Vzpomínka na velikána české vědy Otto Wichterleho

10 2013 Naši ve světě česky

OTTO WICHTERLE

předseda ČSAV v letech 1990–1992 a čestný předseda AV ČR


V demokratizačním kvasu po pádu totality v listopadu 1989, kdy byla ohrožena sama existence tehdejší Československé akademie věd, bylo potřeba do jejího čela dostat osobnost mimořádného významu, a to z hlediska odborného i lidského. Příkladem takové osobnosti byl bezesporu profesor Otto Wichterle, vynikající chemik obdařený zároveň výtečnými organizačními schopnostmi, člověk, který dal světu naprosto unikátní vynálezy a přesto musel celý život bojovat s lidskou hloupostí a závistí. Československou akademii věd vedl od 28. června 1990 do ukončení společného státu Čechů a Slováků a tedy i federálních institucí 31. prosince 1992. Jeho život odrážel historické události střední Evropy; než mohl v r. 1939 dokončit habilitaci, byly uzavřeny české vysoké školy, nastoupil tedy do výzkumu v Baťově firmě ve Zlíně. V souvislosti s podezřením z utajování výzkumu Wichterleho zatklo a několik měsíců vyslýchlo gestapo. Avšak ani po válce, kdy se vrátil do Prahy, pro něj klid nenastal. Komunisti mu znesnadňovali a zakazovali vědeckou práci, působil proto např. i v Žilině; např. slavný čočkostroj si sestrojil doma ze stavebnice Merkur. Jakkoli v profesní rovině předbíhal svou dobu, jako zásadového člověka jasného názoru ho režim nenáviděl a snažil se jej odstraňovat z vedoucích pozic. Navzdory tomu za sebou nechal 152 patentů a dvě stovky publikací. Jeho jméno nese také jedna z planetek Sluneční soustavy. Letos si připomínáme sté výročí od narození prof. Otto Wichterleho a patnáct let od jeho úmrtí. (HaM)

Vzpomínka na velikána české vědy

Otto Wichterle byl osobností vzácně harmonickou. Vše, co dělal, oč usiloval, co navrhoval a vytvářel, mělo punc jeho jedinečné originality. Nikdy ani v nejmenším nešlo o původnost chtěnou – jeho originalita byla trvalým důsledkem jedinečného vidění mnoha tváří světa, v němž se pohyboval a žil. Byl rozený demokrat a trvalý odpůrce násilnických režimů 20. století a také člověk s výrazným a neokázalým sociálním cítěním; pokud jde o zmíněné diktatury, dávaly mu najevo svou ­nepřízeň. Dělalo mu dobře, že na soustruhu pracoval lépe než nejeden vyučený a že dokázal u sklářského kahanu stvořit aparatury, které budily respekt i u zdatných sklářů-profesionálů. Byl člověk věčně horlivě pracující, který však nikdy nepůsobil udýchaným dojmem uštvaného. Pohyboval se rychle při chůzi i při jízdě autem. Dodnes vzpomínám, jak mne potěšilo, když mi pan profesor nabídl, že mne sveze ze školy (Vysoká škola chemicko-technologická v Praze) k tramvaji. Starý WIKOV měl podivuhodnou akceleraci a po pár metrech bylo třeba vůz otočit do protisměru; to se dělo ve vysoké rychlosti… Dveře na mé straně se otevřely, podařilo se mi udržet se v autě, avšak aktovka, kterou jsem držel na klíně a měl v ní v reagenční láhvi přes 10 kilogramů rtuti, vyletěla. Prudce letící se zarazila o obrubník – světe div se, láhev se rtutí přežila! Chemik byl oslnivý. A nejen to, znal dobře vybrané partie fyziky, byl zdatným matematikem a znal části medicíny, především partie spjaté se zrakem. Vášnivě rád experimentoval a mně bývalo zvlášť milé, když se vyjadřoval teoreticky k vlastnostem a reaktivitě molekul. Šlo o teorii, jež chemiky připravovala na nástup chemie kvantové. Dodnes želím odchodu tohoto velikána české vědy. RUDOLF ZAHRADNÍK

 

