Slova stále aktuální - Karel Čapek v časopise Lumír, listopad 1934 (kráceno)

Podívejme se na naši národní náturu, na povahu našeho člověka. Všimněme si našich lidí v cizině: jsou to většinou nadprůměrně šikovní, vytrvalí a samostatní lidé; dovedou se vytáhnout a ukázat, co umějí. Jsou z nejlepších dělníků v Americe; všude po světě vynikají jako krejčíři, jako zahradníci, jako mistři v povoláních, která vyžadují obratnosti a důmyslu. Ukazuje se, že český typ člověka je nadaný, praktický a ctižádostivý, zejména tehdy, když může a musí měřit své síly s jiným prostředím a jinými národy.

Mohl bych uvést mnoho příkladů, jak se naši lidé, kteří v cizím prostředí a ostré soutěži světa vynikli nad průměr, vrátili se potom domů a přestali vynikat. Už si nedali na sobě tak záležet a spokojili se s výkonem polovičatým. Řekl bych to tak, že obyčejně hospodaříme špatně se svým nadáním; kdybychom opravdu chtěli, dovedli bychom pracovat líp a vyniknout nad to, s čím se spokojujeme. Je v nás podivná malomyslnost, jako bychom věřili, že to, co děláme, je pro nás a naše prostředí dost dobré a nemusí být lepší. Neklademe sami na sebe tak vysoká měřítka, jaká bychom mohli a nežádáme ani na druhých tak dobrý výkon, jakého by byli schopni. Často se zdá, že u nás ani není dost poptávky po nějakém vynikání; nežádáme to na lidech a pohlížíme skoro s nedůvěrou na ty, kteří usilují o něco víc než o průměrný výkon. Nadaní lidé se u nás až příliš často potkávají s překážkami, které neleží v poměrech, nýbrž v lidech a v jejich nevůli ocenit vyšší výkon. Zkrátka zdá se, že náš člověk, pokud se přímo nebije v soutěži s ostatním světem, slevuje příliš mnoho na svých nárocích na sebe i své prostředí.

Podívejme se na to, jak dalece se tato povahová vlastnost rýmuje s naší situací ve světě. Ještě si dost neuvědomujeme, že při své zeměpisné a politické exponovanosti se nacházíme v ustavičném a nuceném stavu soutěže s ostatním světem. Politicky, jako národ a stát uprostřed Evropy, jsme ve velkém měřítku to, co je v malém měřítku český dělník nebo řemeslník v rozsáhlém cizím světě. Jsme v situaci člověka, který buď bude přitlačen bez okolků ke zdi, nebo sebere své síly, aby ukázal, co dovede. Nebo řekněme, že jsme jako malý krámek mezi velkými obchodními domy. Aby se takový malý krámek udržel, musí mít na skladě jenom to nejlepší zboží. Nejsme v té situaci sami: podívejme se na Belgii, Dánsko, Holandsko nebo Švýcary, a hleďme se poučit, čím se udržely. Myslím, že tajemství jejich poměrného úspěchu je ve výtečné jakosti jejich práce i organizace. Dát každému našemu člověku, ať je na kterémkoliv místě, vědomí, že chtěj nechtěj musí svou prací soutěžit s celým světem - pak by, nepochybujme o tom, ze sebe dostal celou svou vrozenou šikovnost a ctižádost, a nezůstal by za nikým druhým. Jenom se nespokojit s ničím polovičatým, nedotvořeným, ať je to v hmotné práci, v kulturní tvorbě, v organizačních opatřeních nebo v politice.

Znovu se vracím k typickému osudu českého člověka ve světě: že většinou se snaží vyniknout nad průměr. Tážu se, není-li to proto, že je osamělý. Náš člověk, ponechán sám sobě, má vrozenou vůli vynikat; naše společnost má té vůle, jak se zdá, daleko míň. Jakmile děláme něco dohromady, děláme to těžkopádně a vypadá to, jako bychom hleděli jeden druhému spíš překážet. Naši otcové té chybě říkali nesvornost.

Naše vlast nemůže růst v prostoru a nemůže početně překročit populační vzestup, který je jí dán přírodou; jediné, v čem nám není dáno mezí, je národní kvalita a výkonnost. Nemůže růst do šíře, jediná cesta vývoje, která je nám otevřena, je cesta nahoru, ustavičná cesta k lepšímu, k co možná nejlepšímu.