"Od šroubečku po vybavení továrny, Rott dodá vše!"

(Od narození slavné české podnikatelské dynastie a pražského obchodníka V. J. Rotta letos uplynulo 200 let)

"Když chceš poznat člověka, podívej se na jeho práci."

(Friedrich Schiller)

Bývaly doby, kdy Pražané žijící v centru města nemuseli pro každý šroubek či hřebík na periferii do nějakého hobbymarketu, ale jednoduše zašli k "Rottovi". Železářství u Rotta, to prostě býval pojem nejen v Praze. Pokud se něco ze železářského zboží nekoupilo tam, pak už zbývalo jen pokusit se to sehnat s pomocí známostí nebo na "černém" trhu. Legendární železářský dům kraloval dlouhá léta na půvabném Rynečku neboli Malém náměstí a v časech největší slávy ve třicátých letech minulého století zde obsloužili až dva tisíce zákazníků denně a stejný počet vyřídili prodavači písemných objednávek. Ve 21 odděleních obchodu, vedených znamenitými odborníky, bylo současně zaměstnáno více než 170 zaměstnanců a rozvážku zboží zákazníkům v celé republice zajišťovalo sedm aut. Množství práce může dokumentovat také fakt, že obchodem prošlo denně zboží o objemu čtyř až šesti železničních vagonů. Mottem závodu se stalo heslo "Rott dodá vše", což v praxi znamenalo asi sedmdesát tisíc druhů a velikostí kovového zboží - vše od kolečka do hodinek po kompletní zařízení dílny pro každé řemeslo, od rybářské udičky po výbavu hokejového mužstva, od jehly a náprstku po nejnáročnější výbavu pro nevěstu či zařízení domácností a hotelů. Prodávaly se zde nejmodernější přesné nástroje a pracovní nářadí všeho druhu, zařízení koupelen, stavební materiály, kovové roury, profilované tyče z ušlechtilých kovů, elektrické přístroje, osvětlovací tělesa a mnoho dalšího. Pro zákazníky byly vydávány pravidelně každého prvního dne v měsíci aktualizované firemní katalogy a "Česko-německé ceníky nástrojů a potřeb pro veškerá řemesla", ve kterých se vedle zaběhnutých německých názvů také objevily jejich české ekvivalenty. Pověst vyhlášeného velkoobchodu železářským a průmyslovým zbožím U Rotta se příliš nezměnila ani po jeho znárodnění v roce 1948 během celého období socialistického hospodaření. Nástup novodobého kapitalismu po roce 1990 však pro něj znamenal konec.

Vraťme se nyní o dvě století zpátky do města Český Brod, kde se 18. května 1813 narodil do rozvětvené nezámožné rodiny sanytrníka (dnes již neznámé "smraďařské" řemeslo, zabývající se výrobou ledku z různých organických odpadů) Cypriana Hilaria Rotta a jeho druhé manželky Magdaleny Čechurové jako čtvrté dítě ze sedmi syn Čeněk (česká podoba jména Vincenz) Josef. Jméno Rott pochází z němčiny; ve starogermánštině se jím označovalo vykácené místo v lesích určené k osídlení. Lze tedy s trochou nadsázky říci, že česká rodina Rottů zůstala svému jménu věrná - nalezla totiž hned několik oblastí, v nichž se zapsala do historie. Známou nositelkou rodového jména je spisovatelka Karolína Světlá (1830 - 1899), dívčím jménem Johanna Rottová. Kromě literatury se věnovala i jiným činnostem obvyklým pro generace národního obrození. V roce 1865 spoluzaložila vůbec první český ženský spolek "Americký klub dam" a v roce 1871 "Ženský výrobní spolek český". Její méně proslulá sestra Sofie Podlipná (1833 - 1897) byla za svobodna Žofie Rottová; působila rovněž literárně jako spisovatelka a překladatelka. Obě měly po meči s Vincencem společného praděda Jakuba Rotta (1718 - 1779).

