Malý dopis z náměstí Míru

Jiřina Rybáčková 4 2013 Aktuality česky

Rudolf Battěk (1924 – 2013)

Ve strašnickém krematoriu jsme se před týdnem loučili s Rudolfem Battěkem. Stará garda už odchází, ale ještě nás  –  Havlových sirotků  –  bylo kolem 150: Vlasta Chramostová, Jiřina Šiklová, Jan Ruml, Saša Vondra, Jiří Gruntorád, Dana Němcová a další známí i méně známí.

Byl to jeden z nejobdivuhodnějších lidí mého života. Spřátelili jsme se v roce 1968, kdy Ruda nastoupil svou dráhu soustředěné a nikdy nepolevující veřejné činnosti. Od mládí byl akční a není divu, že ho Klub angažovaných nestraníků zaujal pár týdnů poté, co byl veřejně založen. Battěk byl totiž celý život nejen angažovaný občan, nýbrž také do morku kosti NEkomunista. Zatímco mnoho jeho vrstevníků (a pozdějších disidentských druhů) podlehlo v mládí svůdné vidině „ spravedlivějšího řádu“ , on byl vůči komunistickému šálení vždycky imunní. Protože ale byl laskavý a chápavý, nebyl ani zarputilý ANTIkomunista. Jen občas poznamenal o někom takto poznamenaném, „ to víš, má v sobě komunistický gen, toho se těžko zbavíš...“

Po roce 1969 jsem už Battěkovy disidentské aktivity, působení v Chartě 77 a opakovaná věznění pozorně a s tíhou v duši sledovala zpoza Atlantiku. Naposledy opustil komunistický kriminál v roce 1985 a krátce nato jsme se po dlouhé přestávce znovu sešli. Pak setkání přibývalo. Jezdili jsme tehdy s americkými pasy do Československa za stárnoucími rodiči a Ruda nám pokaždé barvitě líčil své zkušenosti s estébáky. Přestože režim zcela evidentně mlel z posledního, většina z nás ještě netušila, jak dramaticky se brzy promění naše životy. Že například Rudolf Battěk se stane předsedou Sněmovny lidu a místopředsedou Federálního shromáždění.

O dalších pár let později jsem připravila k vydání Rudovy dopisy z vězení, kterých během téměř desetiletého pobytu v šesti věznicích (ve třech etapách) napsal více než 200. Kniha vyšla s názvem Jako Červenej Karkulák na podzim 2002. Je to pozoruhodné svědectví o výjimečné osobnosti v jednom z nejponuřejších období moderních českých dějin. Způsob a forma, jakými Battěk odmítal podrobit se normalizační diktatuře, byly tak unikátní, že musel bolševiky dohánět k šílenství. Jak to, že se jich nejen nebál, ale navíc se jim ještě vysmíval? Co asi táhlo hlavou vězeňskému cenzorovi, když četl:  „Vězeň má být taktní, ohleduplný, veselý, optimistický a s jasnou a radostnou perspektivou“ ?

Komerční úspěch kniha neměla, důležité však je, že existuje. Představuju si, že za pár let (třeba k stému výročí narození v roce 2024) vyjde o Rudolfu Battěkovi poutavě napsaná historická monografie, pro kterou bude Karkulák  jedním z výchozích primárních zdrojů. Bude to strhující příběh statečného člověka v časech zbabělosti a zároveň moudré povzbudivé čtení, při němž se čtenář často zasměje  –  protože autor z Battěkova někdy až překotně chrlivého stylu vybere jen ty nejpřesnější a nejzářivější perličky.

Po smrti milované manželky Dáši žil Ruda v kunratickém domku svého syna Pavla. Občas jsem mu telefonovala a chodila ho navštěvovat. Naposledy začátkem minulého prosince. Byl už křehoučký, ale ještě chvílemi žertoval a usmíval se svým vřelým, trochu klukovským úsměvem. Když jsem ho však objala na rozloučenou, věděla jsem, že už je to naposled.

29. března 2013

 

Jiřina Rybáčková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012