Georgina Teyrovsky

11 2013 Naši ve světě česky

Asi před patnácti lety přišla do redakce Českého dialogu hezká a milá paní. Na psací stůl položila bankovku a pravila: děkuji Vám za práci, kterou děláte pro nás, kteří jsme tak daleko od domova. Tuto paní jsem po létech (kdy jsme si ale psaly) měla možnost nedávno v jejích téměř devadesáti letech navštívit v Kalifornii. Opět dala na stůl bankovku a dodala že vždycky měla touhu dělat tu práci, co dělám já, ale kvůli rodině, dětem, práci a dalším okolnostem, které život přináší (jestli budete dál naši web stránku sledovat, dozvíte se víc, ta milá paní napsala spoustu zajímavého čtení ať už z Austrálie, kam prvně přijela s manželem a kde to rozhodně neměli lehké ,tak z dalších míst, které míníme publikovat.

Georgina Teyrovsky, jak zní její jméno tam – v cizině - jinak Jiřinka, pro nás, kdo ji blíže známe, mi při mé nedávné návštěvě řekla, že už by se nejraději rozloučila se životem. Co odešel před několika lety na věčnost její manžel, krajanskou komunitou láskyplně nazývaný Edoušek, už jí tu nic nebaví… Ale ukázala mi knížku, kterou píše a tak jsme se domluvily (!?), že by ji ještě měla dopsat.

Když jsem odjela, odvezli ji do nemocnice se zápalem plic. O to si jasně koledovala. Ale za nějaký čas už je zase doma a píše! Držte jí palce, má co říct a psát, naše Jiřinka!

Tady je její vzpomínka na návštěvu Prahy. A těšte se se na vyprávění o tom, jak prchali přes hranice v roce 1948. To stojí za přečtení!

Návštěva Prahy po téměř čtyřiceti letech

 

V srpnu 1987 jsme konečně mohli navštívit Prahu, kde jsme prožili své mládí. Uběhlo již 39 let ode dne, kdy jsme opustili svůj domov. Jaké byly myšlenky a dojmy po tak dlouhém odloučení? Zde je, co nám probíhalo myslí, když jsme se vrátili do Prahy po 39 letech exilu. Snad si je se zájmem přečtete. Jen nezapomeňte, že v té době byla Praha ještě pod vládou komunistů.

Když jsem kráčela ulicemi Prahy po tolika letech odloučení, rozlévalo se mi blaho celým tělem. Něco jako melancholická melodie z amerického filmu „The Third Man“ (Třetí muž) mi pálila vnitro.? Sladké a melancholické pocity se mi prolínaly. A zase pocit štěstí i smutku. Tak blízko mému srdci a přece tak neuvěřitelně cizí. Všechna ta místa se mi zdála blízko, ale přitom jak tisíc let vzdálená!

Jako ve snu jsem procházela těmi, tak dobře mi známými místy, a pojednou jsem si uvědomila, že jsem během minulých desetiletí těmito ulicemi ve svých vzpomínkách a ve snech prošla tisíckrát.

Tyto uličky a staré bulváry se změnily jen málo. Mnohé vypadaly úplně stejně, jen omítka opadala ze stěn a kdysi jasné barvy vybledly sluncem, déšť namaloval špinavé čmouhy na stěny. Často byly domy obestavěny ochranným lešením, zřejmě již po delší dobu. Trpělivě, a mnohdy zbytečně, čekaly domy na zedníky, kteří by konečně začali s opravou.

Našly jsme v Praze i místa, která nabyla na kráse: Pražský hrad, Václavské náměstí, Příkopy, Karlův most, Můstek, Staroměstské a Karlovo náměstí. Tato místa se proměnila na kamenné parky, kde místo stromů a květinových záhonů stojí dnes monumentální budovy a kostely. Prodejny zmrzliny na každém rohu jsou obklopené lidmi, kteří si v sedě i vestoje pochutnávají na zmrzlině v kornoutku. Místo keřů zdobí ulice lavičky.

