Vzkazy Zdeny Fibichové

Výstava představuje předčasně uzavřenou tvorbu bravurní sochařsky, která se řadí

k nejvýraznějším osobnostem nejen českého, ale i evropského umění.

Zdena Fibichová (ročník 1933) z rodu slavného skladatele chtěla vždy tvořit „ rukama“.

Absolvovala řezbářství u Václava Markupa na SUPŠ v Praze. Jako studentka sochařského ateliéru Josefa Wagnera na VŠUP v Praze mohla rozvinout svou obraznost a hloubku prožitku.

Od roku 1959 byla členkou výtvarné skupiny Trasa: zúčastňovala se všech jejích výstav, od roku 1991 členkou S. V. U. Mánes. Zpočátku tvořila stylizované ženské postavy, hlavy a torza v malém měřítku, modelované s citem pro velkou formu. Hluboká niterní sdělení a představy vyjadřovala v naprosto volných plastických tvarech – Dopisy, Poselství, Svědectví. Dotvářením povrchů u drobných cínových plastik Klenot, Křídlo, Brána Andělů umocnila jejich význam ve smyslu psychofyzickýchzáznamů. Pro umělecký rozvoj autorky byl důležitý pobyt v jižní Francii (1965), kde využila možnost pracovat co nejvíce s jemnou provensálskou hlínou. Středomoří ji podnítilo k dílům v exteriéru. Od poloviny šedesátých let vyšla z jejich rukou série krásných Stél z bílého dusaného cementu a mramorové drtí, které ještě dotvářela do konečné podoby. Na prvním ročníku Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích v Podkrkonoší (1966) vytesala Stélu

z hořického pískovce, dalšími byla zastoupena na Bienále v Benátkách (1970). Reliéfy z biskvitu a terakoty, s uplatněním keramických technik, glazování, vypalované polychromie nesou její neopakovatelnou sochařskou pečeť. Z nich Zdena Fibichová odvozovala plastické tvary – Rodná hrouda, Rodové dědictví, Bunkr paměti a jiné, kde zdůrazňovala pocitovou stránky prožitku.

Vztah k zemi, půdě, hlíně vyjádřila vlastními slovy: „Nejenže ji ráda vidím, já ji cítím v dlani.“ Hlavním sochařským materiálem pro ni zůstávala pálená hlína, kombinovaná velmi originálně s kovem či drátovou sítí. Do povrchu soch ze strouhané nebo prolisované hlíny před jejich vypálením ještě malovala osobité motivy. Menší a malé plastiky provázela velkými kresbami – s představami velkých děl: na bílé ploše zachycovala vše, co nemohla realizovat v trojrozměrném tvaru. Do prací posledního tvůrčího období (před náhlým skonem) vkládala v zoomorfních znacích skryté přírodní i lidské děje.

Výstava Zdena Fibichová: Vzkazy (Museum Kampa – do 1. 12. 2013)

ukazuje vývoj a proměnu sochařského výrazu autorky v plné síle: ve figurách, strukturálních a geometrických objektech, ve volných plastikách a keramických reliéfech. V kolorovaných i drátovaných objektech, plných niterných témat jako symbolech opory lidské existence a s naplno rozvinutou fascinací prapůvodním materiálem. Prezentace z veřejných a soukromých sbírek ukazuje i tušové kaligrafické kresby, realizace v architektuře a ve veřejném prostoru.

Umělecký projev a smysl pro plastičnost i monumentalitu Zdeny Fibichové zcela vyvrátil představu o „ženském umění“. Propojením s tradicí a zkušeností, citlivostí a intimitou je její tvorba výjimečná. A nezastupitelná.