Nepohodlná minulost

Malý dopis z náměstí Míru

JIŘINA RYBÁČKOVÁ

Nepohodlná minulost

Znám osobně několik protagonistů stále ještě doznívajícícho zemětřesení v Ústavu pro studium totalitních režimů, ale i kdybych je neznala, stačilo by mi pár hodin s novinovými výstřižky a internetem, abych si vytvořila jasný názor. Přesně to jsem udělala minulý víkend.

Na úvod jedna poznámka. Jsem přesvědčena, že za minulostí nikdy nemůžete udělat „tlustou čáru“ a že sice je možné minulost překrucovat, zamlčovat a potlačovat, ale že to nemůžete dělat donekonečna. „Vyrovnávání se“ s minulostí bývá trýznivé a často trvá celá desetiletí – viz německá zkušenost s nacismem a americká s otroctvím.

Zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu Bezpečnostních složek byl schválen v r. 2007 s cílem dokumentovat a zkoumat zločiny dvou režimů, které vládly této zemi v letech 1938-1945 a 1948-1989. Součástí instituce jsou materiály Gestapa a 18 km dokumentů vytvořených StB. Nejvyšším orgánem je sedmičlenná Rada volená Senátem a na odbornou práci dohlíží patnáctičlenná Vědecká rada. Od začátku vzbuzoval ÚSTR politickou nelibost levice, která se pokusila zákon prohlásit za neústavní, ale Ústavní soud tento pokus odmítl.

Od loňska většinově levicový Senát obměnil složení Rady a ta v lednu – pod vedením bývalé disidentky Petrušky Šustrové – zahájila proti ústavu frontální útok. Hlavní tvrzení Rady jsou snadno vyvratitelná. Ústav prý dlouhodobě nepracoval dobře – ale proč tedy v prosinci 2012 jak správní a vědecká rada, tak i Senát schválily výroční zprávu ÚSTR bez připomínek a ředitel Daniel Herman byl finančně odměněn za vynikající práci? Několik členů Rady prohlašovalo, že žádné personální změny se nechystají, ale 10. dubna byl s okamžitou platností Herman odvolán a nová ředitelka Petra Foglová poté rozdala další výpovědi. Všech 15 členů Vědecké rady odstou-pilo, ale ne proto, že by byli „vázáni na ředitele Hermana“ – většina z nich byla zvolena před jeho nástupem – nýbrž na protest proti neoprávněné kritice ústavu a politickému tlaku Rady.

Argument o potřebě „odpolitizovat“ práci ústavu je proto absurdní. Ostatně podle člena Rady Michala Uhla je Rada ÚSTR „politický orgán“ (viz http://www.ustrcr.cz/data/pdf/vedecka-rada/zapis11.pdf, zápis ze zasedání Vědecké rady z 15. března 2013, který stojí za přečtení). Handrkování o pojmu „totalita“ (byla nebo nebyla totální? trvala každou minutu od února 1948 do listopadu 1989?) je jenom hra se slovíčky.

V celé věci je samozřejmě řada dalších faktorů, včetně osobních animozit, ale hlavní důvod zatím úspěšného pokusu fatálně ÚSTR oslabit je nad slunce jasný: ČSSD nejspíš vyhraje v roce 2014 volby, někteří z jejích členů počítají se spoluprací s KSČM, a proto nechtějí, aby jim „hysteričtí antikomunisté“ komplikovali vládnutí nevhodnými informacemi ze složek StB.

A na závěr: žila jsem čtvrtstoletí v Americe, kde panuje kult mládí, a přesto nechápu, jak se na řízení ústavu, v jehož vědecké radě byli renomovaní vědci a osobnosti ze čtyř zemí (včetně kardinála Vlka, prof. Igora Bureše z Boston University a Marka Kramera z Harvardu), může po-dílet namyšlený osmadvacetiletý mladíček. Petrušky Šustrové jsem si celkem vážila, i když mi v jejích fejetonech vadily čím dál tím častější zmínky o kočkách, ale teď si jí vážit přestávám.

14. května 2013