Můj srpen 1968

Dávno, dávno již tomu..? Ba ne, jako kdyby se to stalo před chvílí, kdy k nám do dejvického bytu volala maminčina kamarádka z České tiskové kanceláře, že nás přepadli sověti. Bylo kolem čtvrté ráno, 21. srpna 1968. Tenkrát jsem praktikovala v deníku Lidová demokracie, redakci jsme měli na Karlově náměstí. Z domova pěkně daleko a navíc ještě přes Bubeneč, kde bylo sovětské (a nyní je ruské) velvyslanectví! Nic nejezdilo, ale přesto jsme se tam sešli do sedmi hodin všichni. Mačkali jsme se u sporťáků, kteří jediní měli televizi. V osm byla porada a hned jsme začali psát...

Dodnes obdivuji maminku, že mne doma nezamkla. Byla to statečná žena, zůstala doma s mojí mladší sestrou, já jsem se občas ozývala telefonem. Od šéfredaktora jsme dostali příkaz, abychom se nevraceli domů a přespávali u známých. To už jsem chodila se svým nynějším manželem a tak mne přijala jeho rodina.

Po těch letech mi z té doby zůstává pocit bezmoci a strachu. Vím, že jsem v ty dny brala výtisky Lidové demokracie rovnou od rotačky v tiskárně Svobodného slova na Václavském náměstí a rozdávala je lidem na chodníku. Jednou se za pár vteřin objevil kluk na motorce a naložil mne... Jeli jsme nahoru k pomníku sv. Václava, kde stály tanky (co střílely na Národní muzeum). Lidé se shlukli kolem nás a já jim dávala noviny. Pak se proti nám otočilo dělo jednoho z tanků. Takže strach a bezmoc...

Trvalo to jen pár dní, než jsme museli opustit redakci. Když jsme se v září vrátili, bylo už všechno jinak. Na pozdější dobu už nevzpomínám, byli jsme všichni jak vyjevení a já jsem v redakci vydržela jen do konce ledna 1969. To už stály všechny noviny za starou belu a dodělal to Husákův dubnový projev. Poslouchala jsem ho v rádiu, brečela a rozbila přitom první talíř ze svého nového servisu. Ale ani ty střepy nám nepřinesly štěstí...

Když si uvědomím, že nás okupovaly statisíce vojáků, 2 300 tanků a 700 letadel, divím se, že na naší straně bylo „jen“ 108 mrtvých. Prezident Miloš Zeman dneska zhodnotil srpnovou okupaci jako selhání naší politické elity. Nevím, jak si představuje v této situaci sám sebe. On sám přiznává, že první dny prožil v klidu na studentské koleji na okraji Prahy a pouštěl do školního rozhlasu vysílání stanice Praha.

Venda Šebrlová