95 let republiky

-jn- 9 2013 Dějiny česky

28. říjen aneb několik výročí (kontroverzních) v jednom.  Pamětníci by jistě mohli připomenout třeba Den znárodnění, Slováci zase vyhlášení federace. Ovšem stěžejní datum je vznik Československé republiky, první republiky.  Tedy státu, který již dávno neexistuje, přesto si ho s určitou dávkou nostalgie stále připomínáme a zpestřujeme ho udělováním státních vyznamenání, což mnohdy vyvolá větší vášně než svátek samotný.

 

Je tomu již dlouhých devadesát pět let, kdy údajně spontánní dav českých vlastenců vyrazil do ulic v mylném domnění, že definitivně skončila první světová válka, a začal provolávat slávu nové republice. A jako doprovodný prvek strhával německé nápisy a symboly údajně nenáviděné monarchie.  Skupinka politiků proto využila příznivého naladění obyvatelstva, aby z Obecního domu vyhlásila První československou republiku. Protože se k tomu nachomýtl i lékař Vavro Šrobár, který byl zrovna v Praze na dovolené a nijak se netajil svým čechoslovakismem, mohla být vzájemná soudržnost dvou národů posvěcena i česko-slovenskými vyhlašovateli, kteří si vydobyli historické přízvisko: Muži 28. října. Snad i nečekaně vlídné počasí napomohlo demonstrantům v ulicích vyhlašovat nové státní zřízení a likvidovat symboly padlé monarchie, mezi které lze zařadit i Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Krásná barokní památka padla za oběť davu o několik dní později, a lze to definovat jako další projev našeho obrazoborectví.  S režimem měníme i sochy. Paradoxem dějin může být současná snaha o jeho rekonstrukci, to by se tehdejší revolucionáři asi podivovali. Ale to je zase jiná otázka.

 

Neoddiskutovatelným faktem je, že v pondělí 28. 10. 1918 došlo k záměně informací a zpráva o převzetí Obilného ústavu byla interpretována jako konec války. A pětice mužů, do které patřili Alois Rašín, František Soukup, Antonín Švehla, Jiří Stříbrný a již zmiňovaný Slovák Vavro Šrobár, se chopila příležitosti a vyhlásila samostatnou Československou republiku, označovanou podle francouzského vzoru jako republiku první.

 

Lze si samozřejmě pohrávat s otázkou, zda oslavu výročí neexistující republiky považovat za přínos či rozmařilost. Ono to totiž není vůbec jednoznačné. Přistupujete-li k tomu jako ctitel tradic, jde zcela jistě o první alternativu. Národ si připomene slavnou minulost, probudí se dřímající vlastenecké cítění, připomenou velké osobnosti politického života, které v současnosti poněkud chybí.

 

Bereme-li v úvahu fakt, že zmiňovaný útvar již neexistuje, je mnohdy nespravedlivě adorován, přijde na přetřes i druhá varianta.

Lze se na to podívat i očima dítěte školou povinného, které nějaká minulost vůbec nezajímá, hlavní jsou podzimní prázdniny. Což ovšem sklouzáváme k určitému pragmatismu, neřku-li cynismu.

 

Slavná výročí mají mít v našem kolektivním povědomí své místo a vznik První republiky mezi ně jistě patří.  Sice nepotěším monarchisty, jejichž srdce stále bije pro Rakousko – Uhersko, ale obecně se tvrdí, že Češi monarchii moc nemuseli.  Republiku přivítali s nadšením a se stejným nadšením vítali a poté i obdivovali tatíčka Masaryka.

 

Dnes už můžeme dvacetiletou prvorepublikovou existenci hodnotit i kritickým pohledem, ten ovšem k výročí zas tak nepřísluší.  Při jubileu (a 95 let je úctyhodné jubileum) se sluší říkat hezké věci, oslavovat a vzpomínat na to dobré. A ve své podstatě jistě první republika dobrá byla. Dvacáté osmé říjnové pondělí před devadesáti pěti lety bylo ve znamení veselí a divokých pouličních radovánek. Lidé údajně i v pražských ulicích bujaře tančili. Během následujících let datum vzniku své republiky náležitě a s úctou slavili. Šlo se dokonce tak daleko, že bylo zakázáno v daný den pracovat. Prostě se mělo jen slavit. A běda, pokud jste zkusili provozovat něco jiného, než jen jásat. Údajně i věšení prádla mohlo být pokutováno.  Nicméně, většina lidí republiku oslavovala ráda. Pokud tedy mluvím o Češích. Němci, kterých bylo v republice víc než Slováků a byli označení za menšinu, zas tak velkou radost neměli. To už ale naznačujeme neřešené problémy, kterých první republika měla víc než dost.

 

Pokud navíc hledáme paralely s dneškem, pak její konec by pro nás měl být velkým mementem.  Jenže historie, ač to hlásá, moc poučení nepřináší. Každá generace se většinu musí poučit jen ze svých vlastních chyb. Nic to ale nemění na faktu, že si letos v pondělí 28.10. připomeneme, že před devadesáti lety, také v pondělí, vznikla první Československá republika.

 

Jitka Neradová

Psáno pro Listy Prahy 1, kde byl článek zveřejněn v říjnovém čísle

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012