Martina Fialková 9 2013 Rozhovory česky

Uvidíte v dokumentu České kořeny ve Vídni

 

Tomislav Vašíček, jeden ze zakladatelů rokenrolu u nás, vstoupil předloni do české rokenrolové síně slávy. A vloni podruhé, i s celou kapelou Sputnici, jejímž byl zpěvákem a lídrem. Po roce 1968 však před slávou dostala přednost svoboda. V rakouské emigraci se etabloval jako špičkový expert u společnosti IBM. Dnes s rodinou žije nedaleko Vídně. Tomovi a jeho rodině je také věnován jeden z medailonků nového dokumentu České kořeny ve Vídni, který vznikl v naší produkci.

V roce 2009 jsem byla pozvána na koncert k 50. výročí založení skupiny Sputnici a křest knížky o ní se dvěma vloženými CD. Při poslechu jsem se „přenesla do doby před svým narozením“ a užívala si atmosféru studentských začátků kapely vzniklé v roce 1959. A litovala, že jsem koncerty, kdy se rokenrolem mimo plán vlastně i „boural komunismus“, nezažila taky. Moje vlastní, pozdější, „normalizační“ zážitky už byly úplně jiné…

 

Jak to tenkrát bylo?

To nejde říct krátce, nejlepší je přečíst si tu knížku, kterou jsme všichni zakládající členové Sputniků dali dohromady, a kde na přeskáčku, jako bychom seděli u stolu v hospůdce, vzpomínali, co si kdo pamatuje  - ale kupodivu každý třeba trochu jinak. Byli jsme parta gymnazistů, která zkoušela po tělocvičnách na nástroje vlastní výroby, ručně jsme si malovali plakáty a na odposlouchané písničky z Radia Luxemburg skládali vlastní česká slova. Dvorním textařem byl Eda Krečmar, později jeden z nejúspěšnějších textařů. Kapelou prošli také Jiří Stivín, Petr Janda… Některých skladeb jsem se dopustil já sám. Pamětníci si možná vzpomenou na „Blues do černých vlasů“ právě s textem Edy Krečmara. A najednou za pár let jsme vyprodali Lucernu. To byl náš vrchol. Dnes zjišťuju, že pouhé tři roky života mezi 18 – 21 ovlivnily celý další můj osud, a kdyby jich nebylo, nejspíš by po mně neštěkl pes.

 

Proč jste si zvolili zrovna jméno Sputnici?

Jednak to byl v těch časech trochu krycí manévr před těmi různými schvalovacími komisemi, a snad jsme tím chtěli vyjádřit i jakousi nezaujatost, Vždyť jde o vědecko-technický pokrok, úspěch nás pozemšťanů a úspěch je třeba ocenit, ať je hlášen z kterékoli světové strany…Říká víc, než Bill Haley a jeho Komety, ne?

 

Jsi Pražák z Vinohrad a na besedě pro Jonáš klub ve Faustově domě jsi hezky popsal svůj vztah ke čtyřem světovým stranám Karlova náměstí… Ano, například jeden ze sálů, kde jsme se Sputniky zkoušeli, byl v nedaleké Ječné ulici. Vedle byla škola pro nedoslýchavé, což byla výhoda – nerušili jsme. Na východní straně, na zubní poliklinice, to bývalo bolestné. Na straně západní jsem studoval elektrotechnickou fakultu, než ČVUT přestěhovali do Dejvic. A na jihu, před Faustovým domem jsem se scházel s budoucí ženou Táňou,která pracovala na 4. Interní klinice. Trvalo 7 let, než jsme přešli naproti a vzali se na Novoměstské radnici. Ovšem na „Karláku“ se v srpnu 1968 taky utábořily bratrské armády – a to byl pro nás, potomky „buržoazních“ rodičů, důvod k emigraci…

 

