Rozhovor s Jaroslavem Andělem

DOX - původně stará holešovická továrna, dnes moderní galerie se zajímavým architektonickým řešením, se stala za pět let existence nejen prostorem, kde se představují zvučná jména, ovlivňující směr výtvarného umění a designu posledních desetiletí a současnosti. Jde tu o víc, protože umění vždy reaguje na dobu, v níž vzniká – a ovšem i na dobu minulou a zajímá je i budoucnost. Zakladatelé DOXu to vědí, a proto v jeho prostorách iniciují tematické výstavy a celospolečenské diskuse, které vedou dialog s veřejností. Právě probíhající výstava klade návštěvníkům otázku Kde domov můj? Jejím kurátorem, jakož i mnoha předchozích, je PhDr. Jaroslav Anděl, umělecký ředitel DOXu. Proto se ptám i jeho:

Výstav s celospolečenskou tematikou už DOX uspořádal celou řadu. Ale jak jste dospěli k této?

Bezprostředním důvodem byla reakce na poslední, prezidentské volby. Ty ukázaly, jaký je zmatek v  základních pojmech: lidé si je pletou a politici toho využívají i zneužívají.  A další důvod bylo navázání na princip otevřené výzvy. Tento výstavní formát navázal na náš loňský Salon malby, i nyní jsme vyhlásili veřejnou výzvu a se svým dílem se mohl přihlásit každý.

Z jaké věkové kategorie umělců byl asi největší zájem?

Většinou jde o mladší ročníky. Odráží se to od zájmu o současné umění a od spektra našich návštěvníků. Výzva byla vyhlášena v létě a na tu dobu byla účast velmi vysoká, kolem 400 autorů s více než 1 300 pracemi. To nás potěšilo.

Kde je doma pro vás osobně? Máte tuto otázku ujasněnou sám pro sebe, vzhledem k tomu že pobýváte jak v USA, tak v České republice?

Na to bych odpověděl s odkazem na jedno z hlavních poselství této výstavy. Domov je pojem o několika významových vrstvách, který lze přirovnat k cibuli. Těmi vrstvami je osobní historie, jak se postupně rozvíjela – místo, kde jsme se narodili, vyrůstali, a jak dospíváme a poznáváme svět, nabalují se postupně další vrstvy. Domov je místo, které může mít více rozměrů, může to být dům se zahradou, ale také město, kraj nebo celá země. Někdy se ale stává, že pojem domova nebo v širším smyslu domoviny je ideologií státu vysloveně zneužíván, ztotožňuje se s pojmem národ nebo stát, a to může být nebezpečné.

Tím, že jsem žil a zčásti stále žiji v New Yorku, ve Spojených státech, neznamená pro mne domov jeden pojem.

Je tedy možné mít víc domovů?

Určitě, je to věc také individuální volby, identifikace, životního příběhu. Osudy mohou být velmi různé – například u lidí, kteří emigrovali a nyní se někteří z nich vracejí, někteří zůstávají. Až po ty, kteří se nemohou rozhodnout a neustále pendlují mezi oběma zeměmi.

V nejužším smyslu je domovem rodina, ale dál je něco, co nazýváme pojmem „širší domov“ nebo „sdílený“ domov, a to už není soukromá záležitost.  Širším domovem může být třeba i profesní komunita, nebo komunita lidí v místě bydliště, která sdílí společný prostor, ale může to být ještě širší pojem.

Domov je pojem, vyjadřující soukromí. Ale výstava z něj dělá veřejné téma. O co tedy jde? Vytáhnout lidi z ulity, do které se doma uzavírají?

Určitě. Výstava reaguje na nedobrou společenskou situaci.  Současné sociologické průzkumy ukazují, že se lidé po počátečním nadšení v 90. letech znovu začínají stahovat do svého soukromí, do svých domů, na své chaty. Jsou znechuceni politikou a stavem ve společnosti, a myslí si, že tomu takto uniknou. Ale není to pravda, uniknout nemůžete, ani ten nejužší privátní domov nelze izolovat od okolí. Jste závislí na kvalitě vzduchu, vody, na dopravě, na všem, co váš domov obklopuje, a kvalita toho je závislá na stavu společnosti. Lidé se proto musí naučit starat se o své okolí, protože budou-li od toho utíkat, svět  pro ně a pro jejich děti bude horší a horší.

Co to je a jak funguje aplikace „Zlepšujeme místa“, která běží zároveň s výstavou, a kterou je možné najít na webové stránce Kdedomovmuj.dox.cz ?

