Víra má vliv na celý můj život, říká ředitelka českého vysílání Rádia Svobodná Evropa Olga Kopecká-Valeská

Letošního 30. září zanikla rozhlasová stanice, která jednapadesát let posilovala tisíce po svobodě toužících Čechů. Stanice, která československým posluchačům nejen podávala pravdivé a nezkreslené informace na vysoké profesionální úrovni, ale zprostředkovávala demokratické a křesťanské hodnoty a šířila tolik potřebnou naději. Mnoho lidí k ní poutal citový vztah, neboť navozovala styk se svobodným světem a dávala možnost vyhlížet přes dráty opevněné republiky.

Paní Olga Kopecká-Valeská pracovala v Rádiu Svobodná Evropa plných 37 let. Její kultivovaný hlas si k nám denně, přes chrčení a šumění režimních rušiček, nacházel cestu...

Povězte, prosím, o své cestě do Svobodné Evropy a práci v ní.

Přišla jsem do Svobodné Evropy před 37 lety v roce 1965, a to jako posluchačka, protože jsem od svého dětství byla touto rozhlasovou stanicí vychovávána. U nás v rodině se od prvního dne poslouchalo její vysílání , což bylo 1. května 1951. Já jsem začala s pořady pro děti a pro mládež. Pak jsem přešla na politické pořady a potom na vzdělávací. A protože jsem nesměla z politických důvodů studovat na vysoké škole byla pro mě velmi cenná Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy a jiné vzdělávací pořady. Když jsem se dostala na Západ, tak jsem napsala dopis do Svobodné Evropy, kde jsem děkovala za všechno, co pro mě znamenala a co mi dala. A protože jsem byla první posluchač co se jim v těchto letech ozval, protože v té době - v padesátých letech, začátkem šedesátých - nebylo možné se dostat vůbec na Západ, tak mě pozvali do Mnichova (já jsem emigrovala do Holandska), abych jim řekla podrobněji, co jsem poslouchala, co se mi líbilo, co se mi třeba nelíbilo, co bych chtěla slyšet ještě navíc - a nabídli mi spolupráci. Napřed jsem dělala jejich dopisovatelku z Holandska a když se asi po roce a půl uvolnilo místo v mnichovské redakci, tak mi ho nabídli a já jsem s velkou radostí přijala, protože jsem věděla, co vysílání Svobodné Evropy doma znamená.

Začínala jsem s lehčími pořady, jako překlady zahraničního tisku, pokračovala jsem přes pořady typu zajímavosti ze světa, jmenovalo se to Panoráma, a potom jsem přešla na politické vysílání. A když jsem na jaře v roce 1989 dostala funkci zástupkyně ředitele československého oddělení, tak jsem obnovila pořad Úvahy časové a nadčasové a začala jsem znovu zařazovat úvahy našich křesťanských myslitelů, jako Jana Čepa, Přemysla Pitra a dalších.

Když se Rádio Svobodná Evropa právně odpojilo na žádost Washingtonu od své mateřské organizace RFE/RL a my jsme se přestěhovali v roce 1994 do Prahy, musela jsem znovu vybudovat celé naše vysílací schéma, protože nás přišlo z Mnichova poměrně málo a bylo nutné získat nové spolupracovníky, kontakty atd. A já jsem stála před dilematem, co s náboženským vysíláním. Protože naši faráři, kteří se ho zúčastňovali v Mnichově, jak katoličtí tak evangeličtí, zůstali v zahraničí a já jsem viděla, že buď musím nechat náboženské vysílání padnout, anebo ho vybudovat úplně od začátku tady. Rozhodla jsem se pro to druhé, ale bylo to velmi těžké, protože jsem tady prakticky nikoho neznala. Snažila jsem se navazovat kontakty; Moc mi pomohl třeba evangelický farář Pavlinec ze Švýcarska, který pro nás připravoval některé náboženské pořady. Seznámila jsem se se synodním seniorem Pavlem Smetanou a s dalšími lidmi. Z katolíků mi zase pomohl páter Daniel Herman. Měla jsem také kontakt na Jana Milíče Lochmana a další křesťany. A tak se vysílání podařilo dát rychle dohromady i v Praze. Nejdříve jsme měli dvě desetiminutovky: jednu katolickou, jednu evangelickou, a potom jednu ekumenickou, což byly zprávy z náboženského světa. Já jsem to všechno spojila dohromady a udělala z toho půlhodinu ekumenicky zaměřenou a to se setkalo se značným ohlasem u posluchačů. Katolíci si poslechli kázání evangelického faráře a zase naopak, a viděli, jak mnoho mají společného. Snažila jsem se odbourávat přehrady mezi křesťanskými denominacemi.

