Jaroslava Pechová – Úsměv prosím...

Blanka Kubešová 9 2013 Knihy česky

Motto: „Přátelé jsou andělé, kteří nám pomohou,

když naše křídla zapomenou létat...“

Jaroslava Pechová

V knížce mě ze všeho nejdřív upoutala právě tahle věta v náhodně nalistované povídce „Anděl strážný mé dobré nálady“. A pak ještě ta zdánlivě docela obyčejná, totiž že „za každým mrakem svítí slunce.“

 

Jestliže právě prožíváte smůlovaté období, pak povídky známé spisovatelky Jaroslavy Pechové, Úsměv prosím, autorky mnoha knížek a hrníčkových kuchařek, jsou rozhodně to pravé. Já sama jsem četla a – usmívala se, no jak taky jinak, že! Z každého řádku totiž vyvěrá láska k životu, ke každému živému tvoru a dokonce i k člověku, přestože – když to tak pozoruju - mívám občas pocit, že právě to je ze všeho nejtěžší.

Člověk nemusí být hned psychologem, aby poznal, že většina příběhů je podepřena vlastním prožitkem, že tahle prostá, jednoduchá a úsměvná vyprávění psal prostě život sám. Atorka to vysvětluje poněkud svérázně – jsou to příběhy plné „člověčiny,“ to je ten náboj, který v sobě někteří lidé nosí, a který se jí pak stává věčnou a nikdy končící ispirací.

Povídky plné obrazotvornosti a poezie nemoralizují a nementorují, to tedy skutečně ne, přesto v podtextu naznačují cestu, jak si poradit třeba se závistí či škodolibostí nebo jak na to, aby se vás drželo štěstí. Jak se zbavit škarohlídství nebo co dělat, aby svět kolem nás zrůžověl, i k tomu vede autorka jen tak mimovolně, skoro jako by to neměla ani v úmyslu nebo se to vyklubalo tak nějak samo od sebe.

Komu by myšlenky v souzvuku s povídkou „Řád bílé sněženky“ nezalétly třeba do dob prázdnin, kdo by si nevzpomněl na věčné stesky venkovských, zda a kdy zaprší a bude-li vůbec nějaká úroda, když nejdřív tak dlouho mrzlo a teď... A vidím svoji bábušku, věčně celou „zababušenou do šátku“, jak nám do města veze v košíku jitrnice. Vzpomínky uhánějí ostošest, ale abych zůstala věrná povídce, už vidím na rohu Tylova náměstí prodávat první sněženky, a to se mi taky chtělo křičet, „je jaro, je jaro“, a už jsem vykrádala svoji kasičku a běžela mámě jeden svazeček koupit...

Kdo zná vyznání Jaroslavy Pechové ke kraji Oty Pavla, nebude mít potíž odkrýt hrdinu povídky „Nabídka k popukání“ a setkat se tu i se druhým z autorů knihy„Zpáteční lístek do posledního ráje“, fotografem Milanem Richtermocem. „Naše přátelství prověřil nejen čas, ale i společná práce u řeky v každém ročním období a za každého počasí,“ píše J. P. Povídka je napsaná tak sugestivně, že jsem si umínila, že se autorky při první příležitosti optám, jak to bylo doopravdy. Že chcete vědět, čeho se ta „nabídka k popukání“ týkala? Ale kdepak, promiňte, tohle si musíte přečíst sami, to vám neprozradím!

Povídky ze života - nebo abych byla přesnější a nekončila nepravdou - povídky ze života Jaroslavy Pechové, (to proto, že některým lidem, jak by se to autorce asi zdálo podivné, se veselé příhody vyhýbají), jsou zdánlivě obyčejné humorné zážitky, které možná i nás denně potkávají a my je míjíme bez povšimnutí. Vypadá to, že na J. P. se ty legrácky samy lepí, anebo že je přitahuje asi jako magnet. Ve skutečnosti má dar ve všem vidět a vynajít střípek štěstí. Pak stačí „jen“ tento zasutý a skrytý úsměv všedního dne odkrýt a vytáhnout na světlo. Možná se i nám aspoň některé příhody skutečně přihodily, ale neviděli jsme tu „člověčinu“, to „něco“, co se teď na nás ze stránek škvíří a svítí širokým úsměvem. Přesně takovým, jaký ve svých vtipných, nápaditých ilustracích ukazuje kreslíř a karikaturista Karel Klos, kterému se podařilo věrně vystihnout ducha a duši vyprávění. Podíváte se na obrázek – a usmíváte se!

Knížka je vonět pohodou. Jaroslava Pechová její příběhy v sobě nosila a střádala od studentských dob, co je v nich dodáno, je pouze zkušenost a nadhled let. Víc už skutečně neprozradím. Přečtěte si to sami. Dovíte se třeba i to, jak je to s kominíky a se štěstím. Usmíváte se? Tak je to správné, právě tak si to autorka přála. Úsměv, prosím!

 

Blanka Kubešová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012