, ale předevšm místem největšího využití otrocké práce, snad od dob stavby pyramid. V průběhu času se postupně měnily - z nemilosrdného "nápravného zařízení" - na "gigantické komplexy" pro budování energetických staveb, dálkového rozvodu elektrického proudu a zemního plynu, výstavby přehrad, vodních a jiných dopravních cest.

Narodil se v roce 1883 a jeho původ je zcela nejasný. Alexander Solženicyn jej ve své knize Souostroví Gulag popisuje jako "tureckého Žida narozeného v Istanbulu", jiné zdroje o něm hovoří jako o "maďarském továrníkovi", další píší, že pocházel z Rakouska-Uherska nebo Palestiny či dokonce, že pracoval ve Fordově továrně v USA. Jeho záznam z vězeňské knihy však jednoznačně udává, že byl z Haify v dnešním Izraeli, tehdy součásti Osmanské říše. Přijel do Sovětského svazu jako obchodník přes kosmopolitní Oděsu, která byla ve dvacátých letech světem sama pro sebe: kombinací Istanbulu, Chicaga, Marseille a do toho všeho přišli bolševici.

Absolvoval obchodní školu a začal obchodovat s dřívím. V ukrajinském přístavním městě Marinpoli u Azovského moře založil prosperující firmu a brzy se stal milionářem, "lesním králem Černomoří". Měl vlastní lodě a vydával svoje noviny Kopejka, které pomlouvaly konkurenty. V první světové válce pašoval zbraně přes turecký poloostrov Gallipoli, kde se odehrávaly boje mezi vojáky Osmanské říše a britskými expedičními jednotkami. V roce 1916 větřil Frankel v rozvráceném carském Rusku nebezpečí; převedl proto svůj veškerý kapitál do Turecka, kam se posléze i přestěhoval. V letech politiky omezeného soukromého podnikání (NEPu), zahájené sovětskou vládou v roce 1921, se vrátil zpět do SSSR a po dohodě s tajnou policií GPU vytvořil - jakoby z vlastní iniciativy - černou burzu na vykupování klenotů a zlata za sovětské papírové ruble. Sice mu krátkou dobu důvěřovali, pamatovali si ovšem jeho předcházející nekalé praktiky - a tak jej po skončení výkupu pro jistotu zavřeli. I chytrák se někdy spálí. Avšak již v proslulém vězení Ljublanka a po dlouhé cestě do lágru na Soloveckých ostrovech v roce 1927 navázal nové kontakty s vládnoucí garniturou.

Zprvu prý byl místem svého nuceného pobytu šokován - ani ne tak uvězněním a perspektivou deseti let nucených prací v náročných klimatických a životních podmínkách (devět měsíců dlouhé zimy, teplota klesající na 60 stupňů pod nulou, polární sněhové bouře, nikde žádné světlo, jen tma a tma...) - jako spíše bídnou úrovní hospodaření a organizace práce v lágru. Vypracoval podrobný rozbor, co všechno by se dalo zlepšit. Pobavený velitel tábora poslal jeho elaborát jako kuriozitu zástupci předsedy Čeky (později veliteli NKVD) J. G. Jagodovy. Ten dovedl rozpoznat "talent" - a tak byl Frankel po několika měsících věznění povýšen na dozorce s výhodami svobodného zaměstnance. Postaral se především sám o sebe: založil tzv. ekonomicko-komerční oddělení soloveckého lágru a jmenoval se jeho ředitelem. V krátké době zde tato "hvězda Gulagů" vytvořila jeden z nejúspěšnějších obchodních a průmyslových podniků SSSR, mimo jiné díky tomu, že měl k dispozici nejlevnější pracovní sílu - vězně. Poprvé se tam racionálně využívala práce vězňů a "platilo" se jim za to jídlem. V přístavu Kem u Bílého moře vybudoval výnosnou přidruženou výrobu. Počínal si zde jako diktátor: zakázal tamní noviny a časopisy, zrušil divadlo i muzeum. Tisíce lidí zemřely v důsledku otrockých pracovních podmínek a popravy bez soudů nebyly žádnou výjimkou. Sovětský režim, zejména ve svých počátcích, byl samozřejmě nesmírně krutý, ale více škod a životů měla na svědomí jeho neschopnost. V Osvětimi by takový Frankel se svým chytračením neuspěl; nacisti by mu žádný prostor neposkytli, ti nepotřebovali zlepšovací návrhy svých "klientů". Srovnáváme-li dnes fašismus a komunismus, nemělo by se zapomínat na velký, snad nejdůležitější rozdíl: klíčovým rysem fašismu byl strašlivý pořádek, zatímco podstatným znakem sovětského socialismu byl neskutečný "binec".

