Lidé a andělé (mezi námi?) People – Angels?

Před lety jsem dostala od své kamarádky Lídy ze Švédska dárek – knížku s názvem Léčení s anděly. Kamarádka věděla o mých tehdejších trablech a jako věnování mi napsala pár slov, které mne přiměly si knížku skutečně přečíst. A ejhle – když jsem dle návodu požádala anděly o vyřešení mé svízelné situace, rázem byla vyřešena. Koukala jsem s úžasem na ten problém, který náhle nebyl. Náhoda? Možná…
V knize mne ale hodně zaujala kapitola o tom, že mnozí andělé žijí mezi námi. Ano, to mohu potvrdit, znám jich několik, vlastně dost.
Nepočítám je. Ale tvrdím, že jsou, existují a pomáhají. Někdy se jim říká dobří lidé, nebo lidé obětaví, nezištní, poctiví, féroví… doplňujte prosím…také je znáte, rozhodně Vy, kteří čtete náš časopis. Občas se mě někdo zeptá: a proč to vlastně děláš? Vždyť z toho nic nemáš!
Ale mám, Vy nechápavci – potkávám, kamarádím se a přátelím se s báječnými lidmi, možná i anděly…
(Kdybych chtěla být manažerkou nebo tiskovou mluvčí třeba v ČEZu nebo v podobné organizaci ze zcela jiné než andělské planety, tyto dobré lidi bych nepotkávala.)
Thanks very much to our donators.
Sponzoři, dárci a dobrodějci
Jsou sponzoři, kteří dají peníze na význačné sportovní utkání nebo zvučný koncert či festival a jména jejich firem září z reklamních ploch. Proto to také dělají. Chtějí zářit...
Jsou donátoři, dárci, kteří dají peníze na tzv.charitu - opuštěné děti, hladové děti v Africe, nemohoucí lidé v domovech atd Jejich jména se také někde objevují, třeba v letáčcích, které zvou na návštěvu....ale už tak moc nezáří. Tito dárci mají často (asi) pocit, že někomu (něčemu) pomáhají, někteří to dělají jaksi samozřejmě, protože mají dobročinnost ve svém nitru, někteří si tím třeba i trochu hojí špatné svědomí, neboť jejich peníze nejsou třeba ze nejčistších zdrojů...
Ale jsou i tací, kteří přispějí na něco, co se jim zdá smysluplné. A jsou to často tací, kteří nejsou zrovna tzv. boháči. A nečekají, až se jejich jméno objeví na plakátě.
Jsou to například dobří lidé, kteří pošlou finanční obnos dle svých možností na náš účet, ať už je větší, menší nebo úplně maličký, ale vždy se snahou přispět k pokračování našeho časopisu, čímž jsme opět a opět ujišťování, že tato naše dobrovolnická práce má smysl, že lidé Český dialog čtou, píšou nám ohlasy, posílají své články do "svého" časopisu bez obav, že by nebyl otištěn, neboť už název "dialog" hovoří o tom, že názorům jsme otevřeni. Občas jsem se musela zasmát, když mi na nějaké tiskové konferenci řekl redaktor (už si nepamatuji odkud) "to tedy koukám, vy tu máte Havla a na další stránce Klause, jak vám to může projít?", nebo mi řekla mladá kolegyně z časopisu Vlasta "jé, vy tu máte na titulní stránce houby, hřiby. To vám závidím! Já musím na titulku dávat vždycky nějakou mladou holku, pokud možno hubenou, vychrtlou, ale prsatou,".
Když jsem s časopisem před více než dvaceti lety začínala, byl to zápřah, který jsem si ani ve snu nedovedla představit. První várku výtisků v počtu deseti tisíc jsem chtěla v zoufalství hodit do Vltavy, jak už jsem psala dříve. S jednou tiskárnou jsem skončila, protože náklad nebyl hotov včas, protože tiskařka šla k zubaři, s další jsem skončila, protože jsem nemohla vjet pro výtisky do dvora, kde bylo rumiště z jakési přestavby. Když si neumí ani zamést dvorek, nebudu se s nimi bavit, myslela jsem si na počátku "kapitalismu", jenže si to nemysleli jiní. A já jsem s časopisem pokračovala a nechápala jsem - proč mi někteří lidé závidí - co? Tu dřínu, sehnat články, zredigovat je, najít k nim obrázky, udělat byrokracii - účty, dodáky, objednávky, vozit škodovkou po Praze náklad časopisu sem a tam do distribucí, hlavně do Poštovní novinové služby (PNS) - podle mně v té době hned druhá zločinecká organizace po KSČ - omlouvat se některým autorům, že se jejich článek nevešel, ale že příště, omlouvat se čtenářům, že se v tisku objevily chyby (neboť korektora zadarmo by pohledal), a to všechno bez jakékoli odměny s naivní nadějí, že snad, až se to rozběhne...nevím dodnes, jestli se to "rozběhlo", snad ano v tom smyslu, že časopis má své nepopiratelné místo, ale určitě ne ve smyslu aby se zaplatil. Nechci se o tom tady a teď rozepisovat, to bude v jedné z mých dalších knížek. Z deníčku vydavatelky. Ale zpět k té závisti. Když se mi v hlavě rozsvítilo, bylo to jasné: Oni mi záviděli - SVOBODU!!! a asi i odvahu ji uskutečnit, žít si vlastním životem, nemít žádného šéfa, dělat, tvořit si po svém.
