Rozjímání nad knihou Mir. Sígla, „Co víme o smrti“

Blanka Kubešová 10 2013 Knihy česky

 

Trpím životem? Jak bych netrpěl?

Miluji život? Jak bych nemiloval.

Je v tom tedy rozpor? Ne, je v tom život sám.

Karel Čapek


Troufám si říct, že jsem dosud nečetla nic, co by se tomuto dílu mnohostranného autora, redaktora a publicisty Miroslava Sígla, někdejšího spoluzakladatele Obce spisovatelů a Syndikátu novinářů u nás, jen stínem podobalo. Neodvažuju se pomyslet, jak dlouho muselo autorovi trvat sebrat a roztřídit celý ten obrovský materiál týkající se věčné otázky stárnutí, umírání a smrti a doplnit jej tolika výtažky, údaji, odkazy a poznámkami.

V díle rozděleném časově od starověku přes období evropské renesance, humanismu a baroka až po osvícenství a naši dobu můžeme sledovat, jak se názory na smrt a posmrtné věci člověka měnily a vyvíjely, jak vypadaly třeba v žalmech, mešních modlitbách, co o nich soudily staroegyptské mravní nauky nebo jak se odrážely v různých náboženských směrech a filosofiích. Co říkají čínští myslitelé, co talmud nebo korán?

Láska v Bibli smiřuje a spojuje, je dobrotivá a trpělivá. „Boha žádný nikdy nespatřil, ale milujeme-li jedni druhé, Bůh v nás přebývá a láska jeho dokonalá jest“, píše se v ní.

*

„Když jsi přišel na svět, plakal jsi a všichni se radovali. Žij tak, aby všichni plakali, až je budeš opouštět“ vybízí filosof Konfucius, zakladatel první filosofické školy v Číně.

*

„Ten, kdo zabije nějakou bytost, jako by zničil svět. Ten, kdo nějakou bytost zachrání, jako by zachránil celý svět,“ píše se v talmudu.

*

Jaký rozdíl oproti koránu, v němž je džihád, tedy jakási svatá válka vyhlášená židům, křesťanům a nevěřícím, celoživotním závazkem muslimů.

„A když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí, a až jim způsobíte úplnou porážku, pevně je spoutejte.“

V zájmu spravedlnosti nutno dodat, že se i v Bibli najdou mnohá kontroverzní místa plná genocid a krutostí. Je třeba si uvědomit, v jakém prostředí, za jakých podmínek tyto texty vznikaly. A pak to hlavní: Těžko byste v dnešní době nalezli křesťana, který by se podle nich fanaticky a do písmene řídil.

 

Většina lidí odkládá myšlenku na smrt. Občas nás děsí, jindy ji přijímáme se zdánlivým klidem jako cosi nevyhnutelného, co musí potkat každého z nás, a zas jindy ji zaháníme s pocitem nenapravitelné ztráty. Z podvědomí se pak vynořuje otázka jak to, že tenhle nádherný svět mám opustit? Jak to, že přestanu vidět, slyšet, vnímat a cítit? A přestanu to vůbec? Nic se přece neztrácí, pouze přeměňuje. Ale jak to všechno má člověk unést a nepodlehnout úzkosti?

 

Vždycky mě v literatuře přitahovala těžká témata a osudy. Už coby velmi mladá čtenářka jsem ráda četla vážnou literaturu a bylo jen přirozenou výslednicí, že jsem se jí věnovala i později. Jsem přesvědčená, že těžké životní osudy vedou k uvědomění a zamyšlení nad sebou samým, nad tím, co bychom mohli nebo měli změnit. Možná se lekneme, jak jsme v tom či onem jednali stejně jako náš poznamenaný hrdina, ale i to nás povede k poznání a uvědomění si dobra či správné cesty. Přesto si teď se stínem rozmrzelosti říkám, Proč sis koupila právě tuhle knihu? Copak neslyšíš dennodenně zprávy o desítkách, stovkách mrtvých? Nestačí ti umírání, které vidíš neustále kolem sebe, je ti to snad málo? Co ti může ještě dát tohle téma, staré jako lidstvo samo, když nikdo nic neví, když se odtamtud ještě nikdo nevrátil? Smrt je smrt, co se v tak tlustém díle můžeš ještě dočíst nového?