Výstava Kde domov můj je součástí širšího projektu, který se uskutečňuje po celé republice. Tato aplikace mapuje iniciativy a projekty, které kultivují veřejný prostor. Protože řada těch projektů se dá využít i jinde, snažíme o to, aby všichni, kdo se na nějakém zlepšování prostoru podílejí, o sobě vzájemně věděli a aby se o nich dozvěděla i nejširší veřejnost. V tuto dobu je do aplikace „Zlepšujeme místa“ zapojeno něco přes 40 projektů, ale může jich být mnohem víc.  Zde dost záleží na schopnosti využívat webové aplikace. Víme o řadě iniciativ v Praze – například smíchovský HUB – ale i mimo Prahu, na venkově a na malých městech, ale oni mnohdy navzájem o sobě nevědí. Spolupracujeme tedy v tomto s různými skupinami, které se zabývají podobnými projekty, a snažíme se je propojovat. Rozjet takový projekt stojí mnoho energie. Trochu zvláštní je skutečnost, že takového projektu se dosud nechopila nějaká občanská organizace, ale že jej iniciujeme zde v DOXu, který je soukromou kulturní institucí. Dodnes žádná veřejně přístupná databáze podobných veřejných iniciativ neexistuje.

Vystavují tu i zahraniční umělci. Liší se nějak jejich pojetí domova od pojetí našeho? Překvapilo mne například, jak si ve „Sboru stížností“, ve videoinstalaci, která je tu vystavená, Finové stěžují na úplně stejné věci ve společnosti, které vadí mně.

Téma domov je univerzální, je to základní charakteristika lidské existence. A v dnešní době je aktuální zejména v důsledku stále většího propojení světa, kterému se říká globalizace. To, co se děje na jednom jeho konci, může mít vliv na velmi vzdálené regiony. Role národního státu je dnes oslabená, ekonomika a technologie se rychle mění, vládne nejistota, lidé jsou neklidní a zmatení z krize. Jestliže domov je prvotně definován jako jistota a bezpečí, pak toto téma domov promlouvá na celém světě ke všem. Liší se asi trochu podle kultur, takže představa ve Skandinávii je trochu jiná než na jihu Evropy nebo někde v Asii, ale to hlavní je stejné. Ty nejzákladnější mechanismy, které fungují i mezi zvířaty, například pocit základní spravedlnosti, fungují i mezi lidmi na celém světě.

Už jsme mluvili o tom, že DOX jako soukromá instituce poněkud nahrazuje v těchto celospolečenských otázkách úlohu veřejnoprávních médií. Nebo ji přinejmenším výrazně doplňuje. Byl to váš záměr při zakládání DOXu nebo to spíše vyplynulo ze současné situace? Nechtěli jste se původně přeci jen víc věnovat pouze současnému výtvarnému umění?

Od začátku jsme věděli, že nechceme být jen typickým centrem současného umění, jakých je více, ale že budeme mít širší záběr.  Organizujeme nejen výstavy, ale i veřejné i odborné diskuse, konference.  Otevřeli jsme DOX v roce 2008, kdy začala celosvětová krize. Mezitím se stalo ve společnosti mnohé, na co jsme se snažili reagovat, a od toho se odvíjí naše činnost.

Které projekty byste za uplynulých 5 let existence DOXu jmenoval jako nejdůležitější? Které měly největší dopad?

Jedním z hlavních našich cílů je prezentovat umění v kontextu velkých trendů, které mění náš život.  To se děje právě na takovýchto tematických výstavách. Během let komunismu jsme byli odříznuti od světa, neprobíhala tu kulturní výměna.  Proto představujeme také významné mezinárodní postavy současného výtvarného umění. Kromě mnoha dalších jsme například uspořádali retrospektivní výstavy dvou významných umělců, Douglase Gordona a Krzysztofa Wodiczky, kteří zapůsobili na proměnu současného umění.

Douglas Gordon přispěl k proměně galerijního nebo muzejního prostředí, obrazně řečeno „bílou krychli proměnil v černý box“.  Do nedávna bylo umění v muzeích a galeriích prezentováno na bílých stěnách místností.  On začal využívat zatemněný galerijní prostor pro různé projekce, videoinstalace.

Druhá taková významná retrospektiva byla věnována Krzysztofu Wodiczkovi. Tento umělec polského původu byl první, kdo se ve světě začal věnovat velkoformátovým projekcím na veřejné budovy. Nedávno jsme zažili takový víkend plný světelných instalací v Praze, ale on byl na počátku tohoto dnes oblíbeného uměleckého žánru.

Další výstava, která měla nečekaně velký úspěch, byla výstava Luciferův efekt v roce 2011. Zabývala se tím, s jakou překvapivou snadností jsme schopni páchat zlo, jak lehké je člověka přimět k morálnímu selhání. Inspirovala ji stejnojmenná kniha amerického psychologa Philipa Zimbarda.

Kam DOX bude směřovat dál po pěti letech existence?

Snažíme se reagovat na svět kolem nás. Nevíme, co se bude dít příští rok, natož pak za pět let.  Ale jistě se budeme věnovat zásadním společenským tématům a rozšiřovat mezinárodní spolupráci.  Za uplynulých pět let jsme si už stačili vybudovat určité mezinárodní zázemí, spolupracujeme s prestižními organizacemi a naše projekty jsou stále ambicióznější. Proto doufám, že naše snažení bude mít u veřejnosti větší ohlas, a to i v tom mezinárodním měřítku.

Martina Fialková

(rozhovor vznikl původně pro Listy Prahy 1, ale téma se velmi hodí i do Českého dialogu, proto zveřejňujeme i zde)