„Co asi Čech nebo Češka cítí, když se vrátí po tolika letech do svého města, do své kolébky, dá se říci? Ptala jsem se hned a hned jsem si odpověděla: „Jako bych nikdy neodešla.“ Že jsem své rodné město stále nesla s sebou a ve vzpomínkách. Praha se mi stala měřítkem k posuzování všech ostatních měst na jiných kontinentech, ať velkých či malých. Podle Prahy a jejich obyvatel jsem posuzovala jiná města – jejich velikost, dojmy, vzhled, čistotu, civilizovanost a přívětivost či nepřívětivost jejich obyvatel.

Náhle jsem tu stála se svými vzpomínkami na Prahu před čtyřiceti lety! A přede mnou ležela skutečná, opravdová Praha. „Je tomu tak nebo se mi to jen zdá?“

Zastavila jsem se před Národním muzeem a sochou Svatého Václava, patrona země české. Potichu jsem děkovala, že náš „český sen“ je stále živý a stejně krásný jako za dnů mé mladosti.

Další otázka se mi namanula. Proč je to tak důležité, aby tyto symboly našich životů zůstaly neposkvrněny? A ihned mi bylo jasné: Protože jsme naše mládí prožili během bolestných let druhé světové války, podrobeni Hitlerovu diktátu, kdy naše životy a naděje na naše přežití znamenaly současně i naději na přežití celého našeho národa. Možnosti byly jen dvě: přežití nebo zánik. A náš národ přežil tu noční můru německé okupace a já s ním.

Zde, před sochou sv. Václava na Václavském náměstí, jsem si po válce v roce 1945 uvědomovala svůj pocit štěstí a nadšení nad skutečností, že naše národní poklady přežily válku v plné své kráse a po tváři mi začaly stékat slzy štěstí!

Není lidská přirozenost zvláštní, že v okamžicích vrcholného štěstí začneme plakat? Když jsme naplněni šťastnými pocity a uvědomujeme si rozsah požehnání, které nám šťastný osud dopřál, teprve tehdy nás ohromí jejich velikost a donutí nás k slzám. Ale kdo může beze zbytku odpovědět na takovou otázku?

Nebyla jsem sama před sv. Václavem – skupiny mladých mužů a žen postávaly kolem. Socha stojí na podstavci a vede k ní několik mohutných schodů. Někteří mladí lidé seděli na schodech a věnovali se konzumování jídla, které si s sebou přinesli. Vyhřívali se na slunci, které dnes svítilo celý den. Měla jsem chuť se jich zeptat: „Uvědomujete si jaké je to pro vás požehnání, že můžete být denními hosty těchto nádherných míst?“ Ze spokojených výrazů jejich obličejů jsem mohla lehce uhádnout, že se cítí u sv. Václava jako doma. Jako doma u otce nebo matky. Ale nebylo by správné abych se takhle vyjadřovala na veřejnosti. Lidé by si mohli myslet, že to nemám v hlavě v pořádku.

Praha byla a stále bude náš citový domov, domov všech pražských lidiček, Čechů. A nezáleží na tom, zda-li žijí v Praze nebo jsou roztroušeni do všech koutů světa! Čím víc těžkostí, boje za přežití, jsme v cizině měli, tím víc oceňujeme krásu naší vlasti a tím těsnější je naše pouto k ní.

Mnoho občanů bývalého Československa, když ještě žili mnoho let pod často nemilosrdném komunistickém režimu, si někdy jen přejí nebo i plánují útěk kamsi do svobodného světa. Buď nemohli?, ale asi přemýšleli jaké by to bylo, kdyby to byli udělali.

A proto jsem napsala svůj příběh – abych vám ukázala jak to opravdu je, když vstoupíte do širo-širého světa.

Jiřina Teyrovská, nyní již dlouhá léta v Kalifornii

Na fotce Jiřinka s dcerou Helenkou

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012