Vyprávění o osudech bezpochyby nejznámějšího nositele rodového jména Vincence Josefa lze jen stěží začít jinak než příhodou, kterou uvádějí všichni jeho životopisci. Stala se o Vánocích roku 1821. Jako sotva devítiletý chlapec se klouzal přes otcův výslovný zákaz v nových botách. Otec jej zahlédl z okna a pohrozil mu výpraskem. Vincenc dobře věděl, že jej trest nemine, a rozhodl se utéct z domova. Vypravil se do Prahy, kde na Starém Městě žil a pracoval jeden z jeho četných příbuzných. Strýc Eustach ho přemlouval, aby se vrátil domů, ale marně. Přimluvil se proto u svého zaměstnavatele Egigi Krinera, aby jej vzal do učení v jeho obchodě se semeny. Jako učeň si soukromě doplňoval vzdělání, jehož počátky pochytil v triviální škole. Protože již od mládí projevoval velké jazykové nadání, sám po večerech zvládl němčinu, francoužštinu, angličtinu a italštinu. Díky této znalosti cizích jazyků pak působil dvanáct let jako obchodní zástupce firmy Kriner. V jejích službách procestoval Švýcarsko, Itálii, Uhry a Turecko. Po návratu do Čech se spojil s mladším bratrem Augustem Jakubem a společně roku 1839 založili v Praze vlastní dílnu na výrobu dechových hudebních nástrojů. Již po roce se však ukázalo, že mají na vedení firmy odlišné názory a Vincenc Josef se rozhodl osamostatnit. August zůstal věrný trumpetám a tubám, jimiž se posléze proslavil; jeho firma vyvinula několik nástrojů vlastní konstrukce, například závěsný roh pro rakouskou armádu nebo nové druhy loveckých trubek. Jeho bývalý společník si v roce 1840 (podle rodinného podání v sobotu 1. listopadu) otevřel na Starém městě Pražském na východní straně Malého náměstí čp. 4 malou prodejnu "se zbožím norimberským" - tedy kovovým všeho druhu. Toto datum bylo později oficiálně pokládáno za den založení firmy "V. J. Rott".

Roku 1841 si svoji společenskou pozici upevnil sňatkem s dcerou váženého pražského měšťana a kováře Marií Eckhhardtovou (1824 - 1890), a společně roku 1855 vzrůstající firmu, přestěhovali do nově zakoupené novorenezanční budovy čp. 142 na protější straně náměstí, která se kdysi poeticky nazývala "U tří bílých růží" (snad na památku tří dívek, které zde marně čekaly na ženichy). Vincence Rotta však dívky ani růže příliš nezajímaly. Jeho obchod s výhodnou polohou v samém srdci města se záhy rozrostl na první český železářský velkoobchod, který navázal přímé kontakty s domácími i zahraničními výrobci. Rott neustále rozšiřoval sortiment a podle dobového tisku v obchodě nabízel pestrou škálu řemeslnických výrobků i "železářských novinek". V roce 1844 byla živnost na prodej kovového zboží rozšířena na prodej bez omezení určitého druhu, tedy na obchod obecně.

Stal se jedním z předních pražských kupců, zámožným a váženým měšťanem. Kromě obchodních aktivit byl činný i ve veřejném životě i v politice, zúčastnil se aktivně událostí revolučního roku 1848 (byl členem deputace vyslané k císaři do Olomouce), značnými sumami podporoval umění a zavádění češtiny do podnikatelské praxe. Podstatně také přispěl do sbírky pro stavbu Národního divadla. V roce 1872 odešel na odpočinek a rodinnou firmu společně převzali jeho synové Julius (1845 -1876) a Ladislav (1851 - 1906). Manželé Rottovi měli osm dětí, tři syny a pět dcer. Zemřeli pouhý měsíc po sobě na konci roku 1890 v Praze.