Celá řada osobností se obrátila osobními dopisy na prezidenta USA s prosbou o zachování americké podpory českému vysílání. Neúspěšně. To se opravdu finance nenašly?

Ona to není záležitost čistě jenom peněz. Byl to také problém politický, v tom smyslu, že Česká republika je považována za velmi pokročilou zemi směrem k demokracii (jsme v NATO) a určité kruhy ve Spojených státech, ne všechny, jsou toho názoru, že je zbytečné platit vysílání Svobodné Evropy v češtině, když je tolik zapotřebí vysílat do Afghánistánu, do zemí Středního východu, také do Běloruska a sousedních zemí. Takže to byla rovněž otázka politických priorit. Já jsem byla ve Spojených státech a měla jsem sebou kopie dopisů všech činitelů, kteří se za nás přimlouvali. Také tisíce řadových posluchačů psaly na americké velvyslanectví a jiným americkým úřadům. Na americkém Ministerstvu zahraničí byli velice proto, abychom ještě pokračovali ve vysílání a dokonce mi slíbili grant, ovšem byla podmínka, že se připojí ještě někdo další. Nejlépe naše mateřská organizace RFE/RL, protože skrze ni jsme byli až dosud financováni. Ministerstvo zahraničí nás nemohlo financovat samo, jinak bychom byli jakýmsi vládním rádiem. A to už je Hlas Ameriky. Bohužel Rada guvernérů pro americké zahraniční vysílání, která řídí vysílání Rádia Svobodná Evropa, RFE/RL, Hlasu Ameriky rozhodně odmítla prodloužení našeho vysílání, takže jsme nakonec nedostali ani ten grant Ministerstva zahraničí a bohužel jsme museli 30. září opravdu skončit.

Je to škoda, protože Svobodná Evropa byla jednou z nejsvětlejších stránek české kultury druhé poloviny minulého století, její funkci a úroveň se ostatním českým stanicím, myslím, nepodařilo nahradit.

My máme celou řadu výhod oproti zdejším novinářům. Mnozí z nás žili celá léta v zahraničí, máme zkušenost s demokratickým žurnalismem, jak německým, britským, tak i americkým. Já sama jsem se učila ještě od novinářů z první republiky, jako byl např. Peroutka, čili to je moje velká výhoda. Většina z nás zná několik světových jazyků, a proto můžeme číst zahraniční tisk... Měli jsme skrze tu "velkou" Svobodnou Evropu přístup, jednak ke všem možným světovým tiskovým agenturám, a jednak také k velmi cenným materiálům, a těmi jsou analýzy odborníků, nebo zpravodajství dopisovatelů RFE/RL z celého světa. Potom dalším takovým rysem našeho vysílání, v kterém se lišíme od ostatních, je náš bohatý archív, ze kterého jsme mohli čerpat. Já jsem vysílala v pořadu Dokumenty a svědectví z tohoto archívu různé úvahy nebo rozhovory Peroutky s mnoha zajímavými lidmi. Měli jsme také úvahy Jana Čepa, nebo Přemysla Pitra, to zas byl pořad Úvahy časové a nadčasové. V pořadu Dokumenty a svědectví jsem také vysílala četbu z dokumentů, které sice byly vydány tady, ale nebyly zveřejněny v žádných médiích. Byl to například list církví k sociálním otázkám Pokoj a dobro, o kterém sice noviny psaly, ale nikdo, kromě Svobodné Evropy, ho nepřinesl v plném znění, takže společnost si nemohla udělat představu o tom, co vlastně politikové v novinách kritizovali.

Co říkáte názoru Petrušky Šustrové (LN 2.10. 2002), že není proč plakat, protože Český rozhlas 6, jak se nazývá stanice, která na stejné vlnové délce vysílá dál, žádné příliš podstatné změny nedozná. Některé pořady sice zmizí a jiné se pozmění, přibude ale i řada nových. Podoba stanice však zůstane zachována... Nebo si snad někdo myslí, že svoboda slova v ČR stojí a padá s několika redaktory placenými ze zdrojů Kongresu USA?, píše autorka.

