Člověk hledající své místo v přírodě

PŘÍRODA je jako pecen chleba. Základ našeho pozemského žití. Člověk v ní hledal vždy své místo. Nejsnazší, i když přitom člověk žil neobyčejně těžce, to měl v pravěku. Příroda ho obklopovala jako jediná paní a možnost. Byla příliš silná na to, aby se člověk nad ní vyvyšoval.

Tak tomu bylo dlouho, téměř donedávna. Jeho chalupy, kostelíky, stavení s přírodou splývaly, protože to ani tehdejší lidé jinak necítili a neuměli. Ani v dobách majestátních a myšlenkově ohromných kultur, jako bylo období antiky, ani nikdy nikoho nenapadlo, že třeba chrám bohů není třeba vytvořit na nejlepším místě. Jinak by se bohové mstili, a to byla vážná věc. Nás by mělo zajímat, jak bylo možné, že v dobách vzdálených a v povědomí současníků, často velmi nedokonalém podvědomí, tedy dobách hloupějších, nevědeckých, neinformovaných a podobně, lidé vlastně vždy věděli, kam je vhodné co postavit, jak to má být veliké a skromné, či do určité míry vyzývavé. Co se stalo, že tak mnozí a to i ti, kteří jsou pokládáni za odborníky, to již dosti dlouho neví? I vznešenost a pýcha parků a zámků měla své meze. I kolosy a pyramidy se hodily jen do pouště. Ať to byla krása prostá, třeba krása řecká, tak krása nápadná a vypočítaná na vnější účinek, třeba anglické či francouzské šlechty, vždy toužila vytvořit JEDNOLITOU SCENERII S PŘÍRODOU, KVĚTY I STROMY. Tehdy a tady, se člověk DOKÁZAL S PŘÍRODOU SHODNOUT A DOMLUVIT, PROTOŽE MĚL POTŘEBU KRÁSY. Nedovedl si BEZ KRÁSY SVŮJ DOMOV, jak dnes řekneme ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, PŘEDSTAVIT.