Lidé a andělé (mezi námi?) People – Angels?

Eva Střížovská 7 2013 Aktuality česky

Před lety jsem dostala od své kamarádky Lídy ze Švédska dárek – knížku s názvem Léčení s anděly. Kamarádka věděla o mých tehdejších trablech a jako věnování mi napsala pár slov, které mne přiměly si knížku skutečně přečíst. A ejhle – když jsem dle návodu požádala anděly o vyřešení mé svízelné situace, rázem byla vyřešena. Koukala jsem s úžasem na ten problém, který náhle nebyl. Náhoda? Možná…

V knize mne ale hodně zaujala kapitola o tom, že mnozí andělé žijí mezi námi. Ano, to mohu potvrdit, znám jich několik, vlastně dost.

Nepočítám je. Ale tvrdím, že jsou, existují a pomáhají. Někdy se jim říká dobří lidé, nebo lidé obětaví, nezištní, poctiví, féroví… doplňujte prosím…také je znáte, rozhodně Vy, kteří čtete náš časopis. Občas se mě někdo zeptá: a proč to vlastně děláš? Vždyť z toho nic nemáš!

Ale mám, Vy nechápavci – potkávám, kamarádím se a přátelím se s báječnými lidmi, možná i anděly…

(Kdybych chtěla být manažerkou nebo tiskovou mluvčí třeba v ČEZu nebo v podobné organizaci ze zcela jiné než andělské planety, tyto dobré lidi bych nepotkávala.)

Thanks very much to our donators.

Sponzoři, dárci a dobrodějci

Jsou sponzoři, kteří dají peníze na význačné sportovní utkání nebo zvučný koncert či festival a jména jejich firem září z reklamních ploch. Proto to také dělají. Chtějí zářit...

Jsou donátoři, dárci, kteří dají peníze na tzv.charitu - opuštěné děti, hladové děti v Africe, nemohoucí lidé v domovech atd Jejich jména se také někde objevují, třeba v letáčcích, které zvou na návštěvu....ale už tak moc nezáří. Tito dárci mají často (asi) pocit, že někomu (něčemu) pomáhají, někteří to dělají jaksi samozřejmě, protože mají dobročinnost ve svém nitru, někteří si tím třeba i trochu hojí špatné svědomí, neboť jejich peníze nejsou třeba ze nejčistších zdrojů...

Ale jsou i tací, kteří přispějí na něco, co se jim zdá smysluplné. A jsou to často tací, kteří nejsou zrovna tzv. boháči. A nečekají, až se jejich jméno objeví na plakátě.

Jsou to například dobří lidé, kteří pošlou finanční obnos dle svých možností na náš účet, ať už je větší, menší nebo úplně maličký, ale vždy se snahou přispět k pokračování našeho časopisu, čímž jsme opět a opět ujišťování, že tato naše dobrovolnická práce má smysl, že lidé Český dialog čtou, píšou nám ohlasy, posílají své články do "svého" časopisu bez obav, že by nebyl otištěn, neboť už název "dialog" hovoří o tom, že názorům jsme otevřeni. Občas jsem se musela zasmát, když mi na nějaké tiskové konferenci řekl redaktor (už si nepamatuji odkud) "to tedy koukám, vy tu máte Havla a na další stránce Klause, jak vám to může projít?", nebo mi řekla mladá kolegyně z časopisu Vlasta "jé, vy tu máte na titulní stránce houby, hřiby. To vám závidím! Já musím na titulku dávat vždycky nějakou mladou holku, pokud možno hubenou, vychrtlou, ale prsatou,".

Když jsem s časopisem před více než dvaceti lety začínala, byl to zápřah, který jsem si ani ve snu nedovedla představit. První várku výtisků v počtu deseti tisíc jsem chtěla v zoufalství hodit do Vltavy, jak už jsem psala dříve. S jednou tiskárnou jsem skončila, protože náklad nebyl hotov včas, protože tiskařka šla k zubaři, s další jsem skončila, protože jsem nemohla vjet pro výtisky do dvora, kde bylo rumiště z jakési přestavby. Když si neumí ani zamést dvorek, nebudu se s nimi bavit, myslela jsem si na počátku "kapitalismu", jenže si to nemysleli jiní. A já jsem s časopisem pokračovala a nechápala jsem - proč mi někteří lidé závidí - co? Tu dřínu, sehnat články, zredigovat je, najít k nim obrázky, udělat byrokracii - účty, dodáky, objednávky, vozit škodovkou po Praze náklad časopisu sem a tam do distribucí, hlavně do Poštovní novinové služby (PNS) - podle mně v té době hned druhá zločinecká organizace po KSČ - omlouvat se některým autorům, že se jejich článek nevešel, ale že příště, omlouvat se čtenářům, že se v tisku objevily chyby (neboť korektora zadarmo by pohledal), a to všechno bez jakékoli odměny s naivní nadějí, že snad, až se to rozběhne...nevím dodnes, jestli se to "rozběhlo", snad ano v tom smyslu, že časopis má své nepopiratelné místo, ale určitě ne ve smyslu aby se zaplatil. Nechci se o tom tady a teď rozepisovat, to bude v jedné z mých dalších knížek. Z deníčku vydavatelky. Ale zpět k té závisti. Když se mi v hlavě rozsvítilo, bylo to jasné: Oni mi záviděli - SVOBODU!!! a asi i odvahu ji uskutečnit, žít si vlastním životem, nemít žádného šéfa, dělat, tvořit si po svém.

Ale dost o tom. Chci poděkovat všem dobrým lidem, kteří stejně jako já věří, že Český dialog a Mezinárodní český klub jsou užitečná zrnka písku v pískovišti s pracovním názvem Dobří lidé existují a kteří poslali na náš účet v poslední době příspěvek na další činnost. Jsou to:

 

Jana Růžička, Austrálie

Jiří Polák, Švédsko

Manželé Koutných, Švédsko

Mirek Koutský, Austrálie

Stanislav Berton, Austrálie,

Dana Bates, Austrálie

Pavlínka Gajdošová, ČR Luhačovice

Zdeněk Verňák, USA

Marie Dolanská, USA

Linda Vlasák, USA

Dana Kratochvílová, ČR Praha

Retta Chandler-Slavik, USA

Jana Bartůňková, ČR

Eva Cipková, Švédsko

Eva Zakrewski, Švédsko

Ivan Jonas, Švédsko

Jaroslav Šonský, Švédsko

Olga Marlinová, Praha, dříve USA

Manželé Marenčákovi, Jižní Čechy, dříve Lucembursko

Silva Evandro Trachta, Brazílie

Jaroslav Verner, Německo

Rudolf Cainer, Rakousko

Táňa a Tom Vašíčkovi - Rakousko

Anna Vadurová - Rakousko

 

 

Ilustrační autofoto Jana Herešová