Putování za Santinim

7 2013 Dějiny česky

Jan Blažej Santini Aichel – genius barokní gotiky

 

290. výročí úmrtí ( 1677 – 1723 )

 

Na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století se uprostřed Evropy objevil v architektuře zvláštní fenomén, později nazvaný Barokní gotikou. Jeho autor, celým jménem Jan Blažej Santini Aichel, získává v roce 1700, tedy v pouhých 23 letech, svoji první zakázku. Narodil se 3. února 1677 do rodiny váženého pražského kameníka Santina Aichela. Bohužel trpěl od narození tělesnou vadou. Byl částečně ochrnutý a chromý, což mu bránilo úspěšně pokračovat v otcově kariéře. Rodina žila v některém z domků v pražském podhradí, doslova  ve stínu Svatovítské katedrály, kterou její příslušníci pomáhali dostavět. Děd malého Jana Blažeje přišel z jihotyrolského městečka Roveredo, ležícího na břehu Luganského jezera. Za manželku si vzal, stejně jako o generaci později jeho syn, ženu s ryze českými kořeny. Potomek vzešlý z třetí generace pak už v sobě měl většinu české krve a tak o něm můžeme skutečně psát jako o geniálním českém architektu  - italského původu. Jenomže mladý Santini byl především, v dnešním slova smyslu Evropan. Mluvil a psal česky i německy, pravděpodobně také italsky a latinsky. Vedle kamenické praxe byl vzdělán v malířství a architektuře a zajímal se i o další exaktní obory. Mimo jiné je u něho známá záliba v křesťanské kabale a ve smyslu potřebné preciznosti musel mít zcela jasno i v takové oblasti, kterou je dnešní deskriptivní geometrie. V rozlehlých prostorách pražské katedrály poznával stavební postupy gotických mistrů, v ateliéru svého učitele, francouzského stavitele Jeana Matheye zvládl barokní principy, na cestách nasákl italským barokním radikalismem a to vše se mu pak v jeho geniálním mozku propojilo.

 

Doba kolem roku 1700, což souvisí s počátkem Santiniho samostatné stavitelské praxe, je časem velkého rozkvětu  původních středověkých, tedy předhusitských církevních řádů a jejich klášterů. České země prožívaly zvláštní, řadu století nepoznané období míru a ke slovu přicházela úcta k historickým kořenům, především  k době  „Otce vlasti „ Karla IV, tedy k časům vrcholné gotiky. Vzdělaní a dostatečně sebevědomí správci nejstarších českých klášterů si byli vědomi ceny tohoto historického dědictví a tak se ani nemuseli vzájemně přesvědčovat o potřebě hospodářských a následně stavebních rehabilitací svěřených areálů. Jejich představy byl beze zbytku schopen vnímat a realizovat mladý a otevřený Jan Santini. Ve svých schopnostech a  vizionářství šel pak v průběhu svého tvůrčího života ještě mnohem dál.

 

Mezi prvními Santiniho stavebními zadavateli byli opati cisterciáckých klášterů, zbraslavský Wolfgang Lochner a sedlecký Jindřich Snopek. Nevíme kdo doporučil Santiniho na Zbraslav, o jeho pronikavém talentu, ale následně mluví důvěra 75 letého Snopka, který bez váhání zadává teprve 25 letému začátečníkovi přestavbu Sedlecké katedrály, ve své době zdaleka největší v Čechách. Oba rozpoznali uměleckou výjimečnost mladého mistra a doporučili jeho službu i dalším klášterům svého řádu. Do Plas opatu Eugenu Tytlovi a do Žďáru nad Sázavou Václavu Vejmluvovi. Pro plaský i žďárský klášter pracoval pak Santini od roku 1706 až do doby své smrti v roce 1723. Je písemně doloženo, že Snopkův nástupce v Sedleci, opat Bonifác Blahna, doporučil Santiniho pro úkol přestavby ohněm zničeného klášterního kostela v Želivi tamnímu představenému Jeronýmu Hlínovi. Žďárský Václav Vejmluva  pak zprostředkoval významné zakázky pro další moravské kláštery.

