Věčně mladá, věčně krásná - Secese

Martina Fialková 11 2013 Kultura česky

Vitální umění 1900 v Obecním domě v Praze

Stoupám po schodišti v Obecním domě a nechávám na sebe působit jemnou a přesto velkolepou krásu jeho výzdoby, všech detailů interiéru budovy, která je sama o sobě klenotem secesního stylu. Magnetem, který k sobě přitahuje nejen statisíce návštěvníků z celého světa ročně, aby si prohlédli budovu samotnou. Prostředí této památky je přímo stvořené pro výstavy, jako je ta současná, připravená z toho nejcennějšího ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Bude zde k vidění až do konce roku 2015.


Budovu Uměleckoprůmyslového musea čeká v krátkém čase uzavření a dlouhodobá rekonstrukce. Instituce však musí pracovat dál a proto využívá vhodných možností v jiných objektech. V prostorných výstavních sálech Obecního domu se představuje unikátní kolekce, zachycující umění a životní styl období závěru 19. a samého počátku 20. století.  Zdaleka nejde jen o známé plakáty, které se staly nositeli nových ideálů a myšlenek oné doby.  Setkáme se zde s nábytkem, jehož podobu – a tím i styl bydlení – secese výrazně ovlivnila, s módou té doby, s obdivuhodnými  výrobky ze skla i keramiky i s dalšími domácími předměty. Celá expozice působí na návštěvníka kouzlem fantazie umělců doby, jež začala provozovat sport, osvobozovat ženu od šněrovačky i jejího podřízeného postavení, věnovala se mystice či okultismu, ale i mnohým novým seriózním vědám a nacházela inspiraci v přírodě. Secesní styl  s důrazem na  ušlechtilost a krásu, jehož symbolem se stalo „jaro“ a „mládí“, se tak stal odpovědí  na rychlou industrializaci se všemi jejími negativními důsledky. Výstava představuje práce věhlasných umělců, jako byli  Henri Toulouse-Lautrec, Alfons Mucha nebo Gustav Klimt, nábytkové umění zastupují návrháři a architekti jako Louis Majorelle, Leopold Bauer či Jan Kotěra, cennou muzejní sbírku skla reprezentují práce proslulých firem Lötz, Tiffany, Daum a Gallé.

 

Požitek z bydlení

Móda secese zasáhla všude – i v bydlení. České interiérové umění se ve velkém představilo na Světové výstavě v Paříži v roce 1990 pod vedením Jana Kotěry, profesora Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Zakladatel moderní architektury u nás i jeho následovníci se věnovali intenzivně nejen návrhům staveb, ale i bytovému designu. Prosadily se v něm jednoduché a velmi elegantní tvary nábytku, zdobeného často přírodními motivy.  V kurzu jsou ohýbané židle thonetky, se zvyšováním nároků na bydlení se nábytek začíná vyrábět i sériově.  Pro náročné zákazníky však navrhuje exkluzivní a jedinečný soubor nábytku, který můžeme obdivovat na výstavě, například i architekt Josef Gočár. Do bytu ale patří i různé elegantní doplňky – sošky ze slitin cínu, z bronzu či mosazi.  Jednu takovou, v podobě krásné, štíhlé ženy v řasném šatu, kterou ovíjí tělo hada, nesoucího hodiny, mám po svém dědečkovi.  Podobné nalézám na výstavě a dozvídám se, že šlo většinou o import z Německa.  Nacházím tu i originál úžasného kávového servisu, navrženého architektem Pavlem Janákem, jehož repliky se tak dobře (a draze) prodávají, a jaký bych, kdybych někdy byla bohatá, také chtěla mít.  Jsou tu i svícny, příbory, mísy na ovoce, lampy či zrcadla, v nichž se všechna ta krása odráží…

 

Móda je také uměním

Lahůdkou na výstavě je móda. Přelom 19. a 20. století přinesl nejen záplavu krajek, ale ženám i pomalé osvobozování se od nepohodlných a zdraví škodlivých korzetů. Ve vitrínách, doplněné zdobnými hřebínky či ručními zrcátky, na nichž je rovněž patrný secesní  design, zaujmou precizně vypracované rozkošné kousky ženského prádla – košilky, podvazky, denní i noční kabátky. Na figurínách obdivujeme pak množství modelů pánského i dámského ošacení pro nejrůznější příležitosti, ze salonů pražských, vídeňských, ale i pařížských. Dozvídáme se, že v této době vzniká ve Francii styl „haute couture“ , tedy vysokého šití, a konají se první módní přehlídky. Období těsně před opuštěním korzetu přináší elegantní esovitou linii ženské módy, která kopíruje vlnitý pohyb secesního ornamentu a objevuje se na všech proslulých plakátech a obrazech žen té doby.