Po předčasném úmrtí Julia Rotta na onemocnění leukémií, řídil obchod a další činnosti (dnešní engineering) celých 33 let jeho bratr Ladislav. Také on po vzoru svého otce podporoval vznikající českou kulturu; méně známé je, že jako první přišel s nápadem stáhnout pražskou hromadnou dopravu pod zem, avšak se smělým plánem neuspěl. Aby mohl rozšířit obchodní prostory, přikoupil roku 1890 od pražské obce čtyři sousední domy čp. 138-141 a spojil je se svým domem v jeden celek. Jeho největší chloubou se stala malířská výzdoba, kterou výtvarníci Ladislav Novák a Arnošt Hofbauer vytvořili podle návrhu Mikoláše Alše (za kartony a veškeré práce obdržel honorář 1000 zlatých). Pro stavbu zvolil motivy bodláků a růží, mezi okna zasadil alegorie řemesel a zemědělství: kováře, truhláře, žnečku či zahradnici a v lunetách je doplnil kovovými nástroji a nářadím. Mezi druhým a třetím patrem vznikl nápis "Nedej zahynouti nám či budoucím, sv. Václave" a o patro níže byl velkými písmeny napsán název firmy "V. J. Rott". V roce 1906 převzali obchod po otcově předčasné smrti jeho synové Ladislav (1881 - 1927) a Ing. Vladimír Jiří (1885 - 1965) spolu s nejstarší dcerou Julií provdanou Veselou jako tichou společnicí. Při velké přestavbě v letech 1922/1923 byla vybudována první prodejní hala se sklobetonovou kopulí v Praze. Po smrti Ladislava se stal fakticky jediným šéfem podniku Vladimír, kterému se díky kontaktům po celé Evropě podařilo před německou okupací převést finanční rezervy a investice do ciziny. Po únoru 1948 odešel se svou ženou do exilu, a do vlasti se již nevrátili. Jejich syn akad. arch. Vladimír Jan (1922 - 2000) zůstal v Praze.

Následující období však bylo pro obchod nepříznivé a vedlo k jeho útlumu: zánik první čs. republiky, okupace nacistickým Německem, druhá světová válka, přídělový systém a vázané hospodářství, znárodnění a nastolení komunistických pořádků po roce 1948, protiprávní restituce v roce 1993. Legendární železářství nakonec v roce 1996 skončilo a jeho prostory dnes slouží k jiným účelům: potřeby pro kutily vystřídaly lahůdky, ty zas luxusní sklo a porcelán a posléze hotel a restaurace Hard Rock Café. J. V. Rott by nad osudem svého železářského království asi nechápavě kroutil hlavou. To vše však patří již do jiného vyprávění. Snad jen dvě poznámky. Jméno Rott se s prodejem hřebíků, kladiv a dalšího nářadí nerozešlo úplně; Rottovo železářství je dnes za rohem od původního domu v Linhartské ulici a pobočku má i ve Vysočanech. Potomkům zakladatele, jeho prapravnukovi Dipl. arch. Vladimíru J. Rottovi (1950) a dalším členům rozvětvené rodiny včetně vzdálené příbuzné Janě Outratové (1938) , manželce senátora Edvarda Outraty, se však po roce 1989 přes podání privatizačního projektu už rodinnou tradici obnovit nepodařilo. Po téměř 160 letech nakonec dynastie Rottů o firmu přišla.

Vincenc Josef Rott patřil mezi osobnosti 19. století, kdy došlo k "probuzení" českého národa. Zasloužili se o to nejen spisovatelé a další umělci, vědci a učitelé, ale také podnikatelé, finančníci, stavitelé, obchodníci či sedláci. Tito lidé byli hnacím motorem emancipace českého národa a nejednou zakladateli slavných rodinných "dynastií". Není jen vinou času, že mnohé z nich neznáme. Vždyť jejich potomkům byl po roce 1948 majetek zabaven a jejich jména byla plánovitě vymazávána z paměti národa. Přitom v první generaci šlo často o skutečné selfmademany, jejichž jedinými devizami byly schopnosti a usilovná práce. Zároveň to byli vesměs upřímní vlastenci, účastnící se veřejného života, a mecenáši, kteří podporovali jak jednotlivce (zejména nadané studenty a umělce), tak národní instituce včetně českých škol.