 

Pak jsem otevřela knihu o 400 stranách a pocítila něco jako závan... obrys poznání. Ne snad poznání samé, jen jeho obrys podobný tomu, jaký na člověka dýchne, když třeba stane nad mrtvým tělem svého blízkého. Jen obrys, nic víc, ale i nad ním se až ztajil dech. Od té chvíle jsem už knihu nepustila z ruky. Četla jsem o pocitech lidí, kteří se na smrt pečlivě připravovali... a těch, kteří ji naopak z vědomí vytěsnili co nejdál. O lidech, kteří už pohlédli do tváře smrti.

O posledních myšlenkách, obrazech, světech, které se jim náhle otevřely. Jako by někdo roztáhl oponu, těžký závěs a oni nahlédli do míst, která by tu vždycky byla – a která se náhle ukázala v celé pravdě a nahotě. Jak na smrt pohlížejí teologové, jakou naději mají oni pro pozůstalé, jaká slova zazní nad otevřeným, syrovým hrobem? I na to se pokouší dát autor odpověď a předává slovo teologům, filosofům a lidem zasvěceným.

 

14. dalajláma k tomu ku příkladu říká: „Smrt je druhem utrpní, je to zkušenost, které bychom se raději vyhnuli, a přece je něčím, co určitě každého z nás postihne. Přesto je možné převzít iniciativu, abychom dokázali nevítané události čelit beze strachu. Jednou z hlavních věcí, která nám pomáhá zůstat ve chvíli smrti klidní a nerozrušení, je způsob, jakým jsme žili svůj život. Čím jsme ho učinili smysluplnějším, tím méně budeme ve chvíli smrti litovat. To, co cítíme ve chvíli smrti, tedy velice závisí na způsobu, jakým jsme žili.“

*

Jak umírá člověk věřící a ten, kdo nepoznal, nebo zatratil Boha? A vůbec: O co přišla naše tzv. moderní doba s jeho ztrátou? O odpověď se pokouší literární kritik Václav Černý:

„Jakmile člověk ztratil víru v Boha a ve vesmíru osaměl, nemohl než buď se sám posadit na uprázdněný trůn a zahrát si na Pána životů a smrti, nebo si zoufat.“

*

„Lidé, kteří nevěří, že po smrti něco je, by udělali lépe, kdyby přemýšleli o smrti prostě jako o součásti života,“ říká 14. dalajláma.

*

Polský spisovatel Janusz Osho k tomu dodává:

„Smrt by měla být klidným přitakáním, láskyplným rozloučením se starými přáteli, se světem. Neměla by v ní být obsažena ani stopa tragédie.“

 

Desítky myslitelů, které Mir. Sígl cituje, zasáhly svým myšlením názory na život a smrt a posmrtné věci člověka. Ukázky z  jejich literárního díla a úryvky z  básnických skladeb jsou důkazem, jak právě literáti, jejich próza a filosofie, odjakživa přispívali k hledání pravdy a smyslu života. Umírání a smrt nejen v dílech světových tvůrců, ale i v  lidové poezii a písních, jsou potvrzením, jak důležitou, nezaměnitelnou roli hrají tyto fenomeny v našem životě.

 

Pro dobu osvíceství 17. - 19. století je příznačné racionalistické pojetí dějin. Pokouší se  odstranit předsudky a pověry, odtabuizovat smrt, vnést i sem poznání a „světlo rozumu“ a zobrazit smrt jako přirozené východisko. Jedním z nejdůslednějších racionalistů a kritiků náboženství a jedním z prvních kritických čtenářů Bible byl i holandský filosof Benedikt Spinoza.

„Svobodný člověk nepřemýšlí o ničem méně než o smrti a jeho moudrost spočívá v úvahách o životě,“ píše.

*

Dát smrti přirozenější, přátelštější tvář se pokouší i francouzský filosof a encyklopedista Denis Diderot:

„Rodit se, žít a umírat, to je jen změna formy.“

*

Francouzský filosof Jean-Jacques Rousseau jde ještě dál: Už ne Bůh, ale „příroda chce, abychom netrpěli stále.“

 

Jeden z oddílů je věnován epitafům na hrobech a náhrobcích a zas jiným veršům o smrti obecně. Snad není klasika, který by se jí nezabýval, kterého by nelákal její mýtus, to obrovské neznámo nad – a někteří věří, že i pod námi. To všechno i přesto, že ji odjakživa provází stále táž nevědomost a pochybnosti. Setkání s verši českých básníků, Jána Kollára, Jana Nerudy, Frant. Čelakovského, Jar. Vrchlického a mnoha a mnoha dalších nám připomene školní léta, která nás tvarovala. Za všechny připomenu úryvek z veršů Jaroslava Seiferta:

Vcházím. Dnes nemám odvahu,

Nikdo nestojí na prahu,

Nikdo mi netiskne dlaně.