V roce 1929 přiletělo pro Frankela letadlo z Moskvy a dopravilo jej k audienci u samotného Josefa Vissarionoviče Stalina, který se později stal jeho ochráncem a osobním přítelem. Hovořili spolu prý tři hodiny. Frankel mu předložil rozsáhlý projekt budování pracovních táborů po celém severu země a dokázal moskevskému stranickému politbyru, jak výhodná a efektivní je bezplatná práce vězňů. Nejvyššímu vedení země se jeho návrhy nesmírně zalíbili a první velkou "stalinskou" stavbu, na které je chtěli vyzkoušet, byl Bělomořský kanál.

Myšlenka na stavbu Bělomořsko-baltského kanálu, spojujícího Bílé a Baltské moře s využitím systému řek a jezer na severozápadě Ruska, vznikla v tehdejším carském "samoděržaví" již před řadou století, vždy však byla tzv. dána k ledu pro svoji nepředstavitelně finančně a stavebně náročnou realizaci - až do chvíle, kdy přišli na scénu bolševici. Především Stalin chtěl celé zemi ukázat, že to, co nezvládnuli carové za několik set let, dokáže Sovětský svaz za pár měsíců; světu zase potřeboval předvést, jakých staveb je země sovětů schopna

 

pna. Velmi důležitou postavou, bez níž by k realizaci projektu stěží došlo, byl právě Frankel. Pod jeho přímým řízením vznikla celá síť pracovních táborů, v nichž již v květnu roku 1930 bylo vězněno přes 170 000 občanů. Počátkem měsíce června stejného roku bylo Radou práce a obrany SSSR přijato konečné rozhodnutí o stavbě kanálu. Veškeré práce postupovaly neuvěřitelně rychlým tempem: 1. července 1931 byly dokončeny projekční práce, 1. srpna téhož roku zahájena vlastní stavba a na jaře roku 1933 již po novém vodním díle pluly první parníky. Obludnost Frenkelova plánu dovedl k dokonalosti sám Stalin. Přesná čísla nejsou k dispozici, ale odhaduje se, že se jen na této stavbě průběžně podílelo 160 000 vězňů a původních obyvatel z mnoha pravoslavných osad podél celé trasy, přičemž jejich oficiální úmrtnost byla kolem 20 %. Uskutečnění projektu se zdá téměř neuvěřitelné, vezmeme-li v úvahu, že vyhloubení (lépe vykopání motykami a lopatami) kanálu o délce 227 km se 12 plavebními komorami (max. rozdílem hladin 70 m) se stihlo za pohých 22 měsíců, navíc v krajině, kde je devět měsíců mráz a zbytek roku vedro, rašeliniště a obrovská hejna krvelačných komárů. Cesta z Archangelska do Petrohradu dříve měřila 5167 km, zatímco dnes činí pouhých 1248 km; skutečný hospodářský význam stavby však byl a je pochybný, mimo jiné proto, že malá hloubka 3 až 4 metry znemožňuje její využívání většími loděmi. Pro srovnání: Panamský průplav, který měří 81 km, se budoval 396 měsíců (má ovšem mj. podstatně větší hloubku).

Po ukončení vedení prací na děsivě proslulém Bělomorkanálu působil Frenkel jako zástupce náčelníka na Hlavní správě nápravně-pracovních táborů, spravující celý systém těchto sovětských "výchovných" zařízení, později jako náčelník Hlavní správy nápravně-výchovných táborů pro železniční výstavbu. Typickým vězněm byl rolník nebo dělník. Ve třicátých letech v osazenstvu táborů téměř vždy převládali lidé označení za kulaky. Během let existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů, umístěných zejména v nepříznivých životních podmínkách na Sibiři, Dálném Východě a v Arktidě. Nejznámější jsou asi jména Magadan, Norilsk, Pečora, Komi, Vorkuta, Solovky či Kolyma. Vrchol éry gulagu spadá do let 1948 až 1952, kdy se počet uvězněných pohyboval mezi 10 až 13 miliony lidí. Frenkel za "službu vlasti" dosáhnul v roce 1943 hodnosti generálporučíka inženýrsko-technické služby. třikrát obdržel Leninův řád (1933, 1940, 1943). Dožil se ve zdraví a na svobodě věku 77 let. Zemřel v Moskvě přirozenou smrtí v roce 1960. Kupodivu, nesemlel jej vír stalinských čistek ve třicátých, čtyřicátých ani padesátých letech - což je téměř v ruské historické realitě první poloviny minulého století téměř zázrak. Mnozí jeho nadřízení a spolupracovníci to štěstí neměli (Ježov, Jagoda aj.).

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012