Jan Slípka

Martina Fialková 7 2013 Rozhovory česky

Už 15 let klepou houslisti České filharmonie v Rudolfinu na jeho dveře s označením „Nástrojař“. A také hráči na violoncello, violu, kontrabas, kytaru a další strunné nástroje. Hráči z orchestru, ale i světoví sólisté nebo studenti sousední konzervatoře se s důvěrou obracejí na tohoto svérázného „opraváře“, jak se houslař Jan Slípka sám často s nadhledem nazývá. Někdy je ale i opravářem duší, a to nejen těch v podobě smrkového kolíčku, ukrytého v houslích, jehož poloha musí být na milimetr přesná, ale možná i těch lidských.

 

Svérázným humorem si dokázal získat srdce těch, kdo mu s důvěrou do rukou svěřují často to nejcennější, co mají. Klenoty v podobě vzácných nástrojů, ale i ty obyčejnější, u něj nacházejí tu nejlepší péči a jejich majitelé dobrou radu – často i do života. Jeho složitosti umí Jan Slípka vždy patřičně okomentovat, takže ve vylepšené kondici odchází z jeho dílny často nejen nástroj, ale i jeho majitel.

 

Když k vám vstoupím, připadám si tu trochu jako v ševcovské dílně. Sedíte vždy na malé stoličce jako na verpánku, v zástěře, a na vařiči se právě teď vaří a voní nějaký klíh. Všude kolem místo rozbitých a spravených bot opravené nebo nějak poškozené nástroje…

Houslař je vlastně řemeslník. Však jsem se také kdysi vyučil v učilišti, kde se učili i kominíci (smích). Ale zároveň je každý houslař i alchymista a také vědec, který neustále bádá a učí se. Protože houslařina se vlastně vystudovat nedá. Každý si musí svoje fígle najít sám. Například namíchat ten nejlepší lak na světě a zapsat si přesně jeho složení. Jenže pak zjistíte, že to přeci jen není ono, něco tam přidáte, pak ještě něco, už je to ono, ale zas už nevíte to složení…

 

A má lak vliv na zvuk houslí?

Ne příliš, ale lakem se dá nástroj zkazit.  U oprav starých nástrojů platí zásada zachovat maximálně ten původní. Jenom kde je opravdu poškozený, třeba v místech, kde se housle třou o pouzdro, ho opatrně tenoučkou vrstvičkou doplnit.

 

Stavíte kromě oprav také nové nástroje?

To jistě, na to se každý ptá. Ale víte, ona ta opravařina je vlastně mnohem složitější. Když se vám něco nepovede na novém nástroji, zničíte „jenom“ ten materiál a vlastní práci a je to vaše škoda, ale pokazit něco na starém, vzácném nástroji… Zkrátka to si nemůžete dovolit, to vás jeho majitel pomluví a zmlátí. Takže napřed se musíte naučit udělat nový kus a teprve když to umíte, můžete dělat opravy. I nových nástrojů jsem ale udělal dost. Nejkrásnější pocit byl, když jsem si mohl poslechnout koncert souboru Musica Academica pod vedením Ondřeje Macka, kde celá smyčcová sekce hrála výhradně na mé nástroje.

 

Projde vám tady rukama mnoho krásných a cenných nástrojů…jaké třeba nejvzácnější?

Hodně cenných nástrojů se v minulosti z Česka bohužel vyvezlo ven. Ale v poslední době se jich naopak i hodně dováží. Viděl i opravoval jsem různé staré italské, francouzské, ale i české housle – česká houslařská škola je jedna z nejlepších. Párkrát jsem měl v ruce i oboje stradivárky, na které hrál Josef Suk.

 

Chtěl jste vlastně být houslařem? Tohle řemeslo se často dědí a to nebyl váš případ…

Nebyl. Původně jsem chtěl studovat vysokofrekvenční techniku, ale v té době se upálil Jan Palach, konaly se studentské protesty.. vyhazovalo se ze škol. Místo studií ze mne měl být cukrář. Ale protože jsem trochu hrál na housle a taky trochu řezbařil, nakonec z toho bylo učiliště v Lubech u Chebu. Houslaři Luby často nazývají Schönbach, tak se totiž jmenovaly po 400 let. Tam jsem se vyučil u houslaře Miroslava Pikarda a pak mistrovskou školu absolvoval u Emila Lupače. Nejvíc mne ale naučil mistr Ivan Rohožka, morálně, psychologicky i svým přístupem k nástrojům, kytarář, který rozuměl i houslařině. V Praze pak byl mým guru, hlavně pokud jde o opravy, houslař pan Václav Vacek.

Pracoval jsem nejdřív přímo v Cremoně v Lubech, a pak jsem se oklikou přes Trenčín – armádní hudobné opravovně, což zní skoro jako letecké opravovně, že?  – dostal do Prahy. Tady jsem začal v Národním divadle. Teď mám dílny dvě, jednu doma na Mořině a druhou tady v Rudolfinu, kde pracuji pro Česku filharmonii. No a dopracoval jsem to až na cechmistra Cechu pražských houslařů, který jsme v roce 1991 s kolegy založili.