Ale dost o tom. Chci poděkovat všem dobrým lidem, kteří stejně jako já věří, že Český dialog a Mezinárodní český klub jsou užitečná zrnka písku v pískovišti s pracovním názvem Dobří lidé existují a kteří poslali na náš účet v poslední době příspěvek na další činnost. Jsou to:
Jana Růžička, Austrálie
Jiří Polák, Švédsko
Manželé Koutných, Švédsko
Mirek Koutský, Austrálie
Stanislav Berton, Austrálie,
Dana Bates, Austrálie
Pavlínka Gajdošová, ČR Luhačovice
Zdeněk Verňák, USA
Marie Dolanská, USA
Linda Vlasák, USA
Dana Kratochvílová, ČR Praha
Retta Chandler-Slavik, USA
Jana Bartůňková, ČR
Eva Cipková, Švédsko
Eva Zakrewski, Švédsko
Ivan Jonas, Švédsko
Jaroslav Šonský, Švédsko
Olga Marlinová, Praha, dříve USA
Manželé Marenčákovi, Jižní Čechy, dříve Lucembursko
Silva Evandro Trachta, Brazílie
Jaroslav Verner, Německo
Rudolf Cainer, Rakousko
Táňa a Tom Vašíčkovi - Rakousko
Anna Vadurová - Rakousko
Ilustrační autofoto Jana Herešová
Jak přispět na provoz
Český dialog vzniká díky dobrovolným finančním příspěvkům lidí po celém světě.
I vy můžete přispět na jeho provoz libovolnou částkou.
Jak publikovat článek
Po domluvě je možné publikovat na stránkách vlastní texty!

Všechny moje Ameriky - I. Cali
Reportáže z atraktivních míst San Franciska, Los Angeles, San Diega, Orange County a dalších střídají příběhy českých osobností. Najdeme tu jména novináře Jožky Pejskara, spisovatele Jana Beneše, skladatele, fotografa a dobrodruha Eduarda Ingriše, prof. Ivo Feierabenda a jeho otce, politika z první republiky Ladislava, který se zasloužil o zemědělské družstevnictví, profesorky, klavíristky a výrazné vlastenky Marie Dolanské, příběh rodiny Georginy Teyrovské, která se musela se svým manželem Eduardem v roce 1949 proplazit přes hranici, když jim komunisté zabavili nejznámější pražskou barvírnu a šlo jim o život.
Je tu i částečný příběh Jiřího Voskovce, který prožíval své poslední roky v mohavské poušti.
Samozřejmě je zde také putování po stopách Jacka Londona, který zde v mládí kradl ze sádek ústřice, ale v pozdějším věku své úspěšné spisovatelské kariéry si postavil pěkný dům, který je dnes jeho muzeem a nedaleko je i jeho hrob. V přístavu Oakland má své náměstí, sochu Bílého tesáka, chatu dovezenou až z Aljašky a hospůdku, do které chodil.
Knížka představí i Jiřího Knedlíka, který v hlavním městě Sacramentu peče nejlepší lázeňské oplatky na světě, příběh bratra známého spisovatele Oty Ulče Gustava, zajímavé zážitky mladé spisovatelky Katky Dehningové a mnoha dalších.
Čtivé je vyprávění o minulosti i současnosti zdejšího Sokola, o tzv. Československém domečku, o několika Českých školách a školkách a v neposlední řadě o mladých lidech, kteří sem přišli až po roce 1989 a dobře se uplatnili.
Kniha má 144 stran a kromě černobílých fotografií v textu má několik barevných příloh.
Cena je 200 Kč v ČR, v zámoří 15 USD a v Evropě 10 EUR i s poštovným. Jak zaplatit sdělíme zájemcům při objednání.
Objednávejte na:
cesky-dialog@seznam.cz
nebo tel.: +420 739 091 057
Spřátelené instituce
- Anlet
- Beseda - Belgie
- Czechevents.net
- Czechfolks.com Plus
- Czechoslovakstalks.com
- Časopis Čechoaustralan
- Česká centra
- Česká škola bez hranic
- Český výrobek
- Demokratický klub
- Jana Garnsworthy DipTrans IoLET
- krajane.net
- Libri prohibiti
- Nový domov, Toronto
- Průvodce Rychnovem
- Rádio Perth
- Rádio Praha
- Velehrad