Vzpomínka na Josefa Suka

Maf 7 2013 Aktuality česky

Ke 2. výročí úmrtí Mistra (8. 8. 1929 - 7. 7. 2011)

Krásné letní dny počátku prázdnin roku 2011 proťal blesk – náhlá zpráva o smrti Josefa Suka, světově uznávaného houslového virtuosa, vnuka skladatele Suka a pravnuka Antonína Dvořáka.

Kdo nebyl v kontaktu s jeho okolím, nečekal to. Vždyť Mistra bylo donedávna vidět v plné síle, všechny udivoval svou vzpřímenou postavou, stále elegantní chůzí a energií, s níž stále vstupoval do českého hudebního dění – radou i pomocí. Donedávna chodil i do svého ateliéru na Malé Straně, jehož stěny byly svědky mnoha uměleckých setkání a zrodu hudebních krás. Naštěstí zůstaly početné nahrávky jeho nevšedního umění, které jsou vzorem pro nové generace houslistů doma i v zahraničí a můžeme je často i slýchat na rozhlasových vlnách. Ve vzpomínkách těch, kteří měli možnost s Josefem Sukem spolupracovat, je zachováno mnoho úcty a obdivu k jeho osobnosti. Možnost blízkého kontaktu s ním měl například houslista Miroslav Ambroš, Mistrův poslední žák. Nahlédněme do vzpomínek spolu s ním…

 

.....Bylo krásné květnové odpoledne a já stál před vraty malostranského domu, ve kterém měl svůj ateliér Mistr Josef Suk.

Znal jsem se s ním už ze společného koncertu v Rudolfinu, na kterém jsem hrál jako dvanáctiletý Bachův koncert d moll pro dvoje housle a orchestr, ale do jeho ateliéru jsem šel poprvé. Moc jsem se na setkání těšil. Jak jsem tak přemýšlel, zda jsem udělal všechno pro to, abych Mistra nezklamal, na minutu přesně v stanovený čas se otevřelo okno a v něm stál usměvavý Mistr Suk a házel mi klíče od brány. Pak jsem vešel do starožitně zařízeného salónu – ateliéru, ve kterém Mistr dlouhá léta hrál. Přemýšlel jsem, kolik významných osobností s ním zde muzicírovalo. Zkouška proběhla dobře. Byl to neopakovatelný zážitek, sledovat tohoto mimořádného houslistu při hraní.

Za pár dnů jsme společně zahráli v Dvořákově síni Rudolfina s velkým úspěchem Vivaldiho dvojkoncert. To mi bylo čtrnáct a myslel jsem si, že jsem byl v ateliéru poprvé a naposledy.

 

Za několik let mi Mistr zavolal, zda si s ním, Jiřím Bártou, Karlem Untermüllerem a Janem Simonem nechci zahrát na koncertě komorní skladby jeho pradědečka Antonína Dvořáka i dědečka Josefa Suka. Byl jsem strašně rád, že mi projevil důvěru a že s ním budu moci opět spolupracovat. První zkoušku jsme měli v ateliéru a já opět stál před ním. Zase se otevřelo okno a v něm se objevil stejně usměvavý pan Suk, jako před těmi pěti roky. Už nás čekal i s pultíky na noty a všechno bylo pečlivě připravené. I my jsme byli připraveni, protože bychom se neodvážili přijít ani na první zkoušku s tím, že něco není perfektní. Pokud nahrává třeba něco do rozhlasu, většinou to zahraje skvěle hned napoprvé.

Chodil jsem pak do ateliéru velmi často a v roce 2008 se stal soukromým žákem Mistra Suka. Rád vzpomínám na chvíle, kdy jsme si povídali o houslové literatuře, když jsem poslouchal jeho barevný, sytý tón, pro něho tak charakteristický…

 

Když mistru Sukovi jeho zdravotní stav nedovoloval chodit do ateliéru tak často, rozhodl se, že ho někomu předá. Přál si, aby tam dotyčný také hrál a pokračoval v jeho tradici.  K mému velkému překvapení si vybral mne. Je to pro mě velká čest, ale i závazek. V ateliéru zůstalo dodnes vše tak, jak mi Mistr Suk zanechal. Na krásném vyřezávaném pultě jsou noty s jeho rukopisem, jediné skladby pro housle a klavír, kterou složil, a na zdi visí obrázky slavných předků. Všude je jeho genius loci.

Pokaždé, když přicházím, nezapomenu se podívat nahoru do toho okna…

 

Miroslav Ambroš, úvod a úprava Martina Fialková

Foto: Martina Fialková

 

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012