A rozhlížím se zmateně,

Zrcadlo visí na stěně.

Pro slzy nevidím na ně.

*

Bez povšimnutí neponechal Mir. Sígl ani smrt v médiích, ve zprávách a na obrazovkách. „Běžná čili přirozená smrt není mediálně zajímavá,“ píše. „Filmová nebo televizní smrt se stala součástí každodenního televizního programu. V Sociologickém časopise z r. 1998 se uvádí, že mladý Američan uvidí do svých 21 let 13 – 18 tisíc takovýchto případů smrti. Přitom smrt zde bývá málokdy zobrazena v její skutečné podobě, ale naopak spíše pro zábavu, což snižuje její vážnost a hodnotu...“ Autor si dává otázku, zda zmedializovaná smrt nevede k určitému znecitlivění a pocitu, že na nás je krátká, nás že se prostě netýká. Už dlouho se mluví o přímé úměrnosti mezi smrtí na plátnech a zvyšujícím se počtem zločinů mezi námi. Bohužel je to zájem většiny po senzaci a krvi, který vraždy a smrt udržuje v takovém množství večer co večer na televizních obrazovkách.

 

Dílo M. S. se věnuje i celé řadě příbuzných témat, jako jsou lidové tradice, rčení a přísloví o smrti, úmrtnost a stáří či péče o umírající. Zajímavou kapitolu tvoří Sny o umírání a smrti, i na jejich výklad se názory průběhem let měnily a vyvíjely. Najdeme tu kapitolu o pohřebištích a kostnicích podobně jako třeba seznam muzeí a památníků připomínajících tragické události našich dějin.

Zastav se na chvíli – krev naše vstoupila do této země, ale my znovu se vzpřímili zní nápis na střelnici v Kobylisích, která se stala hromadným popravištěm mnoha hrdinů protifašistického odboje.

*

Coby milovníka zvířátek mě zajímalo, zda autor mezi hřbitůvky nezapomněl zahrnout i ten pro pejsky a kočičky v Praze-Tróji? Kdepak, nezapomněl!

I když člověka zradí všichni ostatní přátelé, pes zůstává. I když se majetek rozplyne a sláva padne v prach, je v lásce stálý jako slunce na nebeské dráze... J. M. Masson v knize Psi v lásce nikdy nelžou.

 

Závěrem bych se chtěla zmínit o dvou zcela současných, naléhavých problémech, kterých se zde autor dotýká, to je trest smrti a terorismu. Americký židovský filosof, nositel Nobelovy ceny Elie Wiesel k tomu píše:

„Dnešní sebevražední teroristé napadají jen nevinné civilisty, mladé lidi hledající lásku a mír, děti a bezbranné staré lidi. Není to proto, že by chtěli zemřít. Chtějí zabíjet. Zvykli si kořit se smrti, jejich naděje se mohou naplnit jen ve smrti, jejich bůh je bohem smrti.“

*

Po útoku 11. září 2001 na Světové obchodní centrum v N.Y. se mnoho politiků, filosofů i docela obyčejných lidí otřesených touto událostí zamýšlí nad příčinami takového činu. Mezi mnohými vyjádřil svůj úděs a odsouzení i Arnošt Lustig:

„Výsledkem bylo zhnusení: nad tím, co dokáže udělat člověk člověku s dovoláním se scestné spravedlnosti, zvrhlé pomsty ve jménu myšlenky. Ve jménu svého boha. Ve jménu člověka. Znovu ve jménu pomsty.“

 

Kniha Miroslava Sígla, „Co víme o smrti“, je po všech stránkách výjimečná práce. Ráda bych svoje zamyšlení zakončila poselstvím pro nás a naši dobu z pera francouzského spisovatele a filosofa Alberta Camuse: „Každá generace se bezpochyby cítí povolána k tomu, aby zlepšila svět. Moje generace ví, že svět nezlepší, ale její úkol je možná ještě větší. Její úkol je v tom, aby zabránila světu v jeho sebezničení...“

 

A jak dlouho trvalo sebrat celý ten obrovský materiál? Tak na tohle dává autor odpověď v samotném úvodu: Celý život!

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012