Není mnoho Čechů, kteří by dali světu něco trvalého a opravdu užitečného. Otto Wichterle (1913–1998) je bezpochyby jedním z nich. Narodil se 27. října 1913 v Prostějově. Jeho otec byl spolumajitelem prosperující rodinné firmy na výrobu zemědělských strojů; snad odtud pramenily technický talent a manuální zručnost, které později významně působily při jeho výzkumech. Již v dětství projevoval zájem o matematiku a mineralogii. Od studentských let až do vysokého věku byl jeho celoživotní zálibou tenis. Maturoval na klasickém gymnáziu v Prostějově. Původní úmysl jít studovat na pražskou techniku strojní inženýrství na poslední chvíli změnil ve prospěch chemie, protože se mu zdálo, že nabízí přitažlivější prostředí a lepší možnosti uplatnění. Na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství (VŠCHTI), jež byla součástí Českého vysokého učení technického, jej zpočátku ovlivnily přednášky prof. Otakara Quadrata z anorganické chemie. Jeho tehdejším spolužákem a přítelem i v dalších letech byl František Šorm, později čelný představitel ČSAV a ředitel Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV (viz AB 3/2013). Otto Wichterle byl svědomitý student. Uvědomoval si přitom, že organizace studia chemie je nevyhovující, a ve snaze dosáhnout změn se začal angažovat ve Spolku posluchačů inženýrství chemie (SPICH) s cílem vyvolat seriózní debatu o reformě studijních programů. Zájem o problematiku nalézal pouze mezi levicově orientovanými studenty – aktivity tehdy převažující pravice ve studentském spolku směřovaly jinam. Pokusy o věcný dialog s profesorským sborem školy byly neúspěšné. Wichterlova činnost však měla odezvu ve studentském hnutí samotném a roku 1935 byl jako levicový kandidát zvolen předsedou SPICH. V letech 1935–1939 pracoval jako výpomocný asistent u prof. Emila Votočka v Ústavu obecné organické chemie. Tehdy získal také první pedagogické zkušenosti. Titul doktora technických věd obdržel v roce 1936 a v souvislosti s disertací publikoval v Collection of Czechoslovak Chemical Communications první odborné články. Poněvadž v druhé polovině třicátých let nebyla na VŠCHTI naděje na uvolnění místa řádného asistenta, poradil mu prof. E. Votoček, aby se ucházel o docenturu v ústavu lékařské chemie na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. O. Wichterle zde v letech 1935–1938 skutečně studoval a složil první rigorózum. Nakonec se však na VŠCHTI přece jen místo uvolnilo a k 1. březnu 1939 byl jmenován řádným asistentem. Následné habilitační řízení na technice přerušilo v samém závěru uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939. Protože již na škole experimentoval s využitím dichlorbutenu, vedlejšího produktu při výrobě chloroprenu, zamýšlel v tom pokračovat i v laboratoři firmy Interfarma v Praze. Ve Zlíně, kam se vypravil pro materiál, obdržel lákavou nabídku – firma Baťa se tehdy rozhodla zaměst­nat vědecké pracovníky z uzavřených vysokých škol ve svém výzkumu. Vybavením zlínských laboratoří byl nadšen. Velkorysé bylo nejen finanční ohodnocení, ale také podmínky, za jakých mohl pracovat. Důležitá byla i volnost v rozhodování o tematice výzkumu, již si vymínil a kterou mu poskytl ředitel výzkumného chemického ústavu doc. Stanislav Landa. Do Zlína nastoupil v lednu 1940. Pokračoval v experimentech s dichlorbutenem; objevil přitom novou reakci, později označenou jako Wich­terlova reakce, jež spočívá ve vpravení 3-oxobutylové skupiny do různých organických sloučenin. Hlavním projektem, který začal se spolupracovníky ve Zlíně rozvíjet, byla výroba polyamidového vlákna. Pokusy byly velmi nadějné a v polovině roku 1941 se z hotové příze podařilo uplést první ponožky a dámské punčochy. Před koncem války byl dokonce sestaven prototyp aparatury pro kontinuální polymerizaci laktamu s navazujícím spřádáním vlákna. Zkoušky ve výrobě se však nemohly plně rozvinout, protože české vedení firmy tajilo výsledky pokročilého výzkumu před německými úřady z obavy před jejich zneužitím. Přestože se O. Wichterle neúčastnil odbojové činnosti, byl v prosinci roku 1942 zatčen v rámci rozsáhlé akce zlínského gestapa proti členům ilegální KSČ. Během čtyřměsíčního věznění jej marně vyslýchali nejen kvůli jeho údajnému zapojení do odboje, ale také proto, aby z něj vymámili informace o Landově výzkumném ústavu.

