Moje socha Svobody je postavená z kraslic…

Rozhovor s Danielou Mahoney

Sedíme v kuchyni české školy T. G. Masaryka v Chicagu. Vše voní jablky, protože se tu zrovna vaří přesnídávka pro děti ke svačině. Daniela oblečená v chodském kroji vyfukuje šedesát vajec a tímto se chystá na zítřejší dílnu s dospělými zájemci o českou lidovou tvořivost. Za sebou máme kreativní den s dětmi české školy. Všude kolem nás leží balíky se slámou, moukou a kořením, které dorazily jako Danielin předvoj a dávaly tušit, že se zde bude odehrávat něco mimořádného. V troubě se pečou ozdoby z těsta, které nás dnes Daniela naučila vyrábět. A jak se na stole vrší vyfouklé skořápky a přibývá žloutků, povídáme si nejen o vaječném umění.

Kdy a jak začal Tvůj zájem o lidovou tvorbu?

V roce 1980 jsme s maminkou utekly z Prahy do Mnichova a později jsme se usadily ve Wuppertalu v Německu. Ve Frankfurtu jsem se pak během automobilového veletrhu seznámila se svým budoucím manželem, na jehož pozvání jsem na den přesně, akorát před 31 lety, přijela do Spojených států, to jsem se ještě jmenovala Šípková.  V roce 1983 jsem začala malovat vajíčka, protože se mi stýskalo po lidových tradicích mé země a cítila jsem potřebu vlastní profilace. Celý život žiji v oregonském Portlandu. Když jsem přijela do Ameriky, připadala jsem si trochu osaměle a odtržení od české komunity ve mně vyvolalo touhu po vlastní profilaci, touhu vyjádřit nějak sama sebe, a tak jsem začala plést, háčkovat a postupně jsem přešla na kraslice.

Zabýváš se hlavně českým odkazem předků nebo jsi šířila evropskou lidovou kulturu obecně?

Nejprve jsem se začala zabývat zdobením vajíček voskovou technikou a pomůcky jsem si zakoupila od ukrajinské společnosti v Minneapolis, Minnesota. Zezačátku jsem používala i jejich knihy, a tudíž jsem se zaměřovala i na vzory, které byly původně z území Ukrajiny a východního Slovenska. Takže se poměrně dobře orientuji  v evropském folkloru obecně.

Čím vším kromě dekorace vajíček se zabýváš?

Původně jsem se koncentrovala jenom na zdobení vajíček a jejich prodej. Později jsem začala vyučovat veřejnost, jak malovat vajíčka voskem. Ve státech Oregon a Washington jsem vytvořila dokonce i programy pro školy. Později jsem přidala výrobu slaměných předmětů, jakožto i dekorací z těsta, tradiční vystřihovánky z barevného papíru a další. Moje úsilí o uchování lidových tradic vyvrcholilo vydáním několika knih, které jsou v angličtině i v češtině, zaměřují se na české a slovenské lidové kroje. Vydala jsem také několik pracovních sešitů k tematice lidových krojů, tradicí a zvyků.

A pár knih dostala taky Masarykova škola, děkujeme. Povíš nám něco o svém programu Teach The Teachers?

Zjistila jsem, že kdo dává, ten také dostává. Aby si ode mě lidi mé výrobky kupovali, musím jim je nejprve představit. A nikdo neocení krásně nazdobené vajíčko, pokud si ho předtím nezkusil vyrobit sám. A tak je to se vším. Rozhodla jsem se tedy nebýt sobecká a objíždím Ameriku s tímto programem Teach The Teachers. Snažím se naučit pedagogy nejen českých škol to, čím se já sama zabývám.

Chicago je důkazem, že nepůsobíš jen ve státě Oregon. Kam všude Tě tvá záliba zavedla a kde se Ti líbí nejvíc?

Navštívila jsem mnohokrát Iowu, Nebrasku,  Illinois, Texas, New York, Oregon, Washington, Kalifornii a mnoho dalších míst. Chicago mám asi nejradši. Jsem nadšená, že vidím, jak je místní obec aktivní v uchovávání českého jazyka a kulturních zvyklostí všeobecně. Potěšilo mě, jak jsem byla přivítána vaší školou s otevřenou náruční a jak byli někteří rodiče potěšeni, že se jejich děti učí něčemu, co uměly jejich babičky, ale oni sami už to doma nedělají. Myslím si, že to je obecně velký trend české komunity v USA, že tu chybí ty české babičky, které jsou za oceánem, rodiče nemají čas děti učit tradiční věci. Netušila jsem, že můj příběh lidi zaujme natolik, dokonce jsem byla požádána největším českým a slovenským muzeem ve Spojených státech, tedy National Czech & Slovak Museum and Library v Cedar Rapids, abych se podílela na jejich projektu orální historie. V angličtině jsme nahráli mé vzpomínky, které jsou dnes k dispozici on-line.

Spočítala sis někdy, kolik vajíček prošlo Tvýma rukama?

Počítala jsem to, vychází to na 3000 vajec za rok (10 denně po 300 dnů v roce), čili za posledních 31 let jsem namalovala v průměru asi 3000 vajec za rok, tedy celkem přes 90 000 vajec. Když by se tato vajíčka poskládala do kartonů po tuctu, a tyto krabičky by se postavily jedna na druhou, tak by vytvořily moji sochu Svobody, která by byla 11krát vyšší, než socha Svobody v New Yorku. A víš, že myslím, že ten symbol svobody v tom mám obsažený taky. Ačkoliv nežiji ve státě, kde jsem se narodila, jsem zde svobodná a mohu se zabývat tím, co mám ráda. Moje socha Svobody je postavená z kraslic a moje svoboda na kraslicích taky stojí. Ale vajíčka mi teď v Oregonu vyfukuje kompresor.

Směje se Daniela při pohledu na nepořádek na stole a na hromadu vejdunků.

Informace o Daniele Mahoney:

http://www.ncsml.org/Oral-History/All-Interviews/20130717/312/Mahoney-Daniela.aspx

http://www.danielam.com/

Klára Moldová