 

Jak známo, dobré housle jsou geniální výtvor lidské ruky i mysli. Sebekrásnější a dokonalejší automobil se používáním opotřebuje, zrezne.. Cokoli jiného, co používáme doma nebo k práci, také ztrácí časem na hodnotě, i obrazy stárnou a je třeba je restaurovat, i když nejsou nijak „používány“, jen se na ně díváme. Ale dobré housle berou hudebníci denně do ruky i na mnoho hodin, perně na nich „pracují“, ale ony se svojí funkcí neopotřebovávají. Není to paradoxní?

Někdy ano. A to si představte, co ty staré nástroje, na které vlastně denně hraje už třeba 200, 300 let, musí vydržet: dříve to bylo kodrcání v dostavnících, v mraze, vlhku, horku, dnes zase v letadlech, na lodích, hraje se v kdejaké Tramtárii (tím myslím třeba země v tropickém pásmu nebo místa uprostřed pouště – nedávno třeba festival v Abu-Dhabi, kde ČF hrála). Takže opravy jsou někdy nutné. Ale úrazy se stávají i doma. Stačí v zimě náledí – to mám hned plno práce. A zajímavé je, že obecně nejvíc nehod s nástroji, nevím proč, mívají violoncellistky (smích). Ale měl jsem tu taky housle postižené povodní. Promočené, zohýbané desky, narovnané luby, poničený lak. Zůstaly zamčené někde ve skříni pod vodou několik dní… byla to zdlouhavá práce, ale podařilo se je uvést zpátky do dobrého stavu.

 

A jak je to se smyčci? I to bývají krásné a vzácné kusy, které potřebují údržbu a hlavně výměnu (potažení) nových žíní.

Smyčce jsou vůbec zvláštní předměty, na jejich výrobu se užívají speciální dřeviny, protože také musí hodně vydržet. U těch dobrých bývá část, ve které jsou upevněny žíně, například z ebenu. U starších smyčců i ze želvoviny, se kterou se dnes už ale nesmí obchodovat. A špička smyčce, která chrání citlivé dřevo, bývá ze slonoviny, nebo také z mamutoviny.

 

Prosím?

No ano, mamutovina se těží na Sibiři ze zmrzlých mamutů a je to výborný materiál.

 

A jak je to s žíněmi do smyčců? Byla prý u kdysi obava, že bude málo žíní, když koně ustoupili automobilům…

Když dnes potřebujete žíně, tak zavoláte firmu někde v Německu a odtud pošlou mail do Číny, kde se žíně zpracovávají. Odjakživa se považovaly za nejlepší právě čínské žíně, pak jeden čas to byly mongolské a nyní jsou velmi dobré i žíně ze sibiřských koní. Ale na smyčce se používají i žíně z divokých mustangů. Cena se odvíjí od délky, kupují se dlouhé asi 76 cm a pak se upravují. A říká se, že lepší jsou žíně z koně, než z kobyly, ale důvody vám nepovím (smích). No, prý je to tím, že kůň čůrá dopředu, kdežto kobyla dozadu…

 

Jste tu středobodem dění, muzikanti k vám chodí pro rady nejen týkající se nástrojů, ve vaší dílně se potkává hudební Praha, ale i zahraničí. V Rudolfinu se konají mezinárodní festivaly a vy máte určitě v té době „pohotovost“. Určitě jste už zachraňoval také nějakou kritickou situaci?

Ale taky už párkrát. A netýkalo se to jen houslí. Hostoval tu orchestr ze Švédska, den předtím měli koncert v Bratislavě. A trombonista si tam zapomněl trombón. Přiběhl za mnou manažer toho turné, ve Švédsku žijící český houslista Jaroslav Šonský a zoufale sháněl pomoc. Česká filharmonie byla zrovna na zájezdě, samozřejmě i s trombóny, ale nakonec jsem sehnal jiného trombonistu, který svůj nástroj tomu zapomnětlivému Švédovi půjčil. Všichni pánové si asi užili perné odpoledne, ale koncert byl zachráněn.

 

Musí umět houslař dobře hrát na housle?

Nemusí. Já si třeba někdy zahraju, ale manželka musí být v Berouně, pes na zahradě a zavřená okna…(smích). Ale vážně – měl by si umět trochu zahrát, ale hlavně musí dobře slyšet.

 

Máte obrovské zkušenosti, děláte práci, která je hodně výjimečná a ve své podstatě se dnes nedá nikde naučit, kromě několika dalších podobných houslařských dílen, ale přitom si pořád děláte ze sebe a své práce legraci…

To je tak: Houslaři se stali posvátní, až když nás bolševici málem zlikvidovali. I houslařské dílny se znárodňovaly. Ale předtím to bylo normální řemeslo. A řeknu vám: Klíh nad zlato! (To je pohádka, kterou jsem si kdysi vymyslel pro dceru)…

 

Martina Fialková