Ztracený deník sovětské školačky

Blanka Kubešová 9 2013 Knihy česky

Naše doba je otrlá ke svědectví o hrůzách páchaných ve jménu mnoha různých -ismů, přivykli jsme si slyšet a číst o hrůzách vyhlazovacích táborů, nacistických lágrů i gulagů.

Svědectví školačky Niny Lugovské o životě v Rusku v době stalinského teroru je unikátní hned z několika pohledů. Jednak je ve svém deníku podává dospívající dívka jen tak skoro mimovolně mezi osobními traumaty, pubertálními problémy spojenými s pocity bezradnosti a méněconnosti a prostým vyprávěním o životě ve škole, o vztahu s rodiči a o všem, co je v tomto věku pro člověka důležité. Viděno z tohoto pohledu je deník nepolitickou výpovědí, která přesto vzhledem k abnormálnosti doby vedla k osobní tragédii.

 

Krom toho výpověď překvapí jasnozřivostí, s jakou 13letá školačka dokázala vidět pod povrch věcí, vytvořit si mezi dogmaty vštěpovanými školou a okolím vlastní názor a nejen odhalovat pravdu, ale i jasně komentovat a pojmenovávat realitu kolem sebe.

Je to bolestné čtení. Radost ze života se střídá s otázkami po jeho smyslu, s pochybnostmi a depresemi. Znovu a znovu mě napadá, jak je možné, že mladičká Nina dokázala tak neomylně oddělit realitu od propagandy, kterou se dali zaslepit mnozí - nejen naši, ale i světoví vzdělanci a intelektuálové - a podívat se s takovou jasnozřivostí pod povrch věcí?

 

„ (…) V Rusku se dějí podivné věci. Hlad, lidožrouství. Lidé přijíždějící z venkova vyprávějí všelicos. Povídají, že úřady nestačí sbírat mrtvoly po ulicích, že provinční města jsou plná hladových, otrhaných rolníků,“ zapisuje si 31. srpna 1933 do svého deníku 13letá Nina. Ke hladomoru došlo v důsledku politiky Sovětského svaza a násilné kolektivizace v letech 1928 - 1934. Někteří historici tvrdí, že vláda vyvolala hladomor záměrně, aby zadusila ukrajinské touhy po nezávislosti. Rolníkům byla zkonfiskována téměř celá úroda pro potřeby velkých staveb komunismu a pro vojenské účely. Dle odhadů tehdy vymíraly celé vesnice a denně umíralo až 25 tisíc lidí. Celkově se počet obětí odhaduje kolem třech milionů, ale existují i odhady daleko vyšší. Ovšemže se Sověti tyto zprávy snažili popřít. Nevěřili jim nejen komunisté, ale ani přední světoví spisovatelé a předststavitelé kultury.

„A Ukrajina? Úrodná Ukrajina s širými lány obilí. Co se stalo s ní? Ta teď není k poznání. Je z ní vymřelá, mlčící step. Není tam vidět ani vysoké žito, ani osinatou pšenici, nekolébají se na ní těžké klasy. Step s běloučkými ukrajinskými domky, neuslyšíte zvučné ukrajinské písně. Tu i onde jsou vidět vymřelé, pusté vesnice. Celá Ukrajina se rozpadla. Uprchlíci se neustále a vytrvale stahují do velkých měst. Nejednou je hnali nazpět, celé dlouhé řady jich hnali zpátky - na jistou smrt.

Ale boj o přežití byl silnější, lidé umírali na železničních nádražích a ve vlacích, protože se všichni snažili dostat do Moskvy. A co s Ukrajinou? Ach, bolševici si věděli rady i s tímhle neštěstím. Ty malé kousky země, kde se na jaře zaselo, sklízejí rudoarmějci, které tam poslala zvlášť kvůli tomu sovětská moc.” Tolik přímá výpověď školačky Niny Lugovské.

 

Když byla v roce 1929 v časopise Revoljucionnaja Rossija otištěna první zmínka o koncentračních táborech na severu Ruska, svět užasl a nechtěl zprávě věřit. Ještě dlouho po válce, když už gulagy dávno běžely naplno, naši komunističtí návštěvníci Sovětského svazu dál všechno nekriticky obdivovali a nepřipouštěli si pochybnosti. Plně Stalinovi věřil i československý ministr zahraničí Edvard Beneš a nakazil tak mnoho demokratických politiků v Anglii a ve Spojených státech. Teprve daleko později, v průběhu poválečných let pochopil, že se nechal Stalinem okouzlit a obelhat a označil to za svou největší životní chybu.

