Naděje pro Lužici například "Varnsdorfská solidarita"

Nejbohatší je ten, kdo nejméně potřebuje.
(lužickosrbské přísloví)

Před časem saské ministerstvo školství přišlo s inovací vzdělávací koncepce, jejíž součástí je reorganizace základního školství. Kromě striktního uplatňování normativu počtu žáků na jednu třídu je to i centralizace tzv. středních škol (srovnatelných s naším druhým stupněm základních škol). Vzhledem k značné hospodářské recesi a citelnému poklesu natality na celém území je to nejspíš krok pochopitelný. Byl však necitlivě uplatněn i na školy minoritního lužickosrbského národa, který v posledních letech v Sasku prožívá těžké období. Vše začalo definitivním zákazem otevření pátého ročníku lužickosrbské školy v obci Chrósčice v srpnu 2001 z důvodu nedostatku dětí (třída měla 17 žáků, normativ stanovuje 20). Lužičtí Srbové - ale i leckteří soudní Němci reagovali občanskou neposlušností (demonstrace před školou, "okupace" třídy a v níž se proti vůli úřadů učilo zdarma) a s prosbou o pomoc se obrátili i na zahraničí. Zachování stávající sítě národních škol je pro ně totiž jednou z nezbytných podmínek pro další existenci.

V české veřejnosti důvody, proč chrosčanští dospělí i děti pospíchají časně ráno před svou školu, vyvolaly nebývalou vlnu zájmu a bezprostřední chuť pomoci. To, co dosud bylo věcí několika málo zainteresovaných politiků, se stalo věcí skutečně veřejnou. Významnou roli zde mimo jiné sehrála zatím největší podpisová akce na podporu lužickosrbského školství, která vešla ve známost jako "Varnsdorfská solidarita". Informace o ní - a v té souvislosti především o Lužici - proběhla českým tiskem, rozhlasem dokonce se dostala i do hlavního vysílání české televize. Podpisové archy se šířily mezi českými spisovateli (víc než stovka jich připojila svůj podpis), politiky, ale i prostými občany, kteří nechtěli zůstat netečnými. V krátké době bylo předáno předsedovi lužickosrbské střešní organizaci Domowina Janu Nukovi přímo na nádvoří ohrožené školy více než tisícovka podpisů. Výzva byla přeložena i do dalších jazyků (polštiny, němčiny, angličtiny, francouzštiny, ruštiny) a začaly přicházet podpisy z různých míst Evropy i ze zámoří.

Svůj hlavní cíl - tj. přimět saské úřady ke změně rozhodnutí - "Varnsdorfská solidarita" bohužel nesplnila. Sedmnáct dětí z Chrosčic dojíždí jinam, na dopisy signatářů akce vládní představitelé SRN i Saska odpovídají diplomaticky nebo vůbec, připravuje se úplné zrušení jedné ze čtyř lužickosrbských škol v okrese Kamjenc (Kamenz)... Ostentativní neochota saských úřadů řešit vstřícně problém lužickosrbského školství je důvodem, proč se iniciátoři "Varnsdorfské solidarity" rozhodli akci neukončit. Počátkem roku 2002 aktualizovali text výzvy a v několika jazycích ji znovu vyslali do světa. Dnes už je jisté, že zájem o Lužici neustává. Již více než půl roku téměř každý den přicházejí do Varnsdorfu vyplněné podpisové archy, často se ozývají média s žádostí o nové informace. Kromě regionálních i celostátních rozhlasových stanic a deníků (zejména Děčínský deník) jsou mezi nimi i specializovaná periodika. Například prestižní Literární noviny si poté, co otiskly informaci o aktuální situaci v Lužici, objednaly rozsáhlý materiál o lužickosrbské literatuře a věnovaly stranu nejnovější lužickosrbské poezii. Ozvali se mladí čeští spisovatelé, kteří mají zájem přijet do Lužice, uspořádat čtení, darovat knihy a následně o Lužici napsat reportáž. Na největším českém festivalu poezie v Olomouci projevovali zájem o Lužici čeští, slovinští, polští, angličtí i američtí literáti, ale nejenom oni. Český rozhlas vysílal několik pořadů věnovaných lužickosrbské hudbě a literatuře. Nelze vyjmenovat všechny aktivity vznikající v souvislosti se současnou situací v Lužici - jen článků o Lužici zveřejněných v českých periodikách od srpna 2001 je více než stovka!. Lužickým Srbům se dostalo oficiálního přijetí a podpory českého premiéra Miloše Zemana, finančního daru od české vlády, podporu četnými podpisy i dalšími aktivitami dávají jasně najevo mnohé spolky a instituce v ČR jako Spolek česko-lužický, Společnost přátel Lužice, Sokol, České centrum PEN klubu, Obec spisovatelů Praha, Masarykova společnost, Slovanský výbor ČR, Občanská iniciativa Čech, Moravy a Slezska a další.

To všechno je důležité - nejpodstatnější však je, že se skutečně podařilo dokázat, že Lužice není místem zajímavého folklóru, ale domovem svébytného národa. Na téměř jedenácti tisících podpisů pod "Varnsdofskou solidaritou" je podstatné, že všichni ti Češi, Moravané, Slezané, Slováci, Poláci, Jugoslávci, Slovinci, Francouzi, Němci, Bretonci, Číňané, Finové, Maďaři, Rusové, Američané - o Lužici vědí a často se sami stávají šiřiteli zprávy nejen o její existenci a problémech, ale především o přínosu pro evropskou kulturu. Troufám si tvrdit, že vzácný motýl lužickosrbské kultury dostal nová křídla, která neohoří nad zraněným New Yorkem, ani nezmrznou v končinách Novosibirska. Varnsdorf se stal v posledních měsících opět jedním z přirozených center, kam se obracejí jednotlivci i oficiální instituce s žádostí o informace i spolupráci. Má k tomu předpoklady zeměpisné i věcné (lužickosrbské oddělení knihovny, expozice i archív muzea, reálné stopy zanechané lužickosrbskými umělci, budovu někdejšího gymnázia, úřad ochotný spolupracovat). Lužice ve svém obdivuhodném úsilí o svéprávnost není sama - svědčí o tom mj. i internetové spojení se světem - touto cestou jsou s Varnsdorfem i Lužicí v kontaktu osobnosti a spolky z Vídně, Prahy, Paříže, Berlína, Varšavy, Novosibirska nebo z Texasu. V dalším období jde tedy už o to nalézt takový způsob komunikace se saskou vládou, aby pro Lužické Srby byla ochotna vstřícně uplatnit zásady evropských dokumentů na ochranu malých národů a jazyků.

K efektivnějšímu dialogu na toto téma může přispět i větší množství dalších podpisů.

(M. H. je autorem textu výzvy "Varnsdorfská solidarita", iniciátorem řady kulturních akcí s Lužicí v Čechách, z hornolužické srbštiny překládá zejména současnou poezii.)