Samozřejmě, že svoboda tisku v České republice nestojí a nepadá s několika redaktory. To by bylo moc smutné, kdyby tomu tak bylo. Ale svoboda ještě neznamená a nazaručuje dobrou práci. Já přeji kolegům na Českém rozhlase 6 samozřejmě všechno nejlepší a hodně úspěchů, ale faktem je, že to už ta bývalá Svobodná Evropa nebude. Všechny její pořady prostě zmizely (bylo jich asi 15), a byly to ty klíčové, velmi poslouchané. A pokud vím, tak koncepce vysílání na té šestce je úplně jiná. Jsou tam hlavně diskuse, rozhovory, Minimum komentářů a analýz. A já bych chtěla říct, že to, co se v novinách někde objevuje, že jde o pět nebo šest redaktorů, tak to neodpovídá skutečnosti. *est nás přišlo z Mnichova, ale potom se k nám připojila celá řada našich dopisovatelů ze zahraničí, a mnoho našich volných spolupracovníků. Takže dohromady jde asi o 30 lidí. Koncepce pořadů, které mohou být deklarované jako stejného ražení, je jiná. Třeba náboženský pořad, tak jak já mu rozumím a jak já jsem ho dělala pro Svobodnou Evropu, je něco úplně odlišného od toho, jak ho dělá Český rozhlas 6. Čili proto se nedá říct, že se nic neděje a že víceméně všechno zůstává při starém. Tak to opravdu není. Bude to jiná stanice, já netvrdím, že bude dobrá nebo špatná, to ukáže čas, ale jestli se něco ztrácí, to nejlépe posoudí naši posluchači. A podle záplavy jejich dopisů a telefonátů vím, že cítí, že se ztratilo hodně.

Bohužel. Vy se budete, jak vím, nejdříve věnovat archivu, a potom máte v plánu psát knihy. Paměti. Ale třeba se Vám ještě podaří založit nové rozhlasové vysílání, které by mělo stejné poslání a stejné hodnoty jako měla "Svobodka". Takže práce je před vámi dost. Moje otázka, jakkoliv působí banálně, ale nelze ji nepodat, je bilanční jenom do jisté míry. Co pro vás tolik let práce ve Svobodné Evropě znamenalo a jak vás nesla vaše víra?

Ta práce pro mě rozhodně nebyla jenom nějakým zaměstnáním. Vždycky jsem to cítila jako určité povolání, poslání. Měla jsem tu výhodu, že jsem znala vysílání Svobodné Evropy jako posluchačka nějakých 15 let a věděla jsem jak je důležité, a co znamená. Samozřejmě právě nejen ty objektivní, přesné zprávy či zasvěcené komentáře a analýzy, ale také duchovní příspěvky. A právě tuto stránku jsem se snažila ve svých pořadech i nadále prosazovat. Křesťanské zaměření celého vysílání vůbec, zaměřené na duchovní hodnoty, prosté bulváru, dryáčnictví, které do seriózního rádia nepatří. Snažila jsem se také v těch osmi letech, co jsem byla v Praze, klást důraz na ekumenismus, na smíření.

Ano, také jste dostala od papeže Jana Pavla II. Řád svatého Řehoře Velikého za ekumenickou práci a za obranu náboženské svobody...

Toho si samozřejmě nesmírně cením. A co je pro mě také velmi cenné, to jsou ohlasy od posluchačů. Byli s vysíláním spokojeni, jak jsme ho dělali, právě z náboženské vysílání, nebo některé jiné pořady, a to je pro mě obrovské zadostiučinění a jsem strašně šťastná a hrdá. Toto všechno bych ale nebyla mohla dělat, kdybych nebyla věřící křesťanka, to je samozřejmé. Ale také věřící křesťanka aktivní. Protože pro někoho křesťanství znamená jenom to, že je pokřtěný a že jde o Vánocích do kostela... Kdežto pro mě má křesťanská víra vliv na veškeré mé činy, na mé konání, na mé myšlení, na mé plány, na moji práci. Je to prostě součást mého života.