Jan Kraus z Plzně stavitelem v Argentině a v Paraguayi

9 2013 Naši ve světě česky

Architektura Argentiny není ve srovnání s řadou dalších zemí Latinské Ameriky, např. Peru a Mexika, příliš bohatá na památky koloniálního obdo. V samotném hlavním městě jsou pak jejich menší nepatrné zbytky. Proto je tím překvapivější, že nejstarší dochovaná církevní stavba v Buenos Aires, kostel sv. Ignáce (San Ignacio) je spjat osobou svého projektanta s českým prostředím, konkrétně s plzeňským rodákem Janem Krausem. V dlouhém seznamu jmen jezuitů české provincie činných v Latinské Americe najdeme i poněkud sporý údaj, že P. Kraus působil v tamní oblasti od r. 1689.

Význam těchto vzácných dat doceníme až poté, co je zařadíme do souvislostí s údaji, jež se podařilo shromáždit argentinským badatelům na konci třicátých a na začátku čtyřicátých let v publikacích, které se k nám v důsledku válečných událostí a následného období nedostatečných styků a na neposledním místě také následkem obecného nezájmu o tuto oblast nedostaly. V posledních dvaceti letech pak přešly do stručných příruček o umění a architektuře Latinské Ameriky, vydaných i mimo Argentinu.

Argentinský historik Mario J. Buschiazzo našel archívní dokumenty o účasti koadjuktorů Juana Krause (+1714) a Petra Webera (+1733) na stavbě kostela sv. Ignáce a objasnil podíl práce jednotlivých osob. Z těchto dokumentů se dozvídáme, že kostel byl budován v letech 1712 až 1734. Navrhl jej Johannes Kraus, S. J., který však zemřel už v r. 1714, takže po jeho smrti převzal vedení stavby další řádový architekt Juan Bautista Prímoli, jemuž se nějaký čas autorství připisovalo. Půdorys opakuje model tradičně používaný jezuity v Jižní Americe. Průčelí kostela s loggií (nartexem) je lemováno štíhlými pětipatrovými věžemi středoevropského typu. Sestava bohatě zakřivených říms portálu připomíná svým provedením dílo Johanna Fischera z Erlachu, např. kostel P. Marie Milostné v Salcburku. Chilský historik architektury Leopoldo Castedo hovoří o této stavbě jako o díle markantně bavorské povahy". I když byl kostel počátkem XX. století ne zrovna šťastně upraven, přesto je dobrou ukázkou střízlivého nepříliš zdobeného slohu, který se prosadil v celé Argentině. Kraus je ale také zřejmě i autorem konviktní koleje v argentinské Córdobě (dnes Univerzita).

Tímto důležitým dílem v argentinské metropoli a zmíněnou stavbou v Córdobě se však stopa po plzeňském rodákovi neztrácí. Víme rovněž, že pracoval pro paraguayské jezuitské misie (tzv. redukce či doktríny). Jak známo, v paraguayských misiích a přilehlých oblastech Brazílie i Argentiny a částečně i Bolívie (Moxos a Chiquitos) a Perú (Maynas), vytvořili jezuité sídliště pro Indiány kmene Guaraní podle urbanistických plánů, vyjadřujících ideje teokratického zřízení, jemuž domorodci podléhali. Ve 48 misiích (stav udávaný pro r. 1769, při vypuzení jezuitů) vzniklo během 150 let na 70 kostelů, z nichž největší, v Concepciónu, byl pětilodní. Ze 30 kamenných zachoval se jen jediný. Z velkého množství soch, odhadovaného na více než 2000, zachovaly se poměrně četné zbytky, které dovolují některým badatelům hovořit o jezuitsko-guaraníjském slohu.

Další historik, Solá se věnuje především Krausově účasti na výstavbě jezuitských misijních osad, tzv. redukcí. Tento badatel udává také datum narození P. Krause (1653) a dozvídáme se zatím o nejranějším díle tohoto architekta: Od r. 1690 pracoval na kostele sv. Tomáše ve stejnojmenné redukci (Santo Tomé), od r. 1702 do r. 1704 pak vedl stavbu kostela redukce sv. Jana (San Juan), kterou započal r. 1698 další středoevropský stavitel P. Anton Sepp von Reinnegg z Tyrol.

Předtím, než započali svou činnost na rozhraní 17. a 18. století středoevropští architekti, uplatňovala se v jezuitských redukcích domorodá technika: vytvořil se zvláštní systém stavby, společný pro kulturní i obytné domy, kde nosným prvkem jsou vertikálně postavené dřevěné sloupy, zatímco zdi plní jen funkci vymezení prostoru a zůstávají průdyšné. Styl nemá nic společného s evropskou architekturou a je osobitým vkladem paraguayských misií americké architektuře. Tato logičnost, funkcionálnost a prostota konstrukce vyplývá z využíní místních stavebních prostředků a z klimatických podmínek. Do některých kostelů se vešlo na 4000 osob. tedy často celá obec. (Např. kostel San Ignacio Guazu z r. 1682 měl 1000 m2); kámen se prosazoval postupem doby tak, že v některých redukcích, např. Trinidadu, byly i domy vybudovány z kamene. Vývoj však přerušilo vypovězení jezuitů a následné útoky zvláště brazilských otrokářů na redukce, které spolu s dalšími okolnostmi vedly k naprostémuniku architektonických památek.

Můžeme tedy hovořit o zvláštním štěstí, že alespoň buenosaireský kostel a córdobská univerzita zůstaly svědectvím Krausovy tvorby a tím i u nás dosud neznámých vztahů mezi jihoamerickými a našimi zeměmi.

Tím však spolupráce českých řádových stavitelů na výstavbě latinskoamerických kostelů nekončí. V Mexiku byl činný jako architekt Šimon Boruhradský — Castro, známý v této zemi jako Simón de Castro (castrum — hrad) a v Perú pak spolupracoval při přestavbě katedrály po zemětřesení pražský rodák Juan Rehr/Rohr. Těmto architektům bude však nutno věnovat v zvláštní pozornost, aby vyšla najevo jejich činnosti v uvedených zemích.

Při systematickém průzkumu archivů v Latinské Americe i u nás mohou vyjít najevo i jiná zajímavá svědectví o kulturních vztazích mezi zeměmi Latinské Ameriky a Československem.

Pavel Štěpánek

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012