Ještě slovo srpnové...

Eva Střížovská 8 2013 Slovo redakce česky

45 let a pořád to bolí...

 

Když chodil můj synek do třetí třídy, říkala jim učitelka o válce a o následném osvobození Rudou armádou, což museli organizovaně oslavovat. Synkovi to vadilo a tak mi řekl: mami, už je to třicet let, to by se snad na to už mohlo zapomenout, ne?

Jak na co, synku, řekla jsem mu...

 

Dnes jsem se neodlepila od rádia. Vzpomínalo se na událost, která se odehrála z dnešního pohledu před ještě delší dobou. Na rok 1968. Na Pražské jaro, které vlastně začalo již v lednu a i když se později leckdo vysmíval termínu socialismus s lidskou tváří, bylo to osm měsíců nadějí. Nadějí na svobodnější život - s možností svobodných novin bez cenzury, soukromého podnikání, na možnost mít svůj názor atd., atd., moc jsme si tehdy slibovali.

 

Dubček – symbol změn byl milován davy. Nikoli však sovětskými nadřízenými našich "vládců". Kousek za našimi hranicemi se už chystalo vojenské napadení naší země. Říkalo se tomu cvičení spojeneckých armád, ale rozhlas BBC z Londýna už na tuto skutečnost upozorňoval, jen se nevědělo, kdy to přesně udeří.

V noci z 20. na 21. srpen celou noc hučela nad Československem obří letadla plná ruských tanků. Také jsem je slyšela, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, řekla jsem si, že jde asi o ta hlášená vojenská cvičení. Ráno jsem jako obvykle vedla děti do školky. Bylo mi divné, že paní učitelka brečí, ale ještě jsem pořád nic nevěděla, mohla mít přece nějaký osobní problém.

 

Až teprve v tramvaji cestou do práce mi svitlo. Lidé drželi v rukou malé tranzistoráčky, kde rádio hlásilo co se děje, a také plakali. Cože!? Vykřikla jsem jako neinformovaný blbec a po pár pokusech vyřvat do světa, že to není možné, že nás Rusáci obsadili, jsem se přidala k breku. Na Václavském náměstí, kde jsem tehdy pracovala v jakémsi zbytečném národním podniku Staviva, už stály tanky, obklopené mladými lidmi, kteří se vojákům na nich rusky snažili vysvětlit, že jsou tady asi omylem. Jenže oni asi rusky nerozuměli, měli šikmé oči a byli asi odněkud z dálného ruského východu. V každém případě nevěděli, kde jsou a proč tam jsou. Pak jsem vešla do své kanceláře v pátém patře domu, kde hned vedle sídlila redakce Svobodného slova, všude na střechách byli vojáci se samopaly. Když to viděla naše vedoucí, poslala nás domů. Běžela jsem pro děti do školky, manžel zatím pro nějaký nákup (prý je třeba ve válce si udělat zásobu jídla). A večer to u nás skutečně vypadalo dost válečně. Z Kavčích hor, pod kterými jsme bydleli, lítaly dolů střely. Noc jsme spolu s dětmi trávili pod postelemi, daleko od oken.

 

A pak přišla léta neuvěřitelného množství ohnutých zad a vládnoucích bezpáteřních idiotů.

Nejlíp o tom dneska mluvil tehdy (a po až po roce 1989 znovu) rozhlasový redaktor Jan Petránek, specialista na mezinárodní vztahy. Na otázku, co ho tehdy nejvíc zklamalo, řekl, že tzv. Moskevské protokoly. To byla kapitulace na dlouhé roky.

Jediný odvážný z čs. delegace odvezené násilím do Moskvy, byl MUDr. Kriegel, který odmítl velezradu podepsat i s vědomím, že bude třeba zastřelen. Nebyl, ale užil si mnoho výhrůžek i jiného hnusného chování od estébáků a dalších kreatur té doby.

 

Janu Petránkovi, který ho občas vozil svým embéčkem za synem mimo Prahu, "kdosi:" přejel tankem auto, takže už "jsem mu nemohl dělat osobního šoféra", jak dneska vtipně komentoval.

Neuvedla jsem, že se dnes konalo vzpomínkové setkání před rozhlasem, který sehrál tehdy mimořádnou roli v informování občanů, když jejich "vláda" vlastně nebyla k dispozici. Vysílalo se díky obětavým technikům ze sklepa i z půdy a později z jiných prostor, když rozhlas obsadili (a znečistili svými výkaly) sovětští bratři.

 

Předsedkyně Sněmovny Miroslava Němcová četla z parlamentních zápisů té doby, které vedlo ke Smlouvě o dočasném pobytu vojsk. Bylo to i po 45 letech čtení moc smutné a otřesné. Lži, strašení revanšistickýmými silami v NSR a protisocialistickými silami u nás, o nezdolném přátelství se SSSR.Z 242 poslanců tehdy jen 4 byli tak odvážní, že byli proti, 10 se zdrželo hlasování, zbytek, tedy 228 souhlasili, srabi a zrádci.

Jan Petránek na otázku, co si myslí o tom, že nebyli potrestáni původci toho všeho zla, řekl, že ho moc zlobí, že nebyli potrestáni - VELEZRÁDCI jako Biľak a další, ale že trestem pro ně musí být naše OPOVRŽENÍ.

 

Samozřejmě, že všichni slušní lidé jimi hluboce opovrhují, ale je moc smutné, jak zkazili celému národu nejen všechny roky do sametu 1989, ale vlastně celých 45 let (a kdoví kam až dál), protože dodnes nám vládnou mnozí lidé, jimž rodiče jako mladým stromkům ohýbali záda a učili je chovat se falešně, nemorálně a sobecky. Když si poslechnu zprávy z našeho politického Kocourkova, jsem šťastná, že znám tolik dobrých, poctivých, slušných a talentovaných lidí. Bohužel "vlci nahoře" je mezi sebe nepustí, event. je brzy z politiky vyštípou, tak jak to už s některými odvážnými udělali. Náš národ je zhruba napůl plný morálně pokleslých jedinců, a napůl slušných a báječných lidí. Můžete to brát jako s tou sklenicí, která je dle pesimistů poloprázdná, dle optimistů ještě poloplná nebo s tím: mám už jenom stovku nebo hurá, mám ještě stovku! Nevím, je-li to útěcha..

 

Eva Střížovská

 

.

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012