Městská divadla pražská - nové premiéry

Olga Szymanská 4 2013 Kultura česky

O věcech mezi nebem a zemí

Věštkyně, vraždy a jasnovidci - pod tímto názvem připravil spisovatel, dramatik, režisár a herec Arnošt Goldflam adaptaci  příběhů z Povídek z jedné a druhé kapsy Karla Čapka, která je po adaptaci knihy O. Pavla Zlatí úhoři již jeho druhou režií pro Divadlo Rokoko.

Na počátku je nutno dodat, že sám režisér K. Čapka v oblibě neměl: seznámil se s ním jako s autorem povinné školní četby a v určitém věku neměl rád jeho tzv. všeobjímající humanitu,  protože sám chtěl být kritičtější a drsnější. Po osobním bližším seznámení s Čapkovými díly a s okolnostmi jeho života A. Goldflam zjistil, že je jiný, než si naivně představoval, a postupně si ho oblíbil. V úvahách, co dalšího pro scénu Divadla Rokoko připravit, padla nakonec volba z českých autorů na K. Čapka s tím, že se režisér pokusí najít v něm určitou tajemnou notu.

 

Asi z pěti povídek, v nichž se vyskytují různé záhadné postavy: jasnovidci, věštkyně i vrahové, se mu podařilo sestavit souvislý příběh. Samotný děj rámuje postava Pána Boha - Vševědoucího a Shovívavého, jež se promítne i v jiných drobných postavách, které se na scéně objeví jen krátce. Bůh je zde tím, kdo všechno chápe - dobré i špatné. Proto je do děje včleněna i povídka o vrahovi Kuglerovi, kde Vševědoucí vystupuje, ale není nijak charakterizován: režisér jej zde proto dotvořil podle básně Fr. Listopada, kde vystupuje Bůh unavený. Vyšla postava, který nečíhá, až jakýkoliv smrtelník udělá lumpárnu, aby ho mohl potrestat, kárat nebo aspoň varovat.

 

Divadelní představení ukazuje nevyzpytatelnost života i to, že věci nejsou nikdy pouze černé či bílé, takové, jak se na první pohled jeví. Svědčí to o režisérově zájmu o nejednoznačnost světa a dějů v něm.

 

Na inscenaci spolupracoval A. Goldfalm se svou ženou scénografkou. Vzácné je, že stejně jako při jiné spolupráci, i zde měli oba společný názor na pojetí představní. Samozřejmě: že když i zde se na určitých pracovních postupech nemohli domluvit a na sebe trochu nevražili, nakonec našli kompromis. Divadelní představení proto dopadlo na jedničku - pro tajemství i napětí, která je u každého zločinu, pro tajemnost a předvídavost u každé věštby či jasnovidné předpovědi. Především však pro srozumitelnost oné českosti autora českého, a to ve zpracování českého režiséra - vše pro českého diváka.

 

Zrcadlení lásky

Sen čarovné noci - nový překlad známé komedie Williama Shakespeara z pera Jiřího Joska. Titul, který podruhé v historii (poprvé v roce 1984 uveden první překlad Martina Hilského: právě Sen noci svatojánské) uvádí v podobě divadelního představení Divadlo ABC.

 

Proč patrně nejen nejhranější světová hra, ale nejhranější hra Shakespearova opět nyní? Městská divadla pražská chtějí ve svém repertoáru zachovat originalitu, nenapodobovat jiná divadla. Byť zrovna Sen... je největším hitem dramatické literatury, tvůrci představení se nehrál snad pět let. Hlavní téma komedie - zrcadlení lásky ve všech jejich možných i nemožných podobách, tisíc a jedna podoba vztahů mezi mužem a ženou od mladistvého mileneckého vztahu přes manželství v různých formách, přes vztahy promiskuitní až k tragickému příběhu Pyrama a Thisby v parodickém podání řemeslníků.

 

Úplně prvním impulsem současného nastudování je skutečnost, že děj se odehrává v Řecku - rajské zemi vyvolených, nyní zmítané ekonomickou krizí. Navíc hra vybízí k týmovému výkonu, což je dobré pro celý soubor, v němž je vidět snaha o sladění hereckých individualit do orchestru, který dokáže bravurně hrát společně (právě v takových představeních se dá týmový duch pěstovat, tříbit, rozvíjet). Úplně nový překlad J. Joska přinesl novou, tj. současnou interpretaci textu, což i děj posunulo do současnosti. Premisou je, že hlavní postava Puka zde není "kluk s větvičkami místo rukou", co metá salta, ale temnější-temný vykonavatel vůle Oberona, vládce lesa a "krále stínů". Důležité zde je, co je vlastně lesem a prostorem, kam postavy z reálného světa utečou proto, aby vy/řešily neřešitelné problémy? Kde dochází za asistence Puka k třeštění lásky, po němž jsou zamilovaní navráceni zpět a jejich problémy se tím naráz vyřeší, aniž vědí, jak. Les lze chápat jako temnou stránku duše, svět za oponou, kde se věci dějí mimo naše chápání. Puk je tu hybatelem děje, manipulátorem - strůjcem zlé legrace.

 

Koncepce postav i scénická vize je propojena s výtvarnou stránkou inscenace: přizvaní výtvarníci Martin Černý a Kateřina Štefková přišli na řešení, které nepůsobí jako klišé. Vytvořili metaforicky les pro dospělé - les, z něhož jde i strach, tj. paralelu lidské duše. Téměř všichni herci v již dřívějším Snu... hráli, někdo i vícekrát, což přineslo nynější inscenaci obohacení, a to i při režisérově pojetí po svém. A protože Shakespearovy hry mají vlastnost, že se na ně dá aplikovat různý jevištní jazyk, současnému divadelnímu provedení byly dány ryze současné jazykové impulsy. Celé pojetí hry je ne aktualizací, ale novou interpretací. Nejdůležitější je, že se komedii z konce 16. století podařilo na prknech Divadla ABC celému souboru autenticky podat.

Olga Szymanská

Foto z představení Věštkyně, vraždy a jasnovidci: Alena Hrbková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012