VĚSTNÍK SOKOL SYDNEY

Bořek Šindler, Austrálie 11 2013 Knihy česky

Již před patnácti lety, když jsem do Austrálie letěla, vítal mne Věstník laskavými slovy ing. Jaroslava Zahrádky, který už na nás několik let kouká z nebeských výšin (jestli se mu chce koukat dolů). Jeho práci převzali Petr a Eva Čermákovi, kteří jsou ke mně stejně laskaví jako byl Jarda a dělají úžasnou a nikdy nedoceněnou práci (jako dlouholetá vydavatelka a šéfredaktorka časopisu to vím zcela přesně)…

Věstník má velmi dobrou úroveň, má své věrné čtenáře a take dobré autory. Snad se ostatní neurazí, když napíši, že ten nejlepší z nejlepších je Bořek Šindler. Jeho nedostižné hodnocení, úvahy či povídačky o češtině jsou vskutku excelentní. A teď pochválil i moji opožděnou knížku…

Díky Bořku, díky Věstníku!

 

MEZI NAŠIMI V KLOKÁNII

Recenze knihy Evy Střížovské

Bořek Šindler

 

V téhle knížce najdete i bez delšího hledání absolutně všechno. Všechno o nás, o sobě, o české Austrálii, co tu kde máme a nemáme. Bažíte snad po informaci o he­reckém obsazení premiéry Jiráskovy „Vojnarky“ hrané českým divadelním ensem­blem v sydneyském Maccabean Hallu sedmého března roku 1953? Chcete se dově­dět, vy netrpělivci, kdo byl profesorem chemie na brněnském gymnasiu během války navštěvovaném Stanislavem Brzobohatým, alias Bertonem, a zároveň i prostu­dovat pohnuté curriculum jeho vitae? Nebo byste se raději zúčastnili české „party“ v Ústřicové zátoce v Sydney za stolem Jardy a Helenky Zahrádkových ve veselé společnosti australských Čížků s kytarou v ruce a zpěvem a úsměvy na rtech? Pono­říte se s paní redaktorkou Evou do laskajících vln Bondi pláže; nebo byste třeba raději okusili mírnější vlnky balmoralské pláže, a pak si poslechli upokojivou výzvu šoférovi auta v nezfalšované australské češtině „keep couving“, nabádající jej k vy­hnutí se hrozícího karambolu? Nuže, milí zlatí, již nijak neprodlévejte ani neleňte o poznáníčko déle, neotálejte zbytečně a opatřete si Evin australský slovník naučný jí samotnou jen skromně pojmenovaný „Mezi našimi v Klokánii“! Pak teprve leňte, až pak si dejte kýžený pohov, ba i pohovů několik, dolejte si Becherovky a vnořte se v plném pohodlí do četby té nádhery všech nádher.

 

Nuže vězte, poslouchejte kapinku a potom i pilně rozjímejte.Člověk, tedy jako jeden z oněch našinců, může klidně a v míru přežívat v Klokánii utopen ve změti pravo­úhlých tříd a ulic pyšného Melbournu, nebo mezi pahorkatinami nezvedené a nepři­česané Sydney třeba i déle než půl století, nebo mohl třeba kdysi být i někdejším dychtivým odběratelem a horlivým čtenářem vševědného Váňova Hlasu domova, a přesto si vůbec nikdy neuvědomil, co všechno by se případně mohlo dít na farmě plukovníka Františka Nového stopadesát kilometrů severně od jihoaustralské Adelai­dy – a to i přesto, že majitel oné farmy za války bojoval v Libyi proti Afrikakorpsu. Právě tak jako queenslandský Čech sídlící v okolí Brisbane nebo na vlídném Sunshine Coastu nemá obvykle jakékoli ponětí o činnostech svých krajanů usedlých kolem Fremantlu nebo roztroušených po široširé Západní Austrálii, byť i trávil většinu svého života na území pátého světadílu. Austrálie je skutečně obrovitá, a lze se v ní ztratit, či na léta prostě vytratit, zmizet z dohledu. Toto kriterium ovšem nijak neplatilo na čile pohyblivou redaktorku z Prahy Evy Střížovskou – ta se prostě jednoho jasného australského dne vynořila z letadla v Sydney, během několika měsí­ců pak svižně zbrázdila kde co od Brisbane a Perthu po Tasmánii, a dnes je tudíž schopna servírovat nám usazencům v tomto rozsáhlém dílu světa všechno rovnou a na talíři v jednom jediném svazku. Svazku to hutném, neopomeňme hned zdů­raznit… Nevynechala ani tu Canberru. Eva byla všude, vším tu prošla, všechno zde po žurnalisticku důkladně vymetla, všude se ukázala, vše bylo ukázáno i jí, takže teď má látky na několik knih habaděj. Najdeme snímek velmi početné skupiny sydneyských výtvarníků. Najdeme herečky Dášu Bláhovou i Evu Sitteovou v jejich plné parádě, najdeme režizérku Kateřinu Ivákovou. Směje se na nás z jednoho sním­ku i Jana Háberová, a na jiném zachytneme i vlídné pousmání herce Jiřího Kačera, dnes už také v Pánu… Najdeme reportáž o nejjižnější české restauraci světa na Tasmánii s honosným jménem Café Rose, kromě zápisu i o jiných exotických divech tasmánského ostrova, mezi něž Eva zařadila i velkosýrárnu Milana Vyhnálka – a to byl skutečně div divoucí, ten jeho tasmánský velkopodnik! Milan Vyhnálek pak trávil poslední léta života doma v Čechách, a naše milá Evička mu pak byla i na pohřbu, jakoby v našem zastoupení…