Vitrína s dobovým oblečením skýtá úžasné kousky: dámské letní  šaty určené k nošení do zahrady, elegantní pánskou módu doplněnou dalšími proprietami, jako jsou zdobená pouzdra na zápalky či cigarety, kapesní hodiny s ornamenty na plášti. Dámskou pelerínu, kterou by si mnohá z nás ihned oblékla – nadčasovým střihem i materiálem by předčila většinu dnešní nabídky.  Nepřekonatelný komplet, který tvoří dámské šaty z pražského (či vídeňského?) salonu, doplněné bílým slunečníkem a rukavičkami (české výroby), kloboučkem z Paříže a šněrovacími letními botkami z bílé, přejemné kozinky (dílo českého ševce).  A všude krajky!

Za dveřmi jsou však i reformy …Období secese pomalu uvolňuje zaběhaný řád – touha po zjednodušení společenských pravidel, větší účelnost a pohodlí, propagace zdravějšího životního stylu v souladu s přírodou, to vše přináší tzv. reformní styl, který do Evropy míří z USA, Anglie, ale projevuje se už i v Německu. Rozvoj a propagace sportu – a to i pro ženy (!) přináší požadavky na pohodlnější oblečení, a to je již zmíněný konec korzetu a nástup podprsenek a volných, nesešněrovaných, takzvaných „reformních“  šatů, opět často zdobených secesními prvky.

 

Kronika secese ve filmu

Návštěvník má možnost podívat se i na krátké filmové záběry z oné doby. Jejich kvalita je nevalná, film byl v samém počátku, ale historická hodnota nevyčíslitelná.  A tak v týchž vycházkových šatech, které vidíme ve vitrínách, spatříme i tehdejší Pražany krátce po roce 1900 procházet se po Václavském náměstí či po nábřeží Vltavy. Nahlédneme do dnešní Nerudovy ulice, tehdy ještě Ostruhové, kudy od r. 1908 jezdila vůbec první autobusová linka v českých zemích. A můžeme si zopakovat i historické okamžiky císařovy „procházky“ v Praze, tedy otevření  nového Mostu Františka Josefa I za jeho přítomnosti , jak je zachytila filmová kamera v roce 1901. (Po zveřejnění fotografie s titulkem „Procházka po mostě“ v novinách se císaři v Čechách začalo přezdívat  „starej Procházka“).

 

Femme fatale

To je část výstavy, představující umělecká zpodobnění  známých hereček, operních, ale i kabaretních zpěvaček, do nichž se promítaly skryté či zjevné erotické představy.  A tak proslulé plakáty Alfonse Muchy, představující v různých divadelních rolích slavnou Sarah Bernhartovou můžeme porovnat s tvorbou Toulouse Lautreca. Patří sem ale i rané dílo fotografa Františka Drtikola, jeho jedinečné akty.  Umělci s oblibou ztvárňují mystické či biblické postavy žen (Salomé), v nichž se projevuje postupné osvobozování ženy a vzestup její nezávislosti. A tak kromě vídeňské módy či dobré kávy na secesních plakátech propagují krásné ženy i sport, automobily Laurin a Klement či produkci Ottova nakladatelství.

To už jsme v sekci výstavy Plakát a žena v reklamě, kde se seznámíme s tvorbou reklamních plakátů jako uměleckého díla. Plakát té doby je svědkem životního stylu. Zaujme tu třeba reklama na „teatrofon“, zařízení , které do měšťanských salonů, kde se shromáždili hosté, přenášelo telefonicky do sluchátek představení  přímo z divadla.

 

Umělecké spolky a pohyb duše

Období, které přineslo velký nárůst pravidelných výstav a vznik nových výstavních síní, vyvolalo také rozmach uměleckých spolků a časopisů. Potřeba sdílení informací jejich prostřednictvím formovala i charakter každého titulu, jeho umělecký a vizuální styl, který byl spojován s obsahem, a který vytvářeli konkrétní výtvarníci, ilustrátoři, grafici i typografové.  Zprostředkovateli nových podnětů v umění se u nás stal například časopis Volné směry či spolek Mánes, obojí výstava dokumentuje ukázkami. Grafická úprava tiskovin i knih nabývá na důležitosti, to se projevuje i v návrzích ornamentů, tolik typických pro secesi. Obdivovat můžeme práce Vojtěcha Preissiga, odlišné od slavných Muchových, více geometrizující.

Umění i společnost hledají lidskou duši. Zajímají se o její stavy, vzrušují je okultní jevy, mystika.  Snad nejslavnější Otčenáš – Alfonsem Muchou ilustrovaná modlitba jako úžasné umělecké dílo, jehož několik listů je zde vystaveno, jsou toho důkazem. Podobně jako mystické Bílkovy nebo Šalounovy plastiky či raná tvorba Josefa Váchala.

Výstava představuje i množství nádherných ukázek českého i německého sklářství, v němž našel secesní styl nové, fantastické možnosti tvarů, barev i technik. Všechna vystavená umělecká díla, nábytek i další exponáty navozují atmosférou okouzlení životem, přírodou a mládím – i proto bude secese věčně mladá a přitažlivá pro mnoho dalších generací.

K výstavě Secese – Vitální umění 1900, vychází výpravný katalog. Návštěvníkům jsou k dispozici tablety se samoobslužným programem, přinášejícím další informace o vybraných exponátech, jejich tvůrcích a o dobovém kontextu.

 

Martina Fialková

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012