 

Výstavbu významného poutního místa ve Křtinách u Brna a velký projekt přestavby a novostavby benediktínského proboštství v Rajhradě. Posléze opat benedikínského kláštera v Kladrubech u Stříbra Maurus Finsguth vypsal v roce 1710 projekční soutěž, obdobu dnešního výběrového řízení, na přestavbu klášterního kostela. K účasti vyzval dva nejvýznamnější architekty té doby, Kryštofa Dientzenhofera a Jana Santiniho Aichela. Jak ale víme, zvolil nakonec projekt Santiniho, přestože byl finančně mnohem náročnější.

 

Činnost pro velké církevní instituce, připomeňme ještě např. theatinskou kolej a klášter benediktínek v Praze nebo biskupství v Hradci Králové, zabrala větší část Santiniho tvorby. Mezi ostatní stavebníky pronikal Santini postupně. V Praze totiž nebyl, jako potomek kamenického rodu členem zednického a stavebního cechu a tak se ve světském sektoru realizoval především na venkově. V této souvislosti je třeba jmenovat především hraběte Kolowrata – Libštejnského, pro jehož rodinu stavěl v Rychnově nad Kněžnou, Dolním Ročově a v Deštném, ale nakonec také v Praze. Nepochybně nejkrásnější zámeckou stavbou ze Santiniho ateliéru je pak zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou, který postavil v posledních létech svého života pro Františka Ferdinanda hraběte Kinského. Vedle dlouhé řady menších staveb sakrálního i hospodářského zaměření, kterým však Santini věnoval stejnou péči a výtvarnou invenci, zůstává absolutním tvůrčím a ideovým vyvrcholením jeho tvorby, areál poutního kostele Sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou.

 

Poutní kostel na Zelené hoře byl slavnostně vysvěcený v září 1722.  V roce kdy měl Santini rozpracovanou dlouhou řadu dalších staveb, mezi kterými neustále cestoval. Rajhrad, Křtiny, Plasy a Mariánská Týnice. K tomu přidejme jeho nejrozsáhlejší světskou stavbu, zámek Karlova Koruna. Dnes už se nedovíme, kolik dalších projektů ještě nosil v hlavě a co mohl světu dát, kdyby mu bylo dopřáno více času. Počátkem zimy roku 1723, po skončení stavební sezony geniální architekt náhle těžce onemocní. Stačí ještě nadiktovat poslední vůli a jako věrný syn církve přijmout svátosti. V kruhu své rodiny naposledy vydechne 7. prosince. Následující večer je jeho tělo uloženo do hrobu v kostele Sv. Jana Křtitele v Oboře na Malé Straně. Kostel vzal za své v roce 1784 v rámci josefínských reforem a s ním se ztratilo i přesné místo uložení Santiniho ostatků. Stejně tak zmizela valná většina dokumentace více než osmdesáti realizovaných staveb. Pečlivý a věcný architekt ji zpracovával do nejmenších detailů, jak o tom ostatně svědčí pár dochovaných originálů. A pak ještě korespondence jeho přátel a mecenášů, vyjadřující lítost nad smrtí tak bohem nadaného autora. Bylo mu pouho pouhých 46 roků.

 

V současné době, v roce 290. výročí Santiniho úmrtí je většina z dochovaných staveb opravena a znovu přístupna veřejnosti. O těch nejvýznamnějších se mimo odbornou literaturu dozvíte na www.santini.cz . Tento portál je zatím v současnosti jediným otevřeným informačním kanálem vedoucím k Santiniho odkazu. Jeho provozovatelé z okruhu Občanského sdružení „ Putování za Santinim „ však navazují další, především odborná partnerství a tak jenom můžeme doufat, že během příští dekády, vedoucí k oslavám 300. výročí, bude  odborná i laická veřejnost stále více vnímat jedinečnost celé Santiniho tvorby a možnost, se kterou ji můžeme jako „ originální český produkt „ hrdě nabídnout světu.

 

Stanislav Růžička, předseda Občanského sdružení „ Putování za Santinim „

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012