Z Prahy jsi odjížděl jako populární rokenrolový hudebník a zpěvák, do Vídně přijel jako neznámý mladý inženýr elektrotechnik. Jaké to bylo? Naštěstí byla tehdy v Rakousku konjunktura a já jsem měl za tři dny práci u firmy Schrack. Žena Táňa to měla trochu těžší, musela se nejprve víc naučit řeč, aby jako fyzioterapeutka mohla komunikovat s pacienty. Ale pak našla velmi dobře uplatnění na vídeňské kardiologii. Ale na muziku bylo nutno na nějakou dobu zapomenout (Ve Sputnicích zpívala i Táňa a její sestra). Bylo jasné, že tady přestává legrace a musíme se zabývat něčím rozumným. Nejhorší byly víkendy. Přes týden se pracovalo, ale v sobotu a v neděli jsme byli se vším stýskáním sami. Nechtěli jsme se přátelit jen s dalšími emigranty. Ale Rakušani se příliš neangažovali. První krok, pozvat je domů, jsme museli udělat sami. Oni ale pak  hned pozvání opakovali a dnes máme mnoho přátel.

 

Přišly děti, nejdříve dcera Caroline, pak synek Martin. Co přišlo s nimi?

Přesun z centra Vídně na okraj, do bytu se zahrádkou. Ale taky trochu návrat k muzice. Zjistili jsme, když byly Káje dva roky, že s námi dokáže zazpívat trojhlasně Nemelem, nemelem. Tak jsem pro ni složil několik dětských, docela hezkých písniček, které si mohla zpívat. Německy je otextovala jedna naše známá. Když odrostla, skončily písničky v šuplíku…

 

Následoval další přesun, kapitola, kterou jsi nazval „Povídky z Vídeňského lesa“. Jaký je ten pověstný Wienerwald? Žena Táňa říká, že to jsou takové zdejší Brdy a naše městečko Gablitz jako vídeňská Třebáň. (Rodiče Táni měli v Třebáni chatu a tam jsme jako Sputnici zkoušeli, odtud jsou ty nejhezčí vzpomínky.) V Gablitzi je nám moc dobře, navíc tam kvete sousedský a kulturní život. Třeba takové Gablitzké slavnosti, do kterých se zapojují místní občané. A to mne dovedlo zase blíž k hudbě.

 

K čemu konkrétně? Nejdřív jsem převzal jako dirigent místní „salonní“, amatérský orchestr. A další rok zkusil pozvat –  ještě v čase tuhého komunismu v Čechách – dámský smyčcový soubor Puellarum Pragensis, který dirigoval Leoš Svárovský, dnes i ve světě uznávaný dirigent. (jezdil ovšem taky na chatu do Třebáně). A oni v Gablitzi zahráli (a dokonce dovezli i tanečníky, kteří zatančili) vedle skladeb Mozarta a Janáčka i moji „Gablitzkou“ svitu. Měla docela velký úspěch a váže se k ní plno humorných vzpomínek, třeba jak soubor málem nedostal výjezdní doložku nebo jak mi vítr málem odvál partituru do Dunaje…

Později jsem se velmi zaradoval, když mi Leoš Svárovský vyprávěl, jak část mé Gablitzké svity jednou zahrál jako přídavek (bez uvedení autora) na nějakém koncertě, kde byl Štrougal. Aniž ten tušil, že tleská hudbě emigrantského odrodilce.

 

Hudba tě ale asi v Rakousku neživila? Ne, živila mne „poctivá“ práce, nejdelší čas u společnosti IBM. Ovšem i za tím stál rokenrol. Když mě totiž přijímali, pohovor byl v angličtině a došlo i na to, že jsem v Československu s rokenrolem začínal. Možná i proto jsem tu práci dostal. Vydržela mi 30 let, cestoval jsem i dost po světě a byl u toho úžasného vývoje výpočetní techniky a internetu.

 

Ty ses ale kromě toho pustil i do muzikálu. Jak to bylo? Svět plul po muzikálové vlně, sem do Česka se dostala až o trochu později. Líbily se mi ovšem muzikály Andrew Lloyd Webera a napadlo mne, uvést v Rakousku jeho prvotinu, tehdy téměř neznámou, Josef a jeho pestrobarevný plášť. Bylo nutné získat licenci, svolení k překladu do rakouské němčiny, zaranžovat pro menší orchestr, nazkoušet, vše zorganizovat…Ale povedlo se – při tom všem jsem zvládl i IBM. Třináctiletá dcera Kája, která mezitím vyrostla a už dost dobře zpívala, tam měla hezkou roli a já jsem si zadirigoval, ale i zazpíval roli Faraona. Byli jsme s tou produkcí i v Maďarsku, doma jsme měli přes 50 repríz a vydali LP.

