Slovo za slovem – s překladateli o překládání

-jn- 8 2013 Knihy česky

Málokterý čtenář si nad knížkou zahraničního spisovatele uvědomuje, že k němu promlouvá svými slovy její překladatel, nikoli autor. Překladatelův podíl na čtenářském zážitku je zásadní, jeho práce náročná a odpovědná. Vedle jazykových znalostí a zvládnutí překladatelského „řemesla“ vyžaduje jazykový cit, aby čtenář pochopil přesně autorovu představu a to co chtěl sdělit. V knize Slovo za slovem hovoří o překládání (ať už je jeho zálibou nebo povoláním) 27 představitelů nejstarší překladatelské generace – namátkou František Fröhlich, Ludvík Kundera, Helena Kadečková, Rudolf Pellar, Antonín Přidal, Josef Škvorecký. Práce, jíž většina z nich věnovala podstatnou část svého života, představovala v totalitním režimu most se světem. Překladatelé k nám dostávali duchovní hodnoty řadovému občanu vzdálené i odpírané, také jejich zásluhou mělo tištěné slovo v nelehkých dobách svou váhu a na nové knížky se stály dlouhé fronty.

Vydávání kvalitní zahraniční literatury, kterému se věnovalo zejména nakladatelství Odeon a v různé míře také Mladá fronta, Svoboda, Československý spisovatel, Naše Vojsko aj., to bylo v období 1948 až 1989 často dobrodružství, případně i politikum. Tak třeba jméno překladatele uváděné v tiráži býval pseudonym nebo jméno tzv. pokrývače, to jest slušného člověka, který propůjčil svou identitu někomu, kdo se dostal na seznam lidí politicky zavržených a pro veřejný život nežádoucích. Tato praxe nebyla ničím výjimečným, svědčí o tom publikace Zamlčovaní překladatelé. Vydaná v roce 1990 – uvádí přes šest set titulů knížek, jež vyšly za minulého režimu pod cizím, propůjčeným jménem.

Zařazení zahraničního díla do edičního plánu ztěžovala v oné době řada omezení a překážek. Prvním předpokladem bylo získat pro knížku příděl papíru. Nakladatelský redaktor sondoval, zda lze tisknout dílo autora, který se někde nepěkně vyjádřil o socialistickém Československu, případně fandil v roce 1968 Pražskému jaru. Lektor doporučující knížku k vydání, potřeboval najít v autorově životopisu něco patřičně „pokrokového“. Překladatel si mj. lámal hlavu, jak naložit se slangem hlavního hrdiny, když je to dělník, neboť příslušník dělnické třídy v socialistické zemi se vyjadřuje, jak známo spisovně …

Pouze v nenormálních poměrech před listopadem 1989 se kupříkladu mohlo stát, že tiskárna vychrlila tisíce svazků politických proslovů východoněmeckého předáka Ericha Honeckera a ještě týž den odvezlo auto celý náklad do sběrny papíru. To už se však připravovalo druhé vydání a Rudé právo psalo, že si nové vydání vynutil obrovský zájem čtenářů, z knihy Williama Saroyana O neumírání, připravené již k expedici, musela být vyříznuta jedna stránka, nahrazena novou opravenou a knížka znovu převázána. Důvod – ministerský úředník objevil v signálním výtisku větu, že autorova arménská babička měla ve stáří vousy jako Stalin.

Nakladatelství nabídlo svému osvědčenému spolupracovníkovi k překladu maďarštiny dvě povídky. „Já na to mám peníze“, vysvětlila mu redaktorka. „Ten překlad musím od vás dostat, abych vám je mohla vyplatit. Předem už ale vím, že ty texty jsou tak strašné, že je nikdy nemůžeme vydat. Jenomže v rámci různých smluv mezi socialistickými státy a dohod mezi ministerstvy kultury jsme to museli přijmout. Ale slibuju vám svatosvatě, že to opravdu nikdy nevydáme, abychom neudělali ostudu sami sobě, natož vám.“

Vydalo nakladatelství Academia,

editor Stanislav Rubáš, 450 stran

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012