 

Po osvobození Československa se vrátil do Prahy na VŠCHTI, kde se brzy podařilo obnovit výuku a zvládnout obrovský nápor studentů. Zároveň bylo obnoveno a dokončeno jeho habilitační řízení. Přepokládal, že bude pokračovat ve slibně rozvinutém výzkumu ve Zlíně, a proto usiloval o habilitaci na brněnské technice; později nabízenou profesuru v Brně odmítl. Mezitím byl projednán a roku 1949 konečně schválen návrh ke zřízení katedry umělých hmot na pražské VŠCHTI. Jejím prvním profesorem byl jmenován právě O. Wichterle. Na základě pražských i brněnských přednášek z organické chemie zpracoval skripta, nově pojatá jako soustavný výklad chemických přeměn a jejich mechanismů. Jeho Organická chemie (1947) vyšla v několika přepracovaných vydáních a zanedlouho také v německém překladu. Z dalších jeho vysokoškolských učebnic zmiňme alespoň Obecnou a anorganickou chemii (1953). Výjimečná a úspěšná byla Wichterlova metoda výuky anorganické chemie a sofistikovaný systém průběžné kontroly formou písemných testů, jak jej aplikoval koncem čtyřicátých let. Poválečná léta pro něj znamenala období enormního pracovního vytížení. Vedle náročné pedagogické činnosti pokračoval ve vlastním výzkumu. Po vynuceném odchodu doc. S. Landy ze Zlína a po znárodnění Baťova koncernu přišel zlínský výzkumný ústav o jednotnou koordinaci a prakticky se rozpadl, k čemuž výrazně přispělo i vzájemné nepřátelství mezi některými jednotlivci. Wichterlovu nabídku spolupracovat na projektu polyamidového vlákna nové vedení ústavu odmítlo. Podporu pro výzkum polyamidů našel na Slovensku. Pro Povážské chemické závody v Žilině vytvořil projekt, který se v roce 1949 prosadil proti méně pokročilému zlínskému výzkumu. Během několika let se v Žilině podařilo vybudovat provoz na velkokapacitní výrobu kaprolaktamu. Wichterlovy potíže při prosazování záměrů v praxi ukazovaly, jak nástup řízeného hospodářství provázený byrokratizací, meziresortní roztříštěností, nekompetentností a partikulárními zájmy podvazoval rozvoj aplikovaného výzkumu. Vědecký význam O. Wichterla potvrdilo 18. listopadu 1952 jeho zvolení mezi první členy korespondenty Československé akademie věd; v roce 1955 byl zvolen řádným členem-akademikem. Po nařízeném osamostatnění Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT) v roce 1952 byl jmenován jedním ze tří jejích děkanů. Předchozí dlouhodobé snahy o reorganizaci studia na škole se ve střetech s konzervativní pohodlností většiny pedagogů a v konfrontaci s mechanickým přebíráním sovětských vzorů neprosadily. Wichterlovy profesní úspěchy vzbuzovaly u některých kolegů a funkcionářů žárlivost a z ní pramenící nenávist; jiní, prozíravější, však jeho práci podporovali. Když byl po kádrových prověrkách v roce 1958 vyhozen z VŠCHT, plynule přešel do Laboratoře vysokomolekulární chemie ČSAV, která vznikla z oddělení Chemického ústavu ČSAV jako zárodek budoucího samostatného ústavu. Makromolekulární chemie totiž v průběhu padesátých let svými pozoruhodnými výsledky a slibnými perspektivami získala značnou podporu v rámci plánovaného rozvoje chemického průmyslu. Přispěl k tomu i úspěch mezinárodního makromolekulárního sympozia, jež se konalo v Praze v roce 1957. Prezidium ČSAV schválilo k 1. lednu 1959 přejmenování Laboratoře vysokomolekulární chemie na Ústav makromolekulární chemie ČSAV (ÚMCH) a O. Wichterle byl jmenován jeho ředitelem. Nyní se mohl svobodně projevit jeho organizační talent. Systematicky promyšlená struktura ústavu umožňovala vzájemné sdružování pracovních týmů při řešení komplexních témat. Nejdůležitějším úkolem ovšem bylo postavení vlastní budovy ústavu. O. Wichterle sestavil stavební program budovy a poté spolupracoval s architektem Karlem Pragrem, který moderní objekt ústavu na Petřinách navrhl. ÚMCH byl oprávněně hýčkaným dítětem akademických funkcionářů. Jako první úspěšný výsledek výzkumné práce ústavu mohl předložit zvládnutí adiabatické polymerizace kaprolaktamu, jež umožňovala vytvářet velké odlitky pro strojírenství.