 

Tahle událost odstartovala definitivně hereckou a pěveckou dráhu vaší Caroline? Asi ano, protože se pak rozhodla vystudovat herectví a muzikálový zpěv. A vyhrála konkurz na titulní roli evropské premiéry disneyovského muzikálu Kráska a zvíře. To bylo pro všechny u nás doma opravdu nečekané, musím říct, že jsme se docela i lekli. Co s ní taková sláva – přes noc byla na titulních stránkách časopisů – udělá? I tohle ale zvládla, a od té doby mnoho dalších divadelních i muzikálových rolí v divadle, ve filmu i v televizi. I když se už vdala, vystupuje stále pod jménem, Caroline Vasicek, a to ve všech německy mluvících zemích.

 

Ale doma je to Kája? Vím, že mluví česky, nepokusila se vystupovat i tady?

Česky umí dobře, ale přeci jen ten přízvuk má už rakouský a to by asi vadilo. Anglicky nazpívala v Praze bonus track pro CD Pomáda a v Brně s tamní filharmonií vystoupila na předvánočním koncertě. Navíc také už založila rodinu a snaží se být co nejvíc s dětmi, trochu teď v kariéře zpomalila. Ale zato přišel čas na písničky v šuplíku. Ty, co jsem pro ni napsal, když jí byly tři roky, jako jsou zrovna její dcerce. Vytáhli jsme je a oprášili, Kája je nazpívala a nahrála na CD, vydala k nim ještě knížku s texty a krásnými obrázky pro děti – a z těch písniček se najednou staly hity. To víte, že z toho mám radost.

 

Určitě máte ale radost i ze syna Martina…

To jistě, vystudoval fyziku, udělal si doktorát a velice dobře se uplatňuje. Také má už svoji rodinu, máme celkem čtyři vnoučata, od každého potomka dvě. Však si jich i dost užíváme, syn i dcera bydlí v dosahu.

 

Jezdíš se ženou často do Prahy, máte tu zázemí. Když se ale vrátíme zpátky, do roku 1989, tušili jste ve Vídni, co se stane? Vůbec ne. Ještě den před 17. listopadem jsem vezl maďarského kolegu autem do Budapešti a po cestě jsme se o tom bavili, záviděl jsem mu, že se u nich změnila situace. On mne utěšoval, že se to u nás taky pohne a já mu nevěřil. Onen víkend jsme strávili v Praze na velké oslavě osmdesátin mé tchyně (měli jsme už rakouské občanství a mohli sem jezdit) a vůbec neposlouchali rádio ani televizi. Když jsme se v neděli večer vrátili do Vídně, teprve jsme zjistili, co se mezitím v Praze stalo. A ráno, když jsem přišel do práce, teklo v IBM, kde se jinak striktně nesmí nic slavit, proudem šampaňské. Hned další dny začali do Vídně přijíždět první baťůžkáři z Československa.

 

Po roce 1989 začaly také vaše „Sputnické návraty“… Je třeba říct, že kapela se po osmašedesátém doslova rozprchla po celém světě. Většina členů emigrovala: do Německa, Austrálie, USA, Itálie, do Švédska. Já jsem ve Vídni byl vlastně nejblíž.   Scházeli jsme se už předtím porůznu, ale poté, co jsme v roce 2009 vydali knížku společných vzpomínek, se strhla lavina dalšího dění. Předloni jsem byl vstoupen do tzv. Síně slávy českého rokenrolu, vloni tam byla přizvána za mnou i celá kapela a vždy k tomu byl koncert. Moc si toho považujemet…

 

Momentálně se ale, poněkud překvapivě, zabýváš zase úplně jiným žánrem… Pokouším se po svém zpracovat v Rakousku populární sakrální melodie Franze Schuberta a rád bych, aby je Caroline mohla zpívat.

Takže až pojedeme napřesrok do Vídně, budeme se rozhlížet, kde na plakátech uvidíme Caroline a Tom Vasicek.

 

Martina Fialková