Knihy jsou lidem tím,

čím jsou perutě ptákům.

John Ruskin

Už jste měli někdy před sebou úkol zeštíhlit knihovnu? Říkám upřímně, že snad není nic těžšího. Vezmete knihu do ruky, nazdařbůh zalistujete... a už jste ztraceni, už jste v tom! Rozpomenete se na to či ono, začtete se – abyste vzápětí zjistili, že tuhle knížku, tenhle literární skvost tedy nemůžete, ale rozhodně nemůžete dát pryč!

S prodejem domu a koupí malého bytu jsem nadšeně souhlasila do chvíle, než jsem zjistila, co to obnáší... A teď v tom vězím až po uši! V krabicích, pro jistotu opatřených červenými vykřičníky, je už ke stěhování připravená exilová literatura, edice Škvoreckého, Indexu a švýcarské Konfrontace, některé samizdaty a díla Václava Havla. Jenže - knih stále neubývá.

–  Tak kterou? – rozhazuje rukama můj muž a přechází kolem hromádek. Jedna je určená na odvoz domů, nejlépe do domovů seniorů, s tím máme už dobré zkušenosti. Druhá jde do knihoven, i tady jsme se většinou setkali s radostným přijetím a pochopením. Třetí hromádka jde do antikvariátů, ne snad za účelem prodeje, ale že nám je líto tyto knihy nepředat dál, třeba ještě někomu udělají radost?

Ve čtvrté hromádce jsou knížky obzvlášť vzácné, ty po rodičích, nebo ještě starší. S největší pravděpodobností se k nim už nikdy nevrátíme, ale přece nemohou jít od nás? Po tolika letech? Tady mám milované knihy svého dětství, třeba Povídky ze Shakespeara vydané ve 41. r. v nakladatelství Josef Doležal. Ilustroval je bohatě Václav Pátek. Na nich jsem se naučila snít a milovat divadlo, a když jsem ještě neuměla řádně číst, prohlížela jsem si třeba Klubíčka, kterému Puck přičaroval oslí hlavu ve Snu noci svatojánském... Později jsem byla nesčetněkrát Julií i krásnou Ofelií, prožívala a dojímala se osudy i zradou a smála se záměnám ve Večeru tříkrálovém. Až k smrti jsem se zamilovala do Hamleta, kralevice dánského, a když jsem dospívala, sáhla jsem mnohokrát znovu právě po téhle knize, po těchto věčných a nestárnoucích příbězích, abych s jejich pomocí našla odpověď, zda by ten můj hrdina dokázal být třeba Romeem?

Právě tak se nemohu rozloučit třeba s Juliusem Zeyerem*, českým básníkem a prozaikem, a věřte nevěřte, ani s Aloisem Jiráskem! Mám tu zastoupeno celé dílo obou autorů, jen to by zabralo v knihovně dva tři fachy! Každou Zeyerovu knížku navíc opatřil otec svým ex libris, z každé po mně vyčítavě koukne máchovské „Daleká cesta má, marné volání“, kdykoli do ní jen nahlédnu nebo zapochybuju. Všechny vyšly v celoplátěné vazbě nákladem České grafické unie A. S. v Praze. Když mi dal otec poprvé do ruky Román o věrném přátelství Amise a Amila napsaný na motivy severské mytologie, vzpomínám si, jak mě dojala autorova křehkost a něha, síla jeho přátelství a citu. Byly vykoupeny úzkostí a osamělostí, které autor musel neustále překonávat. Tragický milostný vztah, nostalgie a ideální láska se vyskytují v nových podobách snad ve všech jeho románech, objevují se i v jeho cyklu veršovaných povídek Z letopisů lásky. Čeština v nich je tak moderní a bohatá, že se člověku nechce věřit, že autorovou rodnou řečí byla němčina, a co víc, že se narodil před 172 lety!

Po Dobrodružství Madrány jsem propadla Zeyerovi coby představiteli novoromantismu docela a doslova zhltla Obnovené obrazy, povídky z dálného východu, mystickou novelu Dům U tonoucí hvězdy i Ondřeje Černyševa, který tolik odpovídal dívčím romantickým představám, a další. Nejvíc nahlédneme Zeyerovi do duše v jeho románu Jan Maria Plojhar. Tady jsou autobiografické prvky, včetně zklamání z maloměšťácké společností, nejvíc patrné.