 

Již od první poloviny padesátých let se zabýval technologií výroby měkkých kontaktních čoček z hydrofilních gelů. Výzkum dlouho nepřinášel přesvědčivé výsledky; první použitelná čočka byla vyrobena v dubnu 1957, ale stále se nedařilo vyvinout dostatečně efektivní způsob odlévání čoček do forem. Od roku 1959 sice probíhaly zkoušky na pacientech II. oční kliniky Fakulty všeobecného lékařství UK v Praze, avšak výtěžnost výroby čoček byla stále malá. Ministerstvo zdravotnictví, pod něž tento aplikovaný výzkum resortně spadal, proto v roce 1960 další podporu zastavilo. Technologický princip výroby kontaktních čoček v rotujících formách zvládl O. Wichterle teprve koncem roku 1961. Na základě předběžných ekonomických studií ústředních úřadů o předpokládaném ekonomickém efektu výroby čoček byla mimo rozpočet ČSAV navýšena personální kapacita ÚMCH. Díky dobře fungujícímu sekretariátu ústavu a vedoucím pracovníkům byl O. Wichterle fakticky oproštěn od běžných úředních povinností ředitele a mohl se plně věnovat práci v laboratoři a dílnách. Devizové podíly na licenčních smlouvách umožnily další vybavování ústavu nejmodernějšími přístroji. Otto Wichterle měl pověst zdravě sebevědomého, přímého člověka, který neváhá projevit názor a netrpí přehnanou úctou k vnuceným autoritám. Na jaře roku 1968 byl nominován na předsedu přípravného výboru Svazu vědeckých pracovníků. Organizace nezávislá na Akademii věd měla vědcům umožnit hájit svou nezávis­lost, společně se angažovat ve věcech veřejného zájmu a prosazovat výsledky vědy do politiky. Na Valném shromáždění ČSAV v dubnu 1968, kde v nebývalé síle zaznívaly kritické projevy na adresu vedení Akademie věd, vystoupil O. Wichterle se zásadním projevem, v němž otevřeně požadoval, aby se řešila skutečná podstata problémů v řízení vědy, a jako nestraník se neváhal dotk­nout samého jádra fungování komunistického režimu, jímž byla vedoucí úlohy strany. Nepřekvapí, že v červnu 1968 stál u zrodu slavného manifestu 2000 slov a byl mezi jeho prvními signatáři. V souvislosti s připravovanou federalizací Československa byl navržen a zvolen poslancem České národní rady (ČNR). V kulturním výboru ČNR se aktivně podílel na přípravě nového zákona o Akademii věd, jehož principem byla demokratizace rozhodování o zásadních věcech za účasti vědeckých pracovníků a nová organizační struktura odrážející předpokládané federativní uspořádání celého státu. Na přípravě zákona pokračoval od ledna 1969 jako poslanec Sněmovny národů nově ustaveného Federálního shromáždění. Přestože byla hotová osnova zákona postoupena právním výborům zastupitelských sborů, její další projednávání bylo zablokováno. Jako poslanec a občan se odmítl podvolit nově nastolovaným starým pořádkům. Ve svých interpelacích ostře vystupoval zejména proti neústavním krokům, jež měl jako člen zákonodárného sboru schvalovat. Zároveň byl nucen ohrazovat se proti pomlouvačným kampaním vedeným proti němu a dalším aktérům demokratizačního procesu. Jelikož nechtěl být účasten dalšího potlačování občanských svobod, rozhodl se v listopadu 1969 poslanecký mandát složit. S nástupem tzv. normalizace byl jako signatář 2000 slov a kritik neostalinistické politiky odvolán z funkce místopředsedy Vědeckého kolegia chemie a chemické techniky ČSAV a k 1. lednu 1970 také z místa ředitele ÚMCH. Na jeho post byl posléze dosazen loajální straník Karel Friml. Osobní nevraživost nového ředitele vůči Wichterlovi korespondovala s postoji nejvyšších stranických činovníků, kteří mu nemohli zapomenout jeho veřejné působení v letech 1968–1969. O. Wichterle měl být umlčen a zapomenut. Sice byl dál trpěn v ústavu, dokonce v ředitelské laboratoři, kterou K. Friml nevyužíval, práce mu však byla různými způsoby ztrpčována. Nemohl mít žádné spolupracovníky a neměl možnost svůj výzkum plánovat v delším horizontu, protože mu byly pracovní smlouvy prodlužovány vždy pouze na jeden rok. Zákaz výjezdů do zahraničí byl v tomto kontextu považován za samozřejmý.