 

Nevíte-li, že tu v Sydney mírumilovně koexistují dvě Evy Čermákové, a pokud jste jen brali na vědomí tu slovenskou Evu, jejímž radostným údělem je být ženuškou Petra Čermáka, právně vyškoleného, všeobecně vzdělaného a nenahraditelného pokladníka a sokolského faktóta, vězte, že se tu mezi námi čilounce pohybuje již drahná léta rovněž i Eva Čermáková ražení eminentně českého. U této české Evy Čermákové našla pohostinné přístřeší Pražanka Eva Střížovská za svého návratu do Sydney z jinoaustralských toulek. Během návštěvy v Adelaidě se naše tehdejší poutnice seznámila dokonce i s proslulou učitelkou tance Zorou Šemberovou, a objevila tam, kromě tehdy adelaidských Kovaříčků a jiných českých tamníků, i spisovatelku Dag­mar Balcarovou.

 

Všechno se to čte jedním dechem, má to šmrnc, má to šmrnců hned několik, a dá se to ergo kladívko přímo hltat. Ba i hledat se tam a nacházet se tam. Paní redaktorka chytře a s prozíravostí jí zřejmě vrozenou nevynechala ani jedinkou zdejší českou vešku. Kdybych si nebyl předobře vědom Eviny průzračné nevinnosti, mohl bych si třeba dovolit podezřívat ji a zpochybňovat, odkud ona nabírala ty drobnůstky z dobrodružného života takového otrlého sběratele pohlavních zákusů a pokusů jakými slyne či slynul náš sydneyský Jan Domabyl, zcela mimo pečlivé pročtení jeho literárního díla Sexcollector – Sběratel sexu. Eva Střížovská, chtějíc nevynechat tady o nás vůbec brabec absolutně nic, uvedla prostě na svou literární scénu i Jana Domabyla. Tak a nejinak to zajisté i bylo, a už je o šmrnc navíc! Eva Střížovská na magnetu českého upíra z King’s Crossu… Jak tak ale člověk tou Evinou knihou listuje a pročítá ji, u některých stránek i zesmutní. Jak by nezesmutněl. Dívá se na něho Jarda Zahrádka, dnes už po několik let v Pánu. Jenda Jirásek se ženou Blan­kou, canberský herec Jiří Kačer – kdysi veselost sama. Vojáci Nedvěd a Novák, samo­zřejmě Vlasta Vlažná, a mnoho dalších tváří již dávno nehybných – a v to nepočítám tváře na severu, jihu a na západě naší rozlehlé země. Eva Střížovská je všechny za své návštěvy zde kdysi poznala, a od té doby už uplynula hezká řádečka let… Vždyť ona tu mezi námi brouzdala již v devadesátých letech, a od těch dob uplynulo hodně a hodně vody. Ba i některá manželství se rozkmotřila – dnes už by společná domác­nost Kovaříčků svojí tehdejší hostinnou pohodou Evu neoslnila… Na druhé straně by se i při nějaké své dnešní návštěvě redaktorka Eva nepochybně přesvědčila, že manželství Pepy a Marcely Čechových slaví další a další trumfy přímo ocelové, a ne-li dokonce diamantové jednoty nezlomnosti. Z našich dvou sydneyských Černých by objevila jen osmadevadesátiletého nezmara Raye, an je houževnatě pohroužen ve svém knižním království do indexování neutuchajícího přílivu stovek nových exem­plářů. Toho druhého, toho Miloše, na jejím snímku ještě plného úsměvu, toho by už mezi námi nenašla… Ani by už neshlédla přívětivou a nevtíravou tvář Jaromíra Rutara, jednoho ze zakladatelů Country Clubu v Sydney, na něhož si vzpomíná jako na nevšední sydneyskou osobnost. Vzpomíná jak na rozhovory s ním v Country Clubu, ještě tehdy za vedení pana Hanouska, tak na debaty s mno­ha krajany v našem sokolském Národním domě ve French’s Forest v Sydney, za její návštěvy ještě vesele šveholícím životním elánem. V paměti ji zřejmě utkvěly i krásné vzpomínky na manžele Reichovy, a Janě Reichové věnovala autorka hezkých pár odstavců, i jako Jane „Rich“. Před zrakem čtenáře se míhají postavy manželů Vlaž­ných, Petra Vítka, básnířky Hany Gerzaničové, Vladimíra Špačka, Vojty Cíny a celé dlouhé řady dalších postav – a jen neznalost místních poměrů mi nedovoluje dotknout se těch všech ostatních v jiných státech, s nimiž Eva vešla do živého styku, a na něž ve své knize s radostí vzpomíná.