 

Rudé náměstí v Moskvě je zaplaveno nadšenými davy a rudými prapory, ale mezi lidmi vládne strach. Stalin je v očích mladičké Niny obyčejný, prachsprostý ničema. Jak to, že na rozdíl od všech politiků a intelektuálů, kteří se dali okouzlit Stalinovým vystupováním, v něm dokázala odhalila „lumpa, který dusí ruskou svobodu?”

Bylo to dáno věkem, který kriticky zkoumá jednání dospělých, nebo prostě tím, že se dívka sama musela dennodenně potýkat s běžnými starostmi a nedůvěrou k okolí a zločineckému režimu, který zničil i jejího otce?

Mimořádnou silou a opravdovostí je deník nikoli náhodou přirovnáván k Deníku Anny Frankové. Unikátní je konečně i jeho samotný osud:

Niny Deník byl při jedné domovní čistce zabaven policí a posloužil jako kompromitující materiál při zatčení nejen samotné, tehdy už 18leté dívky, ale celé její rodiny. O tom, že si takové nebezpečí uvědomovala, svědčí mnohé zápisky, které dávno předtím sama přeškrtala.

 

„Co je to život? Proč žít? Žij, řeknou ti, dokud neumřeš. To se lehko řekne! Tak třeba zamilovat se, vdát se, mít děti a k stáru za neustálého reptání vařit - to je život? Člověk touží po tom stát se někým velikým, neobyčejným. Sny, sny! Sny - to je to, co mi dává možnost být aspoň někdy šťastná.”

 

K těmto tzv. “závadným” pasážím patřily odstavce, kde se Nina věnovala životu a dění v Rusku, ale i ty, ve kterých se deníku svěřovala se svými těžkými depresemi a které NKVD kvalifikovala jako „selhání životního postoje sovětského občana”.

V knize jsou zachovány pasáže, které podtrhala sama tajná policie a které zcela zlovolně posloužily k vykonstruovanému obvinění a jako důkaz její zločinnosti. Na jejich základě byla 18letá Nina obviněna z nepřátelského postoje k socialistickému zřízení a z plánování teroristického činu proti Stalinovi a odsouzena na pět let do gulagu.

Přiznala se ke všemu, o to se postaralo nelidské mučení. Další léta pak strávila ve vyhanství. Spolu s ní byla odsouzena i její matka a dvě sestry. Realitu této zlovůle a nelidskosti dokreslují autentické fotografie Niny a členů její rodiny.

Autorka Sibiř přežila a zemřela v roce 1990. V roce 2000 objevila deník v tajných archivech KGB Irina Osipovová, členka mezinárodní společnosti MEMORIAL zabývající se chartou, lidskými právy a studiem různých forem odporu ve stalinských gulazích. Sama strávila několik let cestováním po Rusku a zpovídáním lidí, kteří přežili vězeňské tábory. Při své práci narazila nejdříve na případ Ninina otce, který byl několikrát uvězněn, odbyl si tříleté vyhnanství na Sibiři a nakonec strávil mnoho let v internaci. Jeho svazek obsahoval i Niny deník. Krátce po jeho objevení a částečném dešifrování přeškrtaných pasáží vyšel knižně ve všech světových jazycích. U nás ho v r. 2004 vydalo nakladatelství PRÁH.

Já sama jsem „Ztracený deník sovětské školačky“, toto unikátní svědectví  objevila zcela  náhodně v internetovém knihkupectví Kosmas a mohu knihu doporučit každému, kdo se zajímá o dokumentární četbu.

 

Blanka Kubešová

 

Reference:

Joint Statement on the Great Famine of 1932–1933 in Ukraine (Holodomor) z 10. listopadu 2003 udává mezi 7 až 10 milióny obětí.

ZIEGLER, Aleš. Člověk cítí stále jenom hlad. Hladomor na Ukrajině v letech 1932-1933. Dějiny a současnost. 2009, roč. 31, čís. 4, s. 22.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/nejvetsi-hladomory-mao-a-stalin-vyhladoveli-tolik-lidi-jako-sucho-1c1-/zahranicni.aspx?c=A110826_155311_zahranicni_ipl

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012