Dopis od Věry

„Proletěla“ jsem Čechami, nestačila vidět nikoho (včetně Vás), prakticky jen rodinu a minimální počet přátel. Ale bylo to zajímavé a moc mne potěšily všechny pozitivní změny (lepší služby, všude se něco opravuje nebo staví, lidé jsou zdvořilejší a milejší...) a tak jsem nechápala, proč si všichni pořád stěžují, když změny k lepšímu jsou vidět na každém kroku. Ale asi už to patří k české povaze, takové české ouvej... Všichni se mají dobře, ale pořád naříkají...

Jela jsem „soukromým“ vlakem přes polovinu Čech a nestačila se divit, co všechno je dnes možné za služby v dopravě. A užívali si to všichni, kdo cestovali se mnou; studenti, lidé na služební cestě, cestující všeho druhu. Moc se mi to líbilo. Stejně tak autobusová doprava mezi velkými městy...

Pohřbila jsem tu svého Vašíčka k jeho rodičům v Ronově nad Doubravou a zúčastnila se setkání spolužáků, tedy studentů michovohradišťského gymnázia po 50 letech.

Teď jsem zpátky v Texasu, vedra jsou neúnosná, pořád čekáme na nějakou kapku deště, ale jinak se máme dobře. Clarisska byla v Austinu na táboře ve skocích do vody (závodí za školu a je 15. ve státě)... A chystáme se na poslední školní rok v high school! Pak už mi vyletí z hnízda. Učí se dobře, tak snad na nějakou dobrou školu (uvažujeme tady o Texasu)...

Děkuju za knížky, mějte se fajn.

Věra Sourada, Texas