 

Právě v té době, po zavedení výroby měkkých kontaktních čoček v USA, vznikl vleklý soudní spor mezi licenčními partnery ČSAV a firmami, které Wichterlovy patenty nerespektovaly nebo se snažily z licenčních smluv vymanit. Výsledek sporu se týkal také ČSAV. V případě prohry amerických partnerů by totiž ustal příliv deviz z licenčních poplatků. Odpovědní úředníci v Akademii věd ale nebezpečí zpočátku ignorovali, mj. proto, aby do věci nemuseli zapojit tehdy zatracovaného O. Wichterla. Teprve v roce 1976, kdy reálně hrozilo, že bude spor ztracen, dostal povolení vycestovat a vypovídat před americkým soudem. Jeho svědectví mělo zásadní význam a znamenalo obrat ve vývoji sporu. Závěrečný rozsudek však zatím vynesen nebyl. V obavě z možného neúspěchu odprodala ČSAV v roce 1977 dosavadním partnerům licenci včetně Wichterlových patentů, a to za směšnou částku, která odpovídala ročnímu výnosu z licenčních smluv. Wichterle svědčil i v dalších kolech soudního sporu. Konečně roku 1982 americký federální soud potvrdil platnost Wichterlových patentů a porušovatele licence odsoudil k zaplacení vysokých náhrad jejím stávajícím držitelům. Protože zášť vůči jeho osobě vedla dokonce k odstranění výzkumu kontaktních čoček z programu ÚMCH, pokračoval ve zdokonalování technologie jejich výroby ve své domácí dílně. Výroba nové kontinuální aparatury pro zahraniční zákazníky se uskutečňovala pod patronací ministerstva zdravotnictví v Okule Nýrsko. V ÚMCH se věnoval možnostem dalšího praktického využití hydrogelů, zvláště v medicíně, například ve formě různých implantátů. Sice byl zbaven všech funkcí, zůstal však i nadále členem ČSAV. Zprávy o činnosti, které každoročně předkládal vedoucím orgánům Akademie, zůstávají působivým svědectvím o neutěšených poměrech v ÚMCH i ve vědě obecně. Ačkoli v červenci 1979 odešel do důchodu, do ÚMCH stále docházel. Jeho postavení v ústavu se poněkud zlepšilo až s nástupem nového ředitele Vladimíra ­Kubánka v roce 1984. Již od druhé poloviny sedmdesátých let získával povolení znovu cestovat do zahraničí nejen k soudním jednáním, ale také na kongresy a odborná sympozia. Jeho světový věhlas dokládají četná ocenění a vyznamenání, jichž se mu dostalo.

 

V listopadu 1989 se znovu aktivně zapojil do veřejného dění. Byl členem tzv. konzultační skupiny, která připravila mimořádné zasedání ČSAV v prosinci 1989, jehož se nově účastnili také volení zástupci všech akademických pracovišť. Hlavním úkolem bylo oslabit vliv sboru členů akademie složeného převážně z komunistů a prosadit demokratické procedury v rozhodování. V červnu 1990 byl zvolen předsedou ČSAV, vzápětí bylo zvoleno nové prezidium a následně schváleny nové, prozatímní stanovy ČSAV. Počátkem devadesátých let se hledal vhodný model struktury Akademie věd. Řešily se nejen možné způsoby rehabilitace institutu členství, ale především nezbytná transformace Akademie jako celku: rozhodovací pravomoci, postavení ústavů, podoba zákonů o Akademii věd i o vědě a výzkumu vůbec. Vedení Akademie bylo nuceno vypořádat se s výraz­ným zkrácením rozpočtu; zvláště nelehká byla jednání o redukci počtu pracovišť. Ačkoli se povinnosti předsedy ČSAV týkaly převážně reprezentace a formálních aktů, O. Wichterle se zapojoval do projednávání otázek klíčových pro další vývoj Akademie. Účastnil se mnoha jednání s politickými činiteli, obhajoval význam Akademie věd a věcnými argumenty se bránil proti útokům zpochybňujícím smysl instituce tohoto typu. Je jistě i jeho zásluha, že se přerod Akademie podařil. Po vzniku Akademie věd ČR byl jmenován jejím čestným předsedou.

 

Otto Wichterle zemřel 18. srpna 1998 na svém letním bytě na Stražisku v okrese Prostějov. Je příznačné, že cena udělovaná Akademií věd ČR mladým vědcům nese Wichterlovo jméno. Jeho profesní a lidské kvality jsou totiž vzorem pevného charakteru a morální síly.

JAN BOHÁČEK, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.

Foto: Archiv MÚA AV ČR Otto Wichterleho provázela pověst zdravě sebevědomého přímého člověka, který neváhá projevit názor a netrpí přehnanou úctou k vnuceným autoritám (fotografie z roku 1968).

 

Článek byl převzat z Akademického bulletinu AV ČR, jeho autentickou podobu naleznete zde:  http://abicko.avcr.cz/2013/06/03/index.html

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012