 

Eva Střížovská už toho zbrouzdala ažaž, a napsala o tom to a napsala ono. Leč nás v Austrálii si Eva nechala nakonec. Howdy Texasané nás předešli v jejím pořadí o nějakých těch dobrých sto mil. Jsme na to už ale konečně zvyklí. Ono je to sem z podřípských plání pohříchu dost daleko. Doma v republice se o nás ví maloučko, ba ještě méně… Známe to. Ale píše o nás Evička hezky, to jako nic, za to jí budiž všechna čest, a pěkně píše i o Austrálii jako takové. Jednu z úvodních kapitol nazvanou „Nejkrásnější ozdravovna na světě“ uvozuje větou: „Hned z letiště jsem byla odvezena do ráje.“ Že bychom tu měli ráj, to snad ta Eva přece jenom kapku přehání. Možná ale, že má spíše na mysli domácnost a pozornosti manželů Kabrielových, kde byla tehdy hned pohoštěna „báječnou večeří“. Ať už to ale vezmeme z konce toho nebo z konce jiného, píše ta paní redaktorka o nás i o té naší Austrálii moc a moc hezounky, a zdá se, že ani v jediné větičce nešlápla vedle. Už jistě i proto, že ona je jakousi přirozenou tmeličkou, tmelenkou od přírody, a dovede stmelit i to zdánlivě nestmelitelné. Jen uvažte, ona stmelila naši milou Boženku Šamánkovou s divotvory tak otrlého borce v podobě Domabyla, a nic, ticho po pěšině. Umět tmelit, to je holt dar boží, to se v apatyce nekoupí. A těch snímků! Těch záběrů tu i onde! Když se člověk laská pohledem na tři generace Šťastných ženušek, babičky, matky a dcery, uvědomuje si, že setkání se Šťastnými musilo asi být jedním z nejšťastnějších zapovídání si naší milé návštěvnice. Jen mít víc toho místa – ono je nás v té Evině knize jako maku – a koho vybrat, koho nevybrat. Nebo to vybírat podle kopretinového klíče „má mě ráda nemá mě ráda“? Dobře vím, že křižován já budu, a to si už dnes píšu.

 

Tato vzácná kniha paní redaktorky Střížovské se asi věru nikdy nestane evergreenem četby domácích Čechů. Domácí Češi, jak dobře víme, jsou domácí Češi. Češi, to ano, to oni ti Češi Čechy jsou, to nic, ale je to druh výlučně domácího chovu toho našeho podřipského kmene… Kampak bysme hele přišli tak ňák se moc zajímat vo život svejch zahraničních rodáků, že jó. Jakýpak rodáci, helejte. Dejte nám tu svatej pokoj s rodákama. Proč se tam vůbec do pytle tenkrát tak fest štrachali? My sami sme do žádný takový tramtárie nikdy nepospíchali, a kór už né tam někam moc dólu pod rovník, tak có, né? …Eva Střížovská nicméně tou svojí Klokánií uhodila exilový hřebíček na hlavičku, a trefila se. Trefila se do toho nejčernějšího černa. A když se ženská strefí, tak – jak dobře známe - tak se jí to obyčejně safraportsky povede – a ta Střížovská je ženská jen což a povedlo se jí to! Na převýbornou se jí to povedlo! Pozdě, ale přece. My australští Češi tu teď máme, co nám ještě nikdo nikdy dříve nevěnoval, a historikové českého života v zahraničí budou jednou mít kam sáhnout. Ona nám ta Eva šikovně dovedla nastavit zrcadlo, ale nastavila to zrcadlo tak chytře a zručně, že se vlk nažral a koza zůstala celičká. Věřte mi to… Neleňte ani tu vteřinku, obohaťte si knihovnu v cuku letu - a čert vem’ internet!

 

Knížku lze objednat na cesky-dialog*seznam cz, nebo na strizovska* seznam.cz,

Event.. poštou na: Český kalendář, Sokolovská 179, 190 00 Praha 9,CZ

a zaplatit 15 AUD i s poštovným na:

Ruzickajana°yahoo.com.au

Acc.no: 45689, bank BSB 704189 (Coastline credit), tel. 612 65667728

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012