Jestliže ve své době nebyl Zeyer příliš ceněný, což platí především o jeho dramatické tvorbě, všechno mu vynahradila nesmrtelná poetická pohádka Radúz a Mahulena.  Hudbu k ní stvořil tehdy 23letý Josef Suk. V režii Petra Weigla se hra dočkala i filmového zpracování s Magdou Vašáryovou a Janem Třískou v hlavních rolích. Ze svého obdivu k Zeyerovi se v jedné ze svých sbírek vyznává i německý básník Rainer Marie Rilke.

* Zeyer trval na české výslovnosti se ´zet´, nikoli tedy „cajer“, jak občas slýchávám!

Ukládám knihy do krabic a koutkem oka vidím, jak mě napjatě sledují ty, co ještě zbývají a čekají na ortel. Knihy a knížky, umělecké publikace, mnohé s věnování autora mému otci, životopisy spisovatelů, básníků a malířů a sbírky poezie tenké, tlusté na hromádkách a podhromádkách netrpělivě čekají, co s nimi bude a závistivě pošilhávají po těch, které se už dočkaly zařazení do krabic s vykřičníky. Vzdychám a myslím na svou bábušku a dědu doma, kteří v 70. letech všechny tyhle knihy zabalili a odtáhli na poštu. Byly to desítky balíků, se kterými se vlekli nejdřív k autobusu, pak do Roudnice a opět od autobusu na poštu, i když pominu všechnu tu námahu, byl to téměř celodenní výlet... To platí i o této obrovské krabici...

Je nadepsaná DĚTI, znovu ji otvírám a jednu po druhé prohlížím knížky Pohádek s nadějí, že něco vymyslím. Že mě něco napadne. No jako třeba chytrou kmotru lišku Josefa Lady, proč ne, tahle pohádka je k nápadům jako stvořená. Podobně jako Povídání o pejskovi a kočičce Josefa Čapka, tam je přece nápadů habaděj! Mám je tu všechny, Pohádky Karla Jaromíra Erbena i Boženy Němcové, Františka Hrubína i Ferdu mravence a Brouka Pytlíla Ondřeje Sekory, Cipíska i Rumcajse Václava Čtvrtka i Krtečka Zdenka Milera a veselou knížku Josefa Lady Dětem plnou zvířátek, bajek a říkadel pro malé velké, a další a další.... Ještě dnes mě dokáží zahřát u srdce! Většinu z nich vydalo nakladatelství Albatros. Tolik přenádherných ilustrací, tolik princezen, vodníků, draků, králů, rytířů, tolik zvířátek ochotných pomoci hloupému a statečnému Honzovi, tolik dobra, které vítězí, a to všechno navzdory světu, v němž zla naopak jakoby nebývalo!

A tady další šperk, Babička. Bude ji ještě někdo číst s takovou láskou a radostí, s jakou jsem ji předčítala já našim dětem? Chtě nechtě se musím usmát, to mě napadlo, že téměř navlas stejně se ptala Božena Němcová, když toto dílo psala...

– Budete mi scházet, – špitnu. – Moc všechno prožíváš, měly se přestěhovat k vnukům už dávno, –  hudruje na oko můj muž. – Krom toho, dneska se pohádky nečtou, už ani neposlouchají na audiokazetách. Dneska si děti pustí televizi nebo počítač. – Má pravdu.

Zavřu oči a pohodím hlavou. Ale co, pohádky nepohádky, neměla bych na ně čas!

– A na tohle mít čas budeš? – dobírá si mě muž nad další krabicí s červeným vykřičníkem. Je plná poezie, doslova cítím, jak to z ní zurčí a bublá, jen vyrazit na povrch a zarecitovat si jen tak pro radost pár veršů...  A proč ne?

„Na černé hladině, kde zrcadlí se noci,/spí Ofelie v dlouhých závojích,/ jak velká lilie, spí jako po nemoci./Opodál z lesíka je slyšet hlučný smích. (...) Tak to je Ofelie prokletého básníka J. A. Rimbauda, recitovala jsem ji mnohokrát. Z medailonku se na mě trochu zarputile dívá rošťák se snivýma očima, který si nezávisle na skutečnosti vytvořil svůj vlastní svět. Sbírka vydaná v Odeonu, r. 1930 obsahuje i soubor Iluminace, básně v próze i ve verších. Dokážeme si vůbec představit, že celé své dílo mladý básník vytvořil v krátkém časovém úseku mezi svým patnáctým a devatenáctým věkem? Bylo mu sedmnáct, když se seznámil s Paul Verlainem, dalším z prokletých básníků. Jejich úzké přátelství přerostlo v bouřlivý vztah a skončilo tak náhle, jako začalo, Verlain totiž přítele ze žárlivosti postřelil.

Jak Opilý koráb - což je další Rimbaudova básnická, velice subjektivní a emotivní skladba, jedna z nejznámějších - jak „zabloudilá loď svržená za vichřice“ bez kormidla i vesel, se autor bezcílně protlouká životem s pocitem, že už ho nic nemůže zachránit. Text této básně se dochoval pouze dík Verlainově opisu. Krátce poté Arthur Rimbaud hnaný pochybami od mantinelu k mantinelu své dílo odsoudil a svou jedinou knihu Pobyt v pekle sám zničil. V necelých 37 letech zemřel, ale jeho verše, žijí a uchvacují i dnes a znovu a znovu lákají k překladu básníky zvučných jmen, jakými byli Jaroslav Vrchlický, Vítězslav Nezval nebo František Hrubín.

Až dosud byli v knihovně vedle sebe, Edgar Allan Poe je pro mne totiž dalším, uhrančivým a démonickým básníkem. Říká se, že jeho život je nejtragičtější, jaký kdy americký spisovatel vedl. Ve dvou letech osiřel a ve čtyřiceti zemřel. Po všechna ta léta mezitím hledal svůj pravý domov.

Sbírku Údolí neklidu, kterou za mnou kdysi poslali naši z domova, vydal Čs. Spisovatel v 72. roce. Obsahuje kromě jiných balad a básní i báseň Havran, která se stala vzorem pro další prokleté francouzské básníky. Její obraznost, hudebnost a symbolika mě uchvátily v dospívání a už nepustily. Básník zmítaný depresemi Havranem kdysi doslova ohromil dobu. Nálada, smutek a melancholie jeho skladby od té doby nepohasly a znovu a znovu ohromují a jitří city všech milovníků poezie. Existuje něco výhružnějšího, něco záhadnějšího a osudovějšího než krkavcovo „Nevermore!“ ? Nebo v překladu „Nikdy víc!“ popřípadě „Už  víckrát ne!“ ? ´Nikdy víc´ hrdinovi nevymizí z duše myšlenka na milovanou dívku, ´nikdy víc´ se jeden každý z nás nezbaví vzpomínky na...? Tady si každý dosadí to své, a mám pocit, že není možné, aby při tom neucítil ten chladný, temný závan osudu. Jen do češtiny byl Havran přeložen šestnáctkrát, včetně překladu Jaroslava Vrchlického a Vítězslava Nezvala.

Tady jsem se dotkla dalšího bolestného jména: Vítězslav Nezval a veršované drama podle románu Abbé Prévosta, Manon Lescaut! Zpracována byla ve filmu, malířství, na divadle i jako balet, a pokud vím, tak hned třikrát se dočkala i operního zpracování skladatelem D. Auberem, J. Massenetem a G. Puccinim. Vzdát se jí? Nemožné! „Manon je můj osud./ Manon je můj osud./Manon je všecko, co neznal jsem dosud./Manon je první i poslední můj hřích,/nepoznat Manon, nemiloval bych. (...)“ Kdo by to neznal? Vyřadit ji, rovnalo by se zradě.

Trochu jsem se myšlenkami vzdálila a... – Co to děláš? – osopím se na muže, který rozděluje básnické sbírky způsobem Jedna do krabice s sebou, jedna vyřadit, jedna s sebou... – Barbare! To je Erben!! –

– No a? – Mám pocit, že jsem byla odkojená Kyticí, zprvu to bylo jen okouzlení nadpřirozeným světem a bytostmi, později motivem viny a trestu a jakési osudovosti, nutnosti volby, která přijde zatěžko i v reálném životě. Troufám si říct, že básně znám nazpaměť, jen Svatební košile mě nejednou inspirovala při vlastní tvorbě. Muž má ovšem pravdu. Jen knihy veršů by zabíraly půlku knihovny, aspoň některé vyřadit musím!

– Ne, tu ne, – zarazím ho, sotvaže se některé jen dotkne. Pod tíhou nevyhnutelnosti zauvažujeme dokonce o možnosti od prodeje domu ještě couvnout, ale to už není možné. Tak co teď?

(pokračování